Vladimír Putin: opravdový hajzlík

Skupina, kterou dal dohromady [Boris] Berezovskij, aby napsala Putinův životopis, měla na dokončení knihy pouhé tři týdny. Jejich seznam zdrojů byl přitom dost omezený: měli k dispozici samotného Putina – šest dlouhých rozhovorů, jeho manželku, nejlepšího přítele, bývalou učitelku a bývalého tajemníka z petrohradské radnice. Jejich úkolem nebylo Putina lépe poznat, jejich úkolem bylo sepsat o něm legendu. Záhy se však ukázalo, že je to legenda o leningradském gaunerovi.

Jeho rodiče, Maria a Vladimir Putinovi, patřili k těm šťastným, kteří přežili obléhání Leningradu. Vladimir Putin starší narukoval na počátku sovětsko-německé války a byl těžce raněn v bitvě nedaleko Leningradu. Byl převezen do nemocnice uvnitř obléhací linie a Maria ho tam našla. Po několika měsících v nemocnici zůstal těžce postižený: obě nohy měl znetvořené a způsobovaly mu až do konce života velké fyzické bolesti. Putin starší byl propuštěn z armády a vrátil se s Marií domů.

Jejich jediný syn, kterému v té době muselo být osm až deset let, pobýval v jednom z dětských domovů ve městě, zřejmě v naději, že instituce poskytne dítěti lepší péči než zoufalí a hladoví rodiče. Malý Viktor tam podlehl záškrtu. Samotná Maria se také ocitla na pokraji smrti: na konci obléhání už nedokázala ani vstát z postele.

Válečný invalida a žena, která téměř zemřela hlady a přišla o dvě děti (druhý syn Albert zemřel ve 30. letech v kojeneckém věku), to byli rodiče budoucího prezidenta. Podle měřítek poválečného Sovětského svazu však měli Putinovi štěstí: měli jeden druhého. Po válce bylo žen v plodném věku téměř dvakrát více než mužů. Nehledě na statistiky, válka způsobila tragédii prakticky v každé ruské rodině, rozdělila manžele, zničila domovy a vyhnala miliony lidí z domovů. Přežít nejen válku, ale i obléhání a mít stále svého manžela – a svůj domov – byl v podstatě zázrak.

Putinova třídní učitelka Věra Dmitrijevna Gurevičová na jeho rodiče vzpomínala takto: „Voloďova matka byla velmi milý člověk, laskavá, obětavá, dobrá duše. Nebyla to příliš vzdělaná žena. Nevím, jestli dokončila třeba jen pět tříd školy. Celý život tvrdě pracovala. Byla uklízečkou, po nocích rozvážela zboží v pekárně a v laboratoři myla zkumavky. Myslím, že jeden čas dokonce pracovala jako hlídačka v obchodě. Voloďův tatínek pracoval jako nástrojař v továrně. Byl velmi oblíbený a ceněný jako pohotový a ochotný pracovník. Dlouho nepobíral invalidní důchod, i když jednu nohu měl opravdu zmrzačenou. Byl to on, kdo doma většinou vařil. Dělával výborný aspik. Na ten jeho aspik vzpomínáme dodnes. Nikdo neuměl udělat aspik jako on.“

Narození Vladimira tehdy jednačtyřicetileté matce bylo dalším zázrakem, který byl tak nepravděpodobný, že se stále objevují fámy, že ho Putinovi ve skutečnosti adoptovali. V předvečer Putinových prvních prezidentských voleb se v Gruzii přihlásila žena, která tvrdila, že ho dala k adopci, když mu bylo devět let.

Následovala řada článků a jedna či dvě knihy, které tuto historku dále rozvíjely, a skutečně i Natalia Gevorkijanová byla nakloněna tomu příběhu uvěřit: jeho rodiče jí připadali nápadně puntičkářští a skutečnost, že tým životopisců nenašel nikoho, kdo by si chlapce pamatoval před dosažením školního věku, její podezření posílila.

Protože se Vladimir Putin dostal k moci z ničeho a celý svůj dospělý život strávil v prostředí tajných služeb, měl mnohem větší kontrolu nad tím, co se o něm ví – rozhodně větší než kterýkoli moderní západní politik. Vytvořil si vlastní mytologii. To je dobře, protože Vladimir Putin v mnohem větší míře, než je u kteréhokoli člověka obvyklé, otevřeně sdělil světu, co si přeje, aby se o něm vědělo, a jak by chtěl být vnímán. Vznikla tak mytologie dítěte poválečného Leningradu, zlého, hladového, divokého místa, které vychovávalo zlé, hladové, divoké děti. Z těch, které přežily.

Do budovy, v níž Putin vyrůstal, se vcházelo přes vnitroblok. Obyvatelé Petrohradu těmto útvarům říkají „studniční dvory“: ze všech stran je uzavírají vysoké obytné domy a člověk má pocit, jako by stál na dně obrovské kamenné studny. Jako všechny takové dvory byl i tento posetý odpadky, rozkopaný a neosvětlený. Stejně tak budova samotná: schody z devatenáctého století se rozpadaly a na schodišti málokdy svítila funkční žárovka. Chyběly kusy zábradlí a zbytek konstrukce se divoce kymácel. Putinovi bydleli v nejvyšším patře pětipatrové budovy a za tmy to nebylo příliš bezpečné. Stejně jako většina bytů v centru Leningradu byl i tento součástí komplexu, který byl kdysi postaven pro zámožné nájemníky. Pak byl každý jeden byt rozdělen na dva nebo tři byty a bylo do nich sestěhováno několik rodin.

Byt Putinových neměl pořádnou kuchyň, takže v úzké chodbě, do níž se vcházelo ze schodiště, stál jediný plynový sporák a dřez. Tři rodiny používaly k přípravě jídla čtyřplotýnkový sporák. Provizorní a nevytápěný, ale stálý záchod byl vybudován přistavěním části schodiště. Aby se obyvatelé mohli vykoupat, ohřívali si vodu na plynových kamnech a pak se myli vsedě nad záchodem v malé studené místnosti. Přirozeně, Vladimir Putin mladší byl jediným dítětem v bytě plném dospělých.

Starší manželský pár žil v místnosti bez oken, která byla nakonec i úřady vyhodnocena jako neobyvatelná. Starý židovský pár, který byl velice nábožensky orientovaný a dodržoval ortodoxní předpisy, a jeho dospělá, neprovdaná dcera, obývali pokoj na druhé straně chodby-kuchyně než Putinovi. Ve společné kuchyni pravidelně docházelo ke konfliktům, ale dospělí se před nimi snažili Voloďu chránit. Putin si často hrával v pokoji židovské rodiny – a v rozhovoru se svými životopisci učinil pozoruhodné prohlášení, že nerozlišoval mezi svými rodiči a starými Židy.

Putinovými slovy: „V našem obecním bytě žila židovská rodina – staří manželé a jejich dcera Chava. Chava byla dospělá žena, ale jak říkali dospělí, její život se nevyvíjel dobře. Nikdy se nevdala a stále žila s rodiči. Její otec byl krejčí, a přestože vypadal dost staře, celé dny v kuse šil na svém šicím stroji. Byli to věřící Židé. O šabatu nepracovali a starý muž si odříkával Talmud. Jednou už jsem se neudržel a zeptal se, co to odříkává. Vysvětlil mi, o co jde, a já okamžitě ztratil zájem.“

Putinovi měli největší pokoj v bytě: asi dvacet metrů čtverečních. Na tehdejší poměry to byl pro tříčlennou rodinu takřka palácový příbytek. Téměř neuvěřitelné bylo, že Putinovi měli také televizi, telefon a daču, chatu za městem. Vladimir Putin starší pracoval jako kvalifikovaný dělník v továrně na výrobu železničních vagónů; Maria brala namáhavé nekvalifikované práce, které jí umožňovaly trávit čas se synem: pracovala mimo jiné jako noční hlídačka, uklízečka, nakladačka.

Pokud se však zaměříme na jemné odstíny poválečné sovětské chudoby, Putinovi se jeví jako prakticky bohatí a pro dítě mimořádně obětaví rodiče. Jejich bezmezná péče o syna vedla například k tomu, že prvňáček Vladimir měl na ruce náramkové hodinky, což byl v té době a na tomto místě vzácný, drahý a prestižní doplněk pro jakoukoli věkovou skupinu. Jeho otec hodinky vůbec nemíval.

Putin byl s největší pravděpodobností jediným studentem Leningradské univerzity, který vlastnil auto. Na počátku sedmdesátých let bylo auto v Sovětském svazu vzácností: masová výroba automobilů byla v plenkách – dokonce i o dvacet let později připadalo na tisíc obyvatel v SSSR sotva šedesát automobilů (ve srovnání se 781 ve Spojených státech). Auto stálo zhruba tolik co dača. Putinovi vyhráli auto ve státní loterii, a místo aby si vzali peníze – které by jim stačily na vystěhování z obecního bytu do soukromého bytu v nově postaveném domě na předměstí –, darovali auto synovi. To, že mladému Putinovi dali tento velkorysý dar a že ho přijal, je dalším příkladem mimořádně láskyplného vztahu Putinových k synovi.

Základní škola byla jen pár kroků od domu, kde Putinovi bydleli. Poskytované vzdělání nemělo vysokou úroveň. Jeho učitelkou byla první čtyři roky velmi mladá žena, která si dokončovala vysokoškolské vzdělání ve večerní škole. Vzdělání také nebylo součástí představ Putina mladšího o úspěchu; kladl velký důraz na to, aby se prezentoval jako grázl, a v tom mu plně pomáhali jeho přátelé z dětství. Zdaleka největší množství informací, které jsou o něm k dispozici – tedy většina informací zpřístupněných jeho životopiscům -, se týká četných rvaček z jeho dětství a mládí.

Dvorek je ústředním prvkem poválečného sovětského života a osobní mytologie Vladimira Putina je na něm do jisté míry založena. Vzhledem k tomu, že dospělí pracovali šest dní v týdnu a institucionalizovaná péče o děti téměř neexistovala, sovětské děti vyrůstaly ve společných prostorách před přelidněnými paneláky.

V Putinově případě to znamenalo vyrůstat na dně studny – tedy na dvoře, který byl posetý odpadky a obývali ho drsňáci.

„To byl ale vážně dvůr s velkým D,“ vyprávěl jeho bývalý spolužák a dlouholetý přítel Viktor Borisenko. „Samí grázlové. Nemytí, neoholení chlapi s cigaretami a lahvemi laciného vína. Neustálé pití, nadávky, rvačky. A uprostřed toho všeho byl Putin… Když jsme ale byli starší, vídali jsme ty neslavné konce grázlů ze dvora. Zpíjeli se do němoty, ocitli se na samém dně. Mnozí skončili ve vězení. Jinými slovy, nepodařilo se jim z toho dostat…“ Putin, mladší než grázlové a drobné postavy, se s nimi snažil držet krok. „Pokud ho někdy někdo jakkoli urazil,“ vzpomínal jeho přítel, „Voloďa se na toho dotyčného okamžitě vrhl, poškrábal ho, pokousal, trhal mu vlasy po chomáčích – obecně dělal cokoliv, jen aby ho nikdo nikdy neponížil.“

Ke zděšení učitelů si malý prvňáček tyto gaunerské způsoby přinesl s sebou na základní školu. Ve vzpomínkách jeho bývalých spolužáků se to zmínkami o pěstních soubojích jen hemží, ale následující popis výstižně charakterizuje povahu budoucího prezidenta: „Učitel dílen táhl vzpouzejícího se Putina za límec ze své třídy do naší. V jeho třídě jsme vyráběli prachovky a Vladimir něco provedl… Trvalo dlouho než se uklidnil. Bylo zajímavé to pozorovat. Když to vypadalo, že se cítí lépe, že je po všem, tak najednou zase vzplanul a začal zuřit. To se opakovalo ještě několikrát.“

Škola Putina nakonec potrestala vyloučením z Mladých pionýrů, což byla vzácná až exotická forma trestu, vyhrazená pro děti, které byly nezvladatelné a v podstatě považovány za ztracené pro společnost. Putina to poznamenalo. Po tři roky byl jediným dítětem ve škole, které nenosilo na krku rudý šátek, symbolizující členství v komunistické organizaci pro deseti- až čtrnáctileté. Putinovo postavení vyděděnce bylo o to zvláštnější, že byl ve srovnání s ostatními dětmi ve škole, z nichž většina statisticky pravděpodobně nežila s oběma rodiči, velmi dobře zaopatřený.

Pro Putina však jeho pověst představovala skutečný status, kterým se chlubil v odpovědích svým životopiscům v roce 2000:

„Proč vás do Mladých pionýrů přijali až v šesté třídě? Bylo to opravdu tak špatné?“

„Samozřejmě. Nebyl jsem žádný pionýr, byl jsem chuligán.“

„Děláte si ze sebe legraci?“

„Neurážejte mě. Byl jsem opravdový hajzlík.“

Putinovo společenské, politické a studijní postavení se náhle změnilo, když mu bylo třináct let: jako žák šesté třídy se do té doby podprůměrný školák najednou začal učit a byl odměněn nejen přijetím do Mladých pionýrů, ale i zvolením do funkce předsedy třídy. Bitky však pokračovaly v nezmenšené míře: Putinovi přátelé vyprávěli jeho životopiscům řadu bojových příběhů, v nichž se rok co rok opakovala stejná zápletka. „Hráli jsme na honěnou,“ vzpomínal jeden spolužák ze základní školy. „Voloďa šel kolem a viděl, že mě honí kluk mnohem starší a větší než já a já utíkám, co mi síly stačí. Přiskočil ke mně a udělal mi štít. Následovala bitka.“

„Byli jsme v osmé třídě, když jsme stáli na tramvajové zastávce a čekali,“ vyprávěl další kamarád. „Přijela tramvaj, ale nejela tam, kam jsme potřebovali. Vystoupili dva obrovští opilí muži a začali se s někým prát. Nadávali a strkali do lidí. Vovka mi klidně podal tašku a pak jsem viděl, že jednoho z těch mužů právě poslal obličejem napřed do sněhové břečky. Druhý se otočil a začal na Voloďu křičet: „Co to bylo?“ O pár vteřin později už přesně věděl, co to bylo, protože ležel vedle svého kamaráda. To bylo právě ve chvíli, kdy přijela naše tramvaj. Jestli můžu o Vovkovi něco říct, tak to, že nikdy nenechal projít hajzly a darebáky, kteří urážejí lidi a otravují je.“

Ani jako mladý důstojník KGB se Putin neuměl své vášně vzdát. „Jednou mě pozval, abych ho o Velikonocích doprovodil do náboženského průvodu,“ vzpomíná ještě jeden přítel. „Byl ve službě a pomáhal kordonem oddělit procesí. A zeptal se mě, jestli se chci jít podívat na oltář v kostele. Samozřejmě jsem řekl, že ano: byla to taková klukovina – nikdo tam nesměl, ale my jsme mohli jít dovnitř. A pak jsme po křížovém procesí šli domů. A stáli jsme na autobusové zastávce. Přišli k nám nějací lidé. Nevypadali jako zločinci, spíš jako vysokoškoláci, kteří trochu popili. Řekli: „Máte cigaretu? Vovka odsekl: „Ne.“ A oni: „Takhle se odpovídá?’“ A já jsem se ani nestačil podívat, co se dělo potom. Někdo z nich ho musel praštit nebo do něj strčit. Jen jsem viděl, jak se kolem mě mihly něčí nohy. Ten chlap někam letěl. A Voloďka mi řekl, úplně klidný: „Pojďme odsud pryč.“ A odešli jsme. Moc se mi líbilo, jak odhodil toho chlápka, co si ho dobíral. Jedna vteřina – a nohy měl ve vzduchu.“

Tentýž kamarád vzpomínal, že o několik let později, když už Putin navštěvoval špionážní školu v Moskvě, přijel na pár dní domů do Leningradu, kde se v metru opět popral. „Někdo si na něj zasedl a on se o toho grázla postaral,“ řekl Putinovým životopiscům. „Voloďa byl tehdy velmi rozrušený. ‚V Moskvě pro to nebudou mít pochopení,‘ řekl. ‚Bude to mít následky.‘ A myslím, že se opravdu dostal do nějakých problémů, i když mi nikdy neřekl žádné podrobnosti. Nakonec se to vyřešilo.“

Zdá se, že Putin reagoval na sebemenší provokaci tím, že se pustil do pouliční rvačky – a riskoval tak svou kariéru v KGB, která by ztroskotala, kdyby byl za rvačku zadržen nebo si ho policie byť jen všimla. Bez ohledu na to, zda jsou tyto historky zcela pravdivé, je pozoruhodné, že Putin sám sebe vykresluje – a nechává se ostatními vykreslovat – jako naprosto zbrklý, násilnický člověk s obtížnou, nezvladatelnou povahou. Obraz, který se rozhodl prezentovat, je o to pozoruhodnější, že se zdá být neslučitelný s tvrdou disciplínou, které se oddal na prahu dospívání.

Když bylo Putinovi deset nebo jedenáct let, vydal se hledat místo, kde by se mohl naučit novým bojovým dovednostem. Box se pro něj ukázal jako příliš bolestivý: při jednom z prvních tréninků si zlomil nos. Pak objevil sambo.

Sambo, zkratka ruského výrazu, který se překládá jako „sebeobrana beze zbraně“, je sovětské bojové umění, směsice judo, karate a lidových zápasnických umění.

Starostliví rodiče byli proti chlapcově nové zálibě.

Maria to označila za „hloupost“ a zdálo se, že se bojí o bezpečnost svého dítěte, a starší Vladimir lekce pro jistotu zakázal. Trenér musel několikrát navštívit pokoj Putinových, než chlapci dovolili navštěvovat každodenní tréninky. Sambo se svou disciplínou se stalo součástí Putinovy proměny z grázlíka ze základní školy v cílevědomého a pracovitého adolescenta. Bylo také spojeno s tím, co se stalo jeho prvořadou ambicí: Putin se zřejmě doslechl, že KGB od nových rekrutů očekává, že budou zběhlí v boji zblízka. „Představte si chlapce, který sní o tom, že se stane důstojníkem KGB, když všichni ostatní kolem něj chtějí být kosmonauty,“ řekla mi Gevorkijanová a snažila se mi vysvětlit, jak zvláštní jí Putinova vášeň připadá.

Mně to tak přitažené za vlasy nepřipadalo: v šedesátých letech sovětské kulturní autority hodně investovaly do vytváření romantického nebo dokonce okouzlujícího obrazu tajné policie. Když bylo Vladimiru Putinovi dvanáct let, vyšel román Štít a meč, který se stal bestsellerem. Jeho hrdinou byl sovětský zpravodajský důstojník působící v Německu. Když bylo Putinovi patnáct let, byl román zfilmován jako velmi populární minisérie. O třiačtyřicet let později se Putin jako premiér setkal s jedenácti ruskými špiony deportovanými ze Spojených států – a společně si na znamení kamarádství a nostalgie zazpívali ústřední píseň právě z této minisérie.

„Když jsem chodil do deváté třídy, ovlivnily mě filmy a knihy a já zatoužil pracovat pro KGB,“ řekl Putin svému životopisci. „Na tom není nic zvláštního.“

Ve čtvrté třídě, kdy byl ještě notoricky špatným žákem, se Putin přihlásil na volitelný předmět němčina. Na svém psacím stole na dače svých rodičů měl portrét otce zakladatele sovětské špionáže. Jeho nejbližší přítel z dětství vzpomínal, že to byl „určitě nějaký zpravodajský důstojník, protože mi to Voloďka takto řekl“, a sám Putin nakonec poskytl svým životopiscům jméno svého idolu. Byl to Jan Berzin, hrdina revoluce, zakladatel sovětské vojenské rozvědky, tvůrce špionážních základen ve všech evropských zemích, byl stejně jako mnoho prvních bolševiků koncem třicátých let zatčen a zastřelen za vymyšlené protistalinské spiknutí. Oficiálně bylo toto jméno rehabilitováno 1956, ale všeobecně zůstává neznámé. Člověk musel být maniakálním fandou KGB, aby nejen znal jeho jméno, ale dokonce si opatřil jeho portrét.

V šestnácti letech, rok před dokončením střední školy, se Putin vydal na velitelství KGB v Leningradě, aby se pokusil přihlásit do jejích služeb.

„Vyzvedl mě na bráně nějaký muž,“ vzpomínal pro svého životopisce. „Nevěděl, kdo jsem. A pak už jsem ho nikdy neviděl. Řekl jsem mu, že chodím do školy a v budoucnu bych chtěl pracovat pro špiony. Zeptal jsem se, jestli je to možné a co bych pro to musel udělat. Muž řekl, že dobrovolníky obvykle nepřijímají, ale pro mě by bylo nejlepší jít na vysokou školu nebo sloužit v armádě. Zeptal jsem se ho, na jakou vysokou školu. Řekl, že nejlepší by byla nějaká právnická fakulta.“

„Všechny překvapil, když řekl, že se bude hlásit na univerzitu,“ vyprávěla jeho třídní učitelka. „Zeptala jsem se: „Jak?“ Odpověděl: „Zařídím si to sám.“

Leningradská univerzita byla jednou ze dvou nebo tří nejprestižnějších vysokých škol v celém Sovětském svazu, rozhodně to bylo zdaleka nejkonkurenčnější prostředí ve městě. Jak se průměrný student z rodiny, kterou v žádném případě nelze považovat za dobře situovanou, chtěl dostat na univerzitu, bylo záhadou.

Jeho rodiče zřejmě protestovali, stejně jako jeho trenér: všichni dávali přednost takové vysoké škole, na kterou by byl Putin s větší pravděpodobností přijat, což by mu umožnilo vyhnout se povinné vojenské službě a zůstat blízko domova.

Putin absolvoval střední školu se známkami „výborně“ z dějepisu, němčiny a tělocviku, „dobře“ ze zeměpisu, ruštiny a literatury a „uspokojivě“ (ekvivalent trojky) z fyziky, chemie, algebry a geometrie. Na Leningradskou univerzitu se údajně hlásilo čtyřicet zájemců o jedno místo. Jak se tam Putin dostal? Je dobře možné, že jeho odhodlání bylo natolik velké, že se na vyčerpávající zkoušky dokázal připravit sám, na úkor svého středoškolského studia – univerzita rozhodovala o přijetí pouze na základě série písemných a ústních zkoušek, nikoli na základě zápisových lístků.

Je také možné, že KGB zajistila, aby se tam dostal.


Masha Gessen: The Man Without Face (kráceno)
Společný rozhovor Putina a Věry Gurevičové (2000)

Přeložila Lucie Sulovská

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme