Vladimír Putin: Nuda v Drážďanech

V prvním díle portrétu Vladimíra Putina jsme se seznámili s jeho drsným dětstvím, pečovatelskou rodinou, i prvním kontaktováním KGB, kde chtěl mladý Vladimír pracovat. Nyní se podíváme, zda se mu to podařilo.

„Celou vejšku jsem čekal, až si na mě ten člověk, se kterým jsem mluvil na ředitelství KGB, vzpomene,“ vyprávěl Putin. „Ale oni na mě úplně zapomněli, protože když jsem tam přišel, byl jsem ještě školák… Ale vzpomněl jsem si, že dobrovolníky neberou, takže jsem sám žádné kroky nepodnikal. Uplynuly čtyři roky. Ticho. Usoudil jsem, že věc je uzavřená, a začal jsem se rozhlížet po jiných možnostech uplatnění.“

„Ale když jsem byl ve čtvrtém ročníku, ozval se mi jeden člověk s tím, že by se se mnou chtěl sejít. Neřekl, kdo je, ale nějak jsem to hned poznal. Řekl mi totiž: ‚Budeme se bavit o tvém budoucím pracovním zařazení, to bych s tebou rád probral. Konkrétnější zatím nebudu.‘ Tak mi to došlo. Když nechce říct, kde pracuje, znamená to, že pracuje tam.“ Důstojník KGB se s Putinem setkal čtyřikrát nebo pětkrát a dospěl k závěru, že je „nepříliš společenský, ale energický, tvárný a odvážný. A co je nejdůležitější, umí rychle proniknout k lidem – což je pro důstojníka KGB klíčová vlastnost, zejména pokud plánuje pracovat ve zpravodajské službě.“

Ještě ten samý den, kdy se Putin dozvěděl, že bude opravdu pracovat pro KGB, přišel za Viktorem Borisenkem, který byl jeho nejlepším přítelem už od základní školy. „Řekl: ‚Pojďme.‘ Říkám: ‚Kam a proč?‘ Neodpověděl. Nasedli jsme k němu do auta a jeli jsme,“ vyprávěl Borisenko. „Zastavili jsme u jedné kavkazské restaurace. Zaujalo mě to. Snažil jsem se zjistit, co se děje. Bylo mi jasné, že se stalo něco nesmírně důležitého. Putin mi neřekl co, ani nic nenaznačil… Ale byl celý takový slavnostní. V jeho životě se stalo něco velmi důležitého. Teprve později jsem pochopil, že takhle se mnou můj přítel oslavil, že bude pracovat pro KGB.“

Později se Putin svou prací pro KGB netajil. Cellistovi Sergeji Rolduginovi, který se stal jeho novým nejlepším přítelem, to řekl prakticky hned, jakmile se seznámili. Roldugin, který se svým orchestrem cestovával do zahraničí a vídal tak důstojníky KGB při práci, řekl, že byl zároveň vyděšený i zvědavý. „Jednou jsem se ho snažil přimět k tomu, aby mi vyprávěl o nějaké operaci, které se účastnil, a nepodařilo se mi to,“ řekl Putinovým životopiscům. „Jindy jsem mu řekl: ‚Já jsem cellista, a to znamená, že hraji na cello. Chirurgem nikdy nebudu. Jaké je tvoje povolání? Jasně, vím, že jsi zpravodajský důstojník. Ale co to vlastně znamená? Kdo jsi? Co umíš?‘ A on odpověděl: ‚Jsem odborník na mezilidské vztahy.‘ Tím rozhovor skončil. Opravdu si myslel, že o lidech něco ví… A na mě to udělalo dojem. Byl jsem hrdý a velmi jsem si vážil toho, že je odborníkem přes mezilidské vztahy,“ dodal Roldugin sarkasticky.

Co se týče jeho vlastních vztahů, Putin sám sebe s gustem vykresluje jako nápadně neobratného. Než se seznámil se svou budoucí manželkou, měl jeden dlouhodobý vztah se ženou, kterou opustil doslova před oltářem. „Jo, přesně takhle se to stalo,“ řekl svým životopiscům, aniž by sdělil podrobnosti. „Bylo to vážně těžké.“

O nic výřečnější nebyl ani v případě ženy, kterou si skutečně vzal – a zdá se, že ani v tomto případě se mu příliš nedařilo sdělit jí své city. Chodili spolu více než tři roky – na sovětské či ruské poměry tedy mimořádně dlouho a ve velmi pokročilém věku: Putinovi bylo téměř jednatřicet let, když se brali, čímž se zařadil k nepatrné menšině Rusů, kteří byli svobodní i po třicítce – méně než deset procent populace.

Budoucí paní Putinová byla letuška z Kaliningradu; seznámili se přes známého. Ona sama se nechala slyšet, že to v žádném případě nebyla láska na první pohled, protože Putin byl nenápadný a špatně oblečený; o své lásce k ní nikdy nic veřejně neřekl a zdá se, že i na počátku jejich vztahu byla ona ta citovější a urputnější. Její popis dne, kdy ji konečně požádal o ruku, nabízí obraz tak hlubokého selhání v komunikaci, že je překvapivé, že se tito lidé nakonec opravdu vzali a měli dvě děti.

„Jednou večer jsme seděli v jeho pokoji a Voloďa říká: ‚Moje maličká, teď už víš, jaký jsem. V podstatě nejsem moc příjemný člověk.‘ A pak pokračoval ve vykreslování sebe sama: není zrovna výřečný, umí být pěkně drsný, umí pošlapat něčí city a tak dále. Zkrátka vykládal, že není dobrý člověk na to, abych s ním strávila zbytek života. A pokračoval dál: ‚V průběhu tří a půl let sis nejspíš udělala svůj názor.‘ Uvědomila jsem si, že se nejspíš rozcházíme. Tak jsem odpověděla: ‚Ano, rozhodla jsem se.‘ A on s pochybnostmi v hlase řekl: ‚Opravdu?‘ V tu chvíli jsem si byla jistá, že se definitivně rozcházíme. ‚V tom případě,‘ nadechl se, ‚v tom případě tě miluju a navrhuju, abychom se vzali v ten a ten den.‘ A to bylo od něj naprosto nečekané.“

O tři měsíce později se vzali. Ludmila dala výpověď v Aeroflotu a přestěhovala se do Leningradu, kde žila s Putinem v menším ze dvou pokojů v bytě, který nyní sdílel jen se svými rodiči. Putinovi v tomto novém betonovém monstru vzdáleném asi čtyřicet minut metrem od centra bydleli od roku 1977. Ludmila se zapsala na Leningradskou univerzitu, kde studovala filologii. Zhruba rok po svatbě poprvé otěhotněla.

V době, kdy byla těhotná, a ještě několik měsíců po narození dcery Marie, byl její manžel v Moskvě, kde se zapsal do ročního kurzu, který ho měl připravit na službu v zahraniční rozvědce. Věděla, že pracuje pro KGB, už dlouho před svatbou, i když jí zpočátku tvrdil, že je policejní detektiv: takové mělo být jeho oficiální krytí.

To, že Putin takto zanedbával své krytí, pravděpodobně svědčí o tom, že si nebyl jistý, co přesně má krýt. Jeho dětskou ambicí – nebo přesněji řečeno snem – bylo mít jakési tajné schopnosti. „Nejvíce mě na tom fascinovalo, že tak malá síla, jediný člověk, zmůže mnohem víc než celá armáda. Jediný důstojník tajné služby může mít ve svých rukou životy tisíců lidí. Tak jsem to tedy alespoň vnímal já sám,“ řekl.

Putin chtěl být konspirací, která vládne světu, nebo alespoň jeho části. Toho nakonec do značné míry dosáhl, ale když nastoupil do KGB, jeho vyhlídky na to, že bude mít někdy cokoli významného nebo alespoň trochu zajímavého na práci, nevypadaly vůbec dobře. Ve druhé polovině 70. let procházela tajná policie, stejně jako všechny sovětské instituce, extrémním bobtnáním. Exponenciálně rostoucí počet ředitelství a oddělení produkoval hory informací, které neměly žádný účel, uplatnění ani význam. Armáda úředníků trávila celé dny sestavováním novinových výstřižků, přepisováním odposlouchávaných telefonních hovorů, zpráv o sledovaných osobách a zjištěných drobnostech, a to vše se dostávalo na vrchol pyramidy KGB a odtud k vedení komunistické strany, z velké části nezpracované a prakticky neanalyzované.

„Pouze ústřední výbor komunistické strany měl právo uvažovat v širokých politických souvislostech,“ napsal poslední předseda KGB, jehož úkolem bylo instituci rozložit. „KGB byla odkázána na shromažďování primárních informací a provádění rozhodnutí učiněných jinde. Tato struktura vylučovala možnost rozvíjet v samotném KGB tradici strategického politického myšlení. Neměla však obdoby ve schopnosti dodávat informace toho druhu a v tom množství, v jakém byly objednávány.“

Jinými slovy, KGB dovedla koncept plnění rozkazů do logického extrému: její agenti viděli, co jim bylo přikázáno vidět, slyšeli, co jim bylo přikázáno slyšet, a podávali zprávy přesně o tom, co se od nich očekávalo. Vnitřní ideologie KGB, stejně jako každé policejní organizace, spočívala na jasném pojetí nepřítele. Instituce původně prosperovala díky mentalitě obležení, která byla hnacím motorem masivních honů na lidi a čistek ve Stalinově éře. Putin však vstoupil do služby nejen v poststalinské éře, ale také během jednoho z mála velmi krátkých období míru v sovětských dějinách: po Vietnamu a před Afghánistánem nebyla země zapojena do žádného probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ať už skrytého, nebo otevřeného.

Jedinými aktivními nepřáteli tak byli disidenti, hrstka odvážných duší, která přitahovala neúměrné množství sil KGB. Nový trestní zákoník stanovil jako trestný čin „šíření pomluv nebo informací poškozujících sovětské společenské a vládní zřízení“, což dalo KGB prakticky neomezenou moc při pronásledování a potírání těch, kteří se odvážili myslet jinak. Disidenti, osoby podezřelé z disidentství a osoby se sklony k činnosti, jež by mohla být považována za disidentskou, byly předmětem neustálého sledování a pronásledování. Putin tvrdí, že se na protidisidentské práci nepodílel, ale v rozhovorech odhalil, že byl se způsobem její organizace obeznámen.

Dokonale pochvalné memoáry o Putinovi, které napsal jeho bývalý kolega, jenž koncem osmdesátých let přeběhl na Západ, věcně zmiňují, že Putin v Leningradě pracoval pro Páté ředitelství, vytvořené pro boj s disidenty. Po univerzitě strávil Putin půl roku s papíry a šanony v leningradských kancelářích KGB. Poté byl půl roku ve škole pro důstojníky KGB. „V Leningradě to byla úplně nenápadná škola,“ řekl svým životopiscům – jedna z desítek po celé zemi, kde absolventi univerzit získávali kvalifikaci pro tajnou policii. Po absolvování byl Putin přidělen ke kontrarozvědce.

Byla to uspávající práce. Kontrarozvědčíci v Moskvě trávili čas sledováním podezřelých nebo i dobře známých agentů zahraničních rozvědek, z nichž téměř všichni pracovali na zahraničních velvyslanectvích. V Leningradě žádné ambasády nebyly a vlastně tak nebylo koho sledovat. Po šesti měsících v kontrarozvědce byl Putin poslán do Moskvy na roční výcvik a poté se vrátil do Leningradu, nyní přidělen k rozvědce. Byl to další nudný úkol a Putin v něm uvízl, stejně jako stovky, možná tisíce nevýrazných mladých mužů, kteří kdysi snili, že budou špiony, a nyní čekali, až si jich někdo všimne. Většinou to bylo čekání dlouhé a nezřídka nekonečné.

Putin čekal čtyři a půl roku. Zlom přišel v roce 1984, kdy byl konečně na rok poslán do špionážní školy v Moskvě. Tam dvaatřicetiletý major KGB dělal vše pro to, aby ukázal, jak moc tu práci potřebuje. V parném vedru například nosil třídílný oblek, aby demonstroval respekt a disciplínu. Byla to docela moudrá strategie: studenty pečlivě studoval profesorský sbor, který měl vydávat doporučení ohledně jejich budoucnosti. Jeden z Putinových instruktorů ho kritizoval za jeho „snížený práh nebezpečí“ – což je u potenciálního špiona velký problém. Instruktor na výzvědnou činnost – v podstatě trenér komunikace – uvedl, že Putin je uzavřený, poněkud asociální člověk. Celkově však byl dobrým studentem, zcela oddaným škole.

Dokonce byl jmenován třídním předákem – jeho první vedoucí funkce od doby, kdy byl v šesté třídě zvolen předsedou třídy – a svou práci zřejmě vykonával dobře.

Putin věděl, že pokud nedojde k nějaké nepředvídatelné katastrofě, bude přidělen na práci do Německa: většina jeho studia ve špionážní škole se proto zaměřovala na cizelování jazykových znalostí. (Nakonec se stal v němčině v podstatě bilingvním, i když se mu nikdy nepodařilo zbavit se ruského přízvuku.) Hlavní otázkou při ukončení studia bylo, zda pojede do východního, nebo západního Německa.

První možnost, ačkoli byla sama o sobě do nějaké míry lákavá, protože šlo o zahraniční misi, vůbec nebyla tím, o čem Putin snil už téměř dvacet let: nešlo by o špionážní práci. Na to by musel být přidělen do Západního Německa.

Není přehnané říct, že to bylo další zklamání. Po roce na špionážní škole měl Putin odjet do Německa, ale ne do západního Německa, a dokonce ani do Berlína: byl přidělen do průmyslového města Drážďany. Ve třiatřiceti letech Putin s Ludmilou – která byla opět těhotná – a roční Marií odcestoval do dalšího zapadákova. Tohle byla mise, na kterou pracoval a čekal dvacet let, a dokonce ani nebyla v utajení.

Putinovi, stejně jako pět dalších ruských rodin, dostali byt ve velkém činžovním domě v malém světě Stasi: bydleli tu pracovníci tajné policie se svými rodinami, pracovali v budově vzdálené pět minut chůze a děti posílali do školky ve stejném areálu. Na oběd chodili domů a večery trávili doma nebo na návštěvě u kolegů ve stejné budově. Jejich úkolem bylo shromažďovat informace o „nepříteli“, kterým byl Západ, tedy Západní Německo a zejména vojenské základny Spojených států v Západním Německu, které byly z Drážďan sotva dostupnější než z Leningradu.

Putin a jeho kolegové se omezili hlavně na sběr výstřižků z tisku, čímž přispívali k rostoucím horám neužitečných papírů produkovaných KGB.

Ludmila Putinová měla Německo a Němce ráda. Ve srovnání se Sovětským svazem bylo východní Německo zemí hojnosti. Byla to také země čistoty a pořádku: líbilo se jí, jak její němečtí sousedé každé ráno ve stejnou dobu věšeli stejně vypadající prádlo na rovnoměrné prádelní šňůry. Zdálo se jí, že jejich sousedé žijí lépe, než je zvykem v Rusku. A tak Putinovi šetřili, nekupovali si nic do svého prozatímního bytu a doufali, že se domů vrátí s penězi, za které si budou moci koupit auto.

Putinovým se v Německu narodila druhá dcera a dali jí jméno Jekatěrina. Putin pil německé pivo a tloustl. Přestal trénovat a obecně cvičit a přibral přes dvacet kilo – katastrofální přírůstek vzhledem k jeho typu postavy. Podle všeho byl ve velké depresi. Jeho žena, která jejich první společná léta popisovala jako harmonická a radostná, se o jejich rodinném životě po špiónské škole raději nevyjadřovala. Řekla pouze, že s ní manžel nikdy nemluvil o práci. Ne že by toho bylo mnoho k vyprávění.

Zaměstnanci drážďanské pobočky KGB byli rozděleni mezi různá ředitelství; Putin byl přidělen k ředitelství S, útvaru pro nelegální sběr zpravodajských informací (taková byla vlastní terminologie KGB, označující agenty používající falešnou identitu a zfalšované dokumenty – na rozdíl od „legálního sběru zpravodajských informací“, který prováděli lidé, kteří neskrývali svou příslušnost k sovětskému státnímu aparátu). Mohlo to být jeho vysněné místo – až na to, že bylo v Drážďanech.

Práce, po které Putin kdysi toužil, příprava budoucích agentů, se ukázala být nejen nudná, ale i neplodná. Putin a jeho dva kolegové z útvaru ilegální rozvědky, kterým pomáhal jeden drážďanský policista ve výslužbě, jenž rovněž pobíral plat od útvaru, sledovali zahraniční studenty zapsané na drážďanské technické univerzitě – byla mezi nimi řada studentů z Latinské Ameriky, kteří, jak KGB doufala, budou nakonec pracovat v utajení ve Spojených státech – a celé měsíce si získávali jejich důvěru, často jen proto, aby pak zjistili, že nemají dost peněz na jejich vydržování.

Peníze byly ostatně zdrojem neustálých starostí, křivd a závisti. Sovětští občané považovali dlouhodobé vyslání do zahraničí za nepředstavitelný zdroj příjmů, který často stačil k tomu, aby doma položil základ pro celoživotní blahobyt. Východní Německo však bylo obyčejnými lidmi i sovětskými úřady vnímáno jako ne zcela zahraniční: tamní platy a požitky se daly jen stěží srovnávat s těmi ve „skutečné“ cizině, tedy v kapitalismu. Krátce před příjezdem Putinových do Drážďan vláda konečně povolila malé měsíční platby v tvrdé měně (asi sto dolarů) jako součást platů sovětských občanů pracujících v zemích socialistického bloku.

Přesto museli pracovníci KGB v Drážďanech šetřit, aby vůbec měli na konci svého pobytu nějaké úspory. V průběhu let se vžily jisté zvyklosti, například místo záclon se používaly noviny. Ale zatímco všichni sovětští agenti žili ve stejné bídě, agenti Stasi, kteří měli byty ve stejné budově, si užívali mnohem vyšší životní úrovně: vydělávali mnohem více peněz. Přesto právě na Západě – tak blízkém a pro někoho, jako byl Putin, tak vzdáleném (někteří další sovětští občané vyslaní do Německa měli právo jezdit do Západního Berlína) – měli lidé věci, po kterých Putin skutečně toužil.

Byl jedináček z rodiny, která mu vždy dala, co mohla. Už v první třídě měl hodinky, později byl jediným studentem Leningradské univerzity, který vlastnil auto – dárek od rodičů. Putin si z toho odnesl extravagantní a na jeho společenské poměry nápadně sobecký vztah k penězům. Stejně jako ostatní studenti trávil léto prací na odlehlých stavbách, kde byla mzda velmi dobrá: stát dělníkům kompenzoval nebezpečí a strádání na dalekém severu. Jedno léto si Putin vydělal tisíc rublů a následující rok pět set – dost na to, aby třeba přispěl na novou střechu na daču.

Od každého jiného mladého sovětského muže v jeho postavení – tedy jediného syna, který žije s rodiči a je na nich zcela finančně závislý, přičemž oba jsou již v důchodovém věku – by se očekávalo, že všechny nebo většinu těchto peněz dá své rodině. Ale hned první léto Putin odcestoval se dvěma spolužáky z práv do města Gagry u Černého moře v Gruzii, kde během několika dní všechno utratil.

Následujícího roku se po práci na stavbě vrátil do Leningradu a vydělané peníze utratil za kabát pro sebe – a mražený dort pro matku.

Svá přání dával najevo těm několika málo lidem ze Západu, s nimiž přišel do styku – členům radikální skupiny Frakce Rudé armády, kteří přijímali rozkazy od KGB a občas přijížděli do Drážďan na školení. „Vždycky chtěl vlastnit věci,“ řekl mi o Putinovi jeden bývalý člen RAF. „Několika lidem se zmínil o tom, co by chtěl přivézt ze Západu.“ Tento konkrétní muž tvrdí, že Putinovi osobně daroval satelitní přijímač Grundig, nejmodernější krátkovlnné rádio a stereo Blaupunkt do auta; první z nich si koupil a druhé uloupil z jednoho z mnoha aut, která RAF pro své účely ukradla.

Západoněmečtí levicoví radikálové vždycky přicházeli s dary, když jeli na východ, vyprávěl mi někdejší člen, ale byl rozdíl mezi způsobem, jakým zboží přijímali agenti Stasi, a jakým k němu přistupoval Putin: „Východní Němci se alespoň snažili říct: ‚Co jsme vám dlužní?‘ A my jsme odpovídali: ‚Nic.‘ Vova se ani nikdy nezeptal: ‚Co jsem vám dlužný?‘“ Rozdávání úkolů radikálům z RAF, kteří byli v letech 1970 až 1998 zodpovědní za více než dvě desítky teroristických útoků, je přesně ten druh práce, o němž Putin kdysi snil, ale neexistují žádné důkazy, že by do něj byl zapojen.

Místo toho trávil většinu dní sezením u svého stolu v místnosti, kterou sdílel s jedním dalším agentem (všichni ostatní důstojníci v budově v Drážďanech měli svou vlastní kancelář). Jeho den začínal ranní poradou zaměstnanců, pokračoval schůzkou s místním agentem, policistou ve výslužbě, a končil psaním: každý agent musel podat kompletní zprávu o své činnosti, včetně ruského překladu všech získaných informací. Bývalí agenti odhadovali, že psaním zpráv strávili tři čtvrtiny svého času.

Největším úspěchem Putinova pobytu v Drážďanech bylo zřejmě získání kolumbijského univerzitního studenta, který následně spojil sovětské agenty s kolumbijským studentem na škole v Západním Berlíně, který je zase seznámil s americkým armádním seržantem kolumbijského původu, jenž jim prodal utajenou armádní příručku za 800 marek. Putin a jeho kolegové vkládali do seržanta velké naděje, ale v době, kdy příručku získali, se Putinův pobyt v Německu chýlil ke konci.
___________________________
Masha Gessen: The Man Without Face (kráceno)
Foto: Jedna z mála fotografií z Putinova pobytu v Drážďanech – vítání občánků

Přeložil Lucie Sulovská

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme