Vladimír Putin: cesta do Kremlu a zametání stop

prvním díle portrétu Vladimíra Putina jsme se seznámili s jeho drsným dětstvím, pečovatelskou rodinou, i prvním kontaktováním KGB, kde chtěl mladý Vladimír pracovat. Ve druhém díle jsme měli možnost sledovat mladého Vladimíra Putina během práce v Drážďanech a poznat i jeho slabé stránky – například touhu po hromadění majetku. Ve třetím pokračování Putinova životopisu jsme sledovali, jak těžce nesl Vladimir Vladimirovič klíčové období rozpadu východního bloku.  Ve čtvrtém díle jsme sledovali, jak se Vladimir Putin vyrovnal  s návratem do Leningradu.  V pátém díle jsme se podívali, jak si Putin užil 90. léta v Petrohradě. V posledním pokračování jsme se dostali až je konci Putinova petrohradského období, spojeného s jménem starosty Anatolije Sobčaka. Nyní se podíváme, jak se Putin vyšvihl do Kremlu.

Za svého nového starostu si Petrohrad zvolil bývalého Sobčakova náměstka pro veřejné práce, muže, který byl ve všech ohledech jeho pravým opakem: nevýrazný a špatně oblečený Vladimir Jakovlev sotva dokázal složit koherentní větu. Ale ve městě, kde stála veřejná doprava, budovy se rozpadaly a nonstop vypadávala elektřina, se mu nějakým způsobem podařilo vzbudit naději, že se pokusí dát věci dohromady. Nebo že o nich přinejmenším nebude lhát. Ve skutečnosti se toho Jakovlevovi zase tolik nepodařilo – město i nadále chudlo, bylo stále špinavější a nebezpečnější, přesto byl o čtyři roky později Jakovlev znovuzvolen, protože Petrohrad stále válčil s duchem nenáviděného starosty Sobčaka.

Staré konexe

Prohrou ve volbách ztratil Sobčak nejen moc a vliv, ale také imunitu před trestním stíháním – toho se pravděpodobně obával nejvíce. Téměř rok se speciální tým téměř čtyřiceti vyšetřovatelů vyslaný generální prokuraturou v Moskvě zabýval obviněními z korupce v úřadu bývalého starosty. Jedna osoba, developer, byla již zatčena a svědčila proti městským úředníkům. Tato část vyšetřování se týkala bytového domu v centru Petrohradu, který údajně prošel nezákonnou rekonstrukcí, při níž byly použity městské prostředky. Téměř všichni obyvatelé domu, včetně Sobčakovy neteře, byli buď vysoce postavení zaměstnanci města, nebo jejich blízcí příbuzní.

Na seznamu podezřelých se tak nyní ocitl i Sobčak. Většina jeho spojenců ho opustila, někteří ještě před volbami, jako například náměstek Jakovlev, který ho později nahradil ve funkci starosty; jiní se přidali k nové administrativě až poté, co Sobčak prohrál volby. Putin se opět zachoval loajálně, odmítl nabídku práce v nové administrativě a brzy se ocitl v Moskvě, jako by ho tam vynesla nějaká neviditelná ruka. Svým životopiscům Putin vyprávěl, že si na něj tehdy vzpomněl jeden starý leningradský aparátčík, který nyní pracoval v Kremlu, a zařídil mu v hlavním městě dobré místo. Putin se stal zástupcem vedoucího prezidentského úřadu pro správu majetku, což vypadá jako další post v „aktivní záloze“. Zda to byl výsledek práce tajné policie, prozřetelnosti nebo nějakého jiného ujednání, je asi nepodstatné: Putin měl opět působiště s malou veřejnou odpovědností a širokými možnostmi.

Putinova nová práce a jeho staré konexe byly pro Sobčaka, který nyní žil s každodenní hrozbou zatčení, zjevně přínosem. Prokuratura Sobčaka pronásledovala a snažila se mu doručit předvolání, aby mohl být vyslechnut. Teprve 3. října 1997 se Sobčak konečně dostavil na prokuraturu; doprovázela ho jeho blonďatá manželka Ludmila Narusovová, nyní poslankyně parlamentu. Během výslechu Sobčak zmínil, že se cítí špatně, a Narusovová požadovala sanitku. Za přihlížení televizních kamer byl Sobčak odvezen přímo z prokuratury do nemocnice, kde mu byl údajně diagnostikován infarkt.

Akce Paříž

Přesně o měsíc později Narusovová informovala tisk, že její manžel je již natolik zdráv, že může být převezen na jinou kliniku, do nemocnice Vojenské akademie, kde bude v péči Jurije Ševčenka, rodinného přítele Putinových, který před několika lety ošetřoval Ludmilu Putinovou po vážné autonehodě. Přibližně v době, kdy byl Sobčak předán do Ševčenkovy péče, přiletěl Putin z Moskvy do Petrohradu. V nemocnici navštívil svého bývalého šéfa. O čtyři dny později, během státního svátku – 7. listopadu se tomu již neříkalo Den revoluce, ale pořád to byl státní svátek – byl Sobčak odvezen sanitkou na letiště, kde na něj čekalo finské sanitní letadlo, které ho mělo přepravit do Paříže. Putinův plán byl brilantní: toho, že Sobčak zmizel, si úřady všimly až o tři dny později, v pondělí po prodlouženém víkendu. Ruští zpravodajové okamžitě vtrhli do Americké nemocnice v Paříži, kde se podle Ševčenka Sobčak léčil – ale představitelé nemocnice tvrdili, že žádného takového pacienta nemají.

Téhož dne Narusovová sdělila médiím, že Sobčak podstoupil operaci a cítí se lépe. Letištní úředníci mezitím novinářům řekli, že bývalý starosta vypadal při nástupu do letadla naprosto v pořádku: sanitka vjela přímo na letištní plochu a navzdory jejich očekávání z ní vyšel Sobčak po svých a doslova se rozeběhl k letadlu.

Sobčak začal v Paříži žít životem emigranta: bydlel u svého ruského známého, hodně chodil po městě, občas přednášel na Sorbonně a napsal paměti, v nichž se vylíčil jako člověk mnohokrát zrazený; kniha se ostatně jmenovala Tucet nožů v zádech. Jurij Ševčenko se stal ruským ministrem zdravotnictví v červenci 1999, krátce poté, co Putin zahájil svůj razantní pochod do nejvyšších pater ruské politiky.

Nový Stalin a s slib železné ruky

Co ale mezitím dělal Putin v Kremlu? Pro jeho nové zaměstnání se patrně nejlépe hodí staré latinské označení sine cura – výnosná funkce bez odpovědnosti, jejíž pracovní náplň je velmi nízká nebo žádná. Volný čas proto nyní využíval k psaní a obhajobě své disertační práce, což byl cíl, který si stanovil před sedmi lety, když nastoupil na Leningradskou státní univerzitu. Jeho disertace se kupodivu netýkala mezinárodního práva, jak původně plánoval, ale ekonomiky přírodních zdrojů.

Ať už byly Putinovy skutečné povinnosti v Kremlu jakékoliv, jeho vliv byl zřejmě značný: nyní měl tak dobré postavení a konexe, jak to jen v Rusku jde, aniž by byl zároveň veřejně známou osobou. Možná i proto tým speciálního prokurátora nikdy proti bývalému starostovi a jeho blízkým spojencům nic kruciálního nevypátral: všichni tři úředníci, kteří byli v případu obviněni, byli zproštěni viny a vyšetřovatelé obrátili svou pozornost jinam. Nepochybně jim dost pomohlo, že sám bývalý starosta byl mimo dosah ruských úřadů a nevypovídal. Povzbuzen raketovým vzestupem svého bývalého náměstka se Sobčak rozhodl ukončit svůj pařížský exil a v létě 1999 se vrátil do Ruska. Vrátil se plný nadějí a ještě plnější ambicí.

Když Sobčak odjížděl z Paříže, Arkadij Vaksberg, původně soudní patolog, který se stal investigativním reportérem a spisovatelem a s nímž se Sobčak během let strávených ve Francii spřátelil, se ho zeptal, zda doufá, že se do Paříže vrátí jako velvyslanec. „Víc než to,“ odpověděl Sobčak. Vaksberg si byl jistý, že bývalý starosta míří na post ministra zahraničí: v moskevských kruzích se šuškalo, že Sobčak povede Ústavní soud, nejdůležitější soud v zemi. S příznačným přehnaným sebevědomím Sobčak okamžitě kandidoval do parlamentu – a utrpěl trapnou porážku.

Jakmile však Putin zahájil vlastní volební kampaň, jmenoval svého bývalého šéfa svým „zmocněným zástupcem“ – což Sobčaka v podstatě opravňovalo k vedení kampaně pro Putina (kandidáti mohou mít desítky i stovky „zmocněných zástupců“). Sobčak se tedy ujal Putinovy kampaně a udělal definitivní čáru za svou kariérou prodemokratického politika. Putina nazval „novým Stalinem“ a potenciálním voličům sliboval ani ne tak masové vraždy, hladomory a lágry, jako spíše železnou ruku – podle Sobčaka „jediný způsob, jak přimět Rusy k práci“. Sobčak však nezůstal jen u předvolební rétoriky. Mluvil příliš mnoho, jak bylo ostatně vždy jeho zvykem.

Zatímco Putin diktoval třem novinářům svůj nový oficiální životní příběh, Sobčak v reakci na otázky jiných novinářů vzpomínal a líčil klíčové okamžiky Putinovy kariéry způsobem, který byl v rozporu s tím, jak o svém životě vyprávěl sám Putin.

Náhlá smrt

Dne 17. února Putin požádal Sobčaka, aby odjel do Kaliningradu, ruské exklávy vklíněné mezi Polsko a Litvu, a vedl tam za něj kampaň. Žádost to byla naléhavá: Sobčak musel odletět tentýž den, což velice popudilo jeho ženu, která nerada viděla, když cestoval sám. Tvrdila, že musí dohlížet na to, aby si vzal léky. Většina známých se domnívala, že peroxidová blondýna s pisklavým hláskem svému světáckému manželovi prostě nevěří, že jí nebude nevěrný, jen co se vzdálí z dohledu.

Je možné, že se bála o jeho bezpečí. Toho dne však byla přítomna v moskevském parlamentu a nemohla se tedy k manželovi na tento mimořádný kampaňový výlet připojit. Bývalý starosta cestoval se dvěma asistenty, kteří mu zároveň dělali ochranku. Sobčak zemřel 20. února na hotelu v letovisku u Kaliningradu.

Místní novináři se brzy dozvěděli o podivných okolnostech Sobčakovy smrti. Hlavní z nich byla skutečnost, že byly provedeny dvě různé pitvy těla – jedna v Kaliningradu a druhá v Petrohradě ve vojenské nemocnici, kterou vedl Jurij Ševčenko, stejný lékař, který pomáhal zorganizovat Sobčakův útěk do Paříže; nyní byl ruským ministrem zdravotnictví, ale svého místa v nemocnici se nevzdal a stále sem chodil pracovat.

Oficiální příčinou smrti byl masivní, ale přirozený infarkt. Přesto deset týdnů po Sobčakově smrti zahájila kaliningradská prokuratura vyšetřování možného případu „úkladné vraždy s přitěžujícími okolnostmi“. O tři měsíce později bylo vyšetřování uzavřeno bez nálezu. Na Sobčakově pohřbu, který se konal 24. února v Petrohradě, vypadal Putin, sedící s manželkou a dcerou zesnulého, skutečně zarmouceně.

Plakal a byl tak emotivní, jak ho nikdy předtím ani potom ruští televizní diváci neviděli. Ve svém jediném veřejném prohlášení toho dne Putin řekl: „Sobčakův odchod není jen smrtí, ale násilnou smrtí, výsledkem pronásledování“. Všeobecně se to chápalo tak, že Sobčak, nespravedlivě obviněný z korupce, podlehl stresu dříve, než mu jeho bývalý náměstek mohl plně vrátit všechny laskavosti.

V Paříži se Arkadij Vaksberg rozhodl zahájit vlastní vyšetřování smrti svého známého. Nikdy nebyl blízkým přítelem, ba ani velkým fanouškem panovačného ruského politika, ale byl investigativním novinářem se skutečnými zkušenostmi z forenzní medicíny a skvělým čichem na velké příběhy. Byl to právě Vaksberg, kdo vypátral nejzáhadnější detail okolností Sobčakovy smrti: dva bodyguardi-asistenti, oba fyzicky zdatní mladí muži, se po Sobčakově smrti museli léčit s mírnými příznaky otravy. To byl charakteristický znak nájemných vražd otrávením: podobně onemocněla nejedna sekretářka nebo bodyguard, když byl jejich šéf zabit.

V roce 2007 vydal Vaksberg knihu o historii politických otrav v SSSR a Rusku. V ní předložil teorii, že Sobčak byl zabit jedem umístěným na žárovce noční lampičky, díky níž se látka při rozsvícení lampičky zahřála a vypařila. Jednalo se o techniku vyvinutou v SSSR. Několik měsíců po vydání knihy bylo Vaksbergovo auto v jeho moskevské garáži vyhozeno do povětří; Vaksberg v něm ale nebyl.

Foto: Putin s Narusovovou na Sobčakově pohřbu

Masha Gessen: The Man Without Face (kráceno)

Foto: Putin se Sobčakem (a Alexem Kudrinem?) na petrohradské radnici

Přeložila Lucie Sulovská

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme