Karanténa v Srbsku je především osobní show prezidenta Aleksandra Vučiće. Prezident Vučić přiváží osobně deset (ano, deset) respirátorů do nemocnice v Novém Pazaru a na tykačku, tak nějak soudružsky, vysvětluje řediteli nemocnice, že deset je opravdu hodně, protože „když do New Yorku přivezou 29, skáčou všichni štěstím“. Prezident Vučić kontroluje sklady potravin a oceňuje, že mouky je na celý rok dost. Prezident Vučić vítá čínská letadla se zdravotnickým materiálem. Prezident Vučić osobně volá nemocným, aby jim dodal naději. Zatímco premiér Babiš nabízel osobní dovoz respirátorů do nemocnice, Vučić se rovnou nabídl, že pro ně osobně zaletí do Číny do skladu. „Sednu si do letadla, přiletím tam, půjdu do skladu a budu je osobně nakládat do našeho letadla. A uvidíme, jestli mě někdo zastaví.“ A stejně jako Miloš Zeman se Vučić nemusí testovat, přestože je kardiak a má vysoký tlak. Ale přece „neudeří blesk do kopřivy“, jak praví srbské přísloví a jak sám vysvětlil v televizi, kam se v podstatě přestěhoval. Pokud neroznáší respirátory…
Tiskovky jsou také ještě větší „one man show“ než u našeho premiéra. Odlišný je jen outfit – v Srbsku je nyní hitem mít roušku elegantně na krku, ale zato nosit gumové rukavice. A trochu odlišný je emocionální prvek. Ten jde Vučićovi lépe. Vypadá, jako by celá tíha přežití srbského národa ležela na jeho bedrech. Není divu, že si často bere na pomoc Nejvyššího. „Prosím vás jako Boha, kdo byl v Itálii, v Milánu, ať se nám přihlásí“, prosil třeba Vučić občany na vládní tiskovce. Na stejné tiskovce pár dní předtím epidemiolog dr. Branimir Nestorović hned vedle prezidenta uklidňoval Srby s tím, ať pošlou manželky nakupovat do Milána, protože „tam teď budou velké slevy a ženy chrání před virem estrogen.“ To bylo 26. února… Korunu tomu dodal tím, že nemůže uvěřit tomu, že se „národ, který přežil bombardování a sankce, lekne nejsměšnějšího viru v historii lidstva.“ Podle srbské premiérky Any Brnabić nicméně Srbsko učinilo „nejvíc ze zemí Evropy, možná i celého světa, aby občané včas dostali správné informace.“
Režim využil situace k tomu, aby také trochu zatlačil na to málo, co zbylo z nezávislých médií. Pod záminkou boje s fake news samozřejmě. Na policejním pohovoru tak skončila novinářka, která psala o nedostatku ochranných pomůcek, zatímco prorežimní bulvární tisk na titulních stránkách přináší informace o tom, jak virus vyvolala síť 5G, popřípadě že je „Koronavirus – podvod století“ (za kterým stojí pochopitelně farmaceutické firmy). Následně vláda rozhodnutí o „centralizaci informování veřejnosti“ zase stáhla a premiérka si posypala popel na hlavu se slovy „moje chyba, moje chyba…“ nahlásila „šéfovi“ (prezidentovi), že už to neplatí. Mimochodem, jeden drobný detail: v Srbsku je prezident oficiálně víceméně ceremoniální figura. Oficiálně… Reálně to tak bylo jen dokud byl Vučić premiérem.
Nejsměšnější virus v historii lidstva nakonec skončil absolutním zákazem vycházení, protože se ukázalo, že v Srbsku jde buď všechno nebo nic. Menší omezení lidé prostě ignorovali. Ještě před zavedením 48 hodinového zákazu vycházení nicméně sebrala policie muže, který na sociálních sítích varoval před připravovaným 24 hodinovým zákazem… Zákaz byl absolutní a ani penzisté nesměli byť jen na hodinu z domu. Vučić to opět vysvětlil s tragickým podtónem: „Drazí penzisté, nemusím vám říkat, jak moc vás miluji. Ale pokud budete chodit, nebudou nám stačit všechny hřbitovy v Bělehradě.“
Bělehrad a další města se tedy stala na 48 hodin městy duchů. S jedinou výjimkou – areálu bělehradského výstaviště, kde armáda vybudovala improvizovanou (leč dosud naštěstí skoro prázdnou) nemocnici. Tam se nejprve pohádali lékaři s armádou o tom, kdo tomu má velet a pak unikly snímky docela slušného mejdanu, který pacienti v prostorách výstaviště rozjeli. Podmínky v areálu jinak nejsou moc lákavé, trvá dny, než tam pacienty otestují a tak se jim tam moc nechce. Ba dokonce, jak zmínila jedna novinářka na tiskovce, se tam lidé bojí. To Vučić přivítal s radostí. „Jsem rád, že mají strach. Čím větší strach, tím víc budou plnit vládní rozhodnutí.“ A pokračoval, že je asi nutné udělat ještě něco horšího než je výstaviště. „Musím se na to zeptat Číňanů“, zamyslel se.
Ach ano, Číňani… Celý svět obletěl proslov zjevně zdrceného Vučiće, když žádal svého „bratra“, prezidenta Xi o pomoc… „Jedinou naději vkládáme do těch, kteří nám jako jediní mohou pomoci – do Čínské lidové republiky. Dnes jsem poslal dopis svému drahému příteli a bratru prezidentu Xi s žádostí o pomoc. A Číňané vědí, co to znamená, když někoho označíte za bratra. A to nejen mého osobního přítele a bratra, ale přítele a bratra celé země.“ A pak následovalo několik ostrých rýpanců do proradné Evropské unie. V Číně poskočili radostí a záznam Vučićova prohlášení tam jel v televizi pořád dokola.
Znělo by to ovšem upřímněji, kdyby ten samý Vučić nezakázal vývoz zdravotnického materiálu ze Srbska jen dva dny před tím (na zaplacené dodávky tak čekala třeba Černá Hora). To všechno byly jen okamžité reakce, během několika dní se pro Srbsko uvolnily zásoby ve stejném rozsahu jako pro země EU a Srbsko získalo pomoc ve výši 93 milionů eur. A jak by asi vypadalo srbské zdravotnictví, kdyby Evropská unie za dvacet let od pádu Miloševiće nedarovala Srbsku dvě stě milionů eur právě do zdravotnictví (včetně 122 sanitek s ventilátory) a krizového řízení…? Ale je asi lákavější ukazovat, jak si s krizí poradí autoritativní režim – tedy údajně snadněji, než prohnilé demokracie…
U nás si můžete přečíst i o tom, jak funguje karanténa ve Španělsku, Polsku, Francii, zemích Beneluxu, Německu nebo v Izraeli.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!