Africký deník Lucie Sulovské III.

Jak fungují katolické sirotčince v Tanzánii, s čím jim tam Češi pomáhají a proč to nejlepší, co pro chudé Afričany můžeme udělat, je uzavřít hranice pro masovou migraci do Evropy? Dozvíte se v několika pokračováních v Africkém deníku Lucie Sulovské, která navštívila Tanzánii s charitativní organizací Ifakara, která pomáhá  katolické farnosti Mpanga.

Loučení se sirotčincem v Mbingu bylo hrozné. Jedna holka od nás, Petra, zůstávala – v sirotčinci jsou děti a dost práce pro ženy. Chlapi sem přijeli pracovat na stavbě a s traktory, k čemuž jsem jim platná asi jako mrtvému zimník. Nakonec převážilo, že to chci poznat a zdokumentovat i tady, přece jen Mbingu je katolická pevnost, nějaká forma safe space, kde všechno funguje o dost líp než jinde. Ale brečela jsem celý večer.

Anna na všechno

Sirotčinec v Mbingu není vůbec smutné místo. Z pohledu Evropana určitě ano, všechny zdejší děti přišly o matku, v naprosté většině jim zemřela při porodu, často jen před pár měsíci. Protože zdejší muži se o malé dítě starat nebudou, posílají je do sirotčince na dobu sedmi let. Po sedmi letech je už dítě dost velké na to, aby mohlo fungovat v rodině bez matky. Většina z pětašedesáti chovanců sirotčince je tedy ve věku nula až sedm. Otec či příbuzní při přijetí dítěte do sirotčince slíbí, že si je v sedmi letech převezmou. Sestra mi vyprávěla o případu, kdy nějací lidé dítě převzít nechtěli – načež k nim přišli policajti a zmlátili je jak žito. Museli pak mít to dítě ohromně rádi…

Někteří příbuzní za dětmi docházejí na návštěvy, ale často pro ně po sedmi letech přijdou úplně cizí lidé, s nimiž děti nechtějí odejít a je z toho mnoho breku. Místní jsou mnohem psychicky odolnější, já bych se při takových scénách zhroutila. Děti, jako Afričané obecně, ale žijí přítomností – a že je za pár let čeká něco nepříjemného, o tom nepřemýšlejí, ti menší tomu ještě ani nerozumí. A tak je sirotčinec naopak veselé místo, kde od rozednění do tmy běhají cvrčci venku a hrají si fotbal a honí se s drůbeží a jedí z hrnce v trávě a tahají na zádech mladší, něco jako lesní školka, ale napořád.

Hlavou sirotčince je rázná a světaznalá jeptiška Anna. To je naprosto skvělá ženská, která vypadá, že vás neposlouchá, když jí něco říkáte, ale pak to v řádu minut zařídí. To je opak toho, jak to tu normálně funguje – lidé vás důkladně vyslechnou, ale to neznamená, že to udělají, natož teď hned. Anna řídí minibus, umí jazyky, pije pivo. O každém chovanci má naprostý přehled, stejně jako o zásobování sirotčince, o zaměstnancích, o penězích. Podle mě by dokázala uřídit cokoliv. Pak jsou tu další sestřičky, to jsou spíš prostá a pracovitá děvčata, a vychovatelky, kterým se říká mammas a starají se o ty, kteří ještě neumějí chodit, to jsou ještě skoro děti.

Když chybí chlapi

S muži je to tu horší, do sirotčince chodí občas údržbáři, kteří se dětem nevěnují, a dělníci, kteří pracují na plantážích sirotčince, s nimi také děti nepřijdou moc do kontaktu – jsou proto vyvalené z každého chlapa, zvlášť chlapečci. Úplně exemplární případ chybějícího mužského vzoru. Když s nimi chlapi hrají fotbal nebo je hážou do vzduchu, je to lepší, než kdyby jim vozili nějaké hračky. Děti si vyhrají samy a s málem. Skoro žádné hračky nemají, a přesto jsou celý den ve hře. Tu jim nikdo neorganizuje a většinu sporů si taky řeší mezi sebou. Mammas se starají o mimina, starají se o to, aby děti dostávaly jíst a měly čisté oblečení, ale jinak se vychovávají samy.

Organizace sirotčince je taková, že uprostřed je velký kruhový přístřešek s vybetonovaným podlažím, kde přes den odpočívají na dekách mimina a kluci tam hrají fotbal. Kolem přístřešku jsou v kruhu malé cihlové domky, kde děti bydlí. Před každým je socha nějakého zvířete – žirafy, slona, lva, nosorožce, antilopy. V každém domku jsou dvě ložnice, kde děti spí našikmo, několik kousků na jedné posteli, dětská postýlka pro mimino a police na oblečení. Pak je tam nějaká předsíň, kde se schovávají před deštěm, turecký záchod, sprcha ze stropu a sklad. Kapacita sirotčince je přeplněná, na domek dávno připadá víc než 10 dětí, další se přistavuje.

K sirotčinci patří 250 hektarů půdy, kde se pěstují veškeré zásoby pro sirotčinec. Rýže, fazole, brambory, kukuřice, manga, pomeranče, banány. Chovají neuvěřitelné množství slepic, kachen, kuřat, mají kohouta, krocana, několik druhů prasat, krávy, a dokonce vlastní rybník s rybami. Mají vlastní sklad, kde jsou do zásoby pytle rýže, kukuřičného prášku a sušeného mléka, které pijí mimina. Od dvou let dostávají kravské mléko. Byla jsem poněkud v šoku, když jsem viděla kuchyň – tím spíš, že se nad ní hrdě tyčí nápis, že se jedná o dar od dárců z německého Bonnu. To jsem si říkala, že se předali, až později jsem zjistila, že za primitivním ohništěm je ještě jedna místnost, kde jsou dva nové kotle. Ale na ohništi se vaří dál, a když vám to naservírují na talíř, chutná to úplně normálně. Děti jedí rukama z hrnce.

Děti, místo aby byly vděčné za bio, jsou nejvděčnější, když jim občas za utržené peníze (část potravin se prodává) koupí sušenky a džus s brčkem. Každý chce prostě to, co nemá… Protože tu není jídelna, jedí v trávě, a když nadrobí sušenky, pustí se na to slepice, které to vyzobou dočista.

Diana a Deotila, Rainer, Patrick…

Jak jsem už řekla, většina dětí v sirotčinci je úplně maličkých, ale je tu i pár větších dětí – „speciálních případů“, jak říká sestra Anna. To už jsou přece jen osobnosti a není jich mnoho, takže na ně budu vzpomínat asi nejvíc, ti malí mi splývají dohromady, jak ještě všichni vypadají stejně. Skoro celá skupinka větších je se mnou na fotce – Diana a Deotila, Rainer, Patrick…

Diana a Deotila – nepřehlédnutelná masajská dvojčata. V sirotčinci je asi dvanáct párů dvojčat, protože jejich matky při porodech umírají častěji. Matce Diany a Deotily bylo čtrnáct let. Jejich otec, masajský válečník, se o děti zajímá a čas od času je navštíví i se svou novou manželkou. Nezajímá se však o jejich vzdělání, což je důvod, proč zůstávají v sirotčinci. Masajové děti do školy neposílají a když otec Diany a Deotily souhlasil s tím, aby se vzdělávaly, zajímal se hlavně o to, aby nemusel nic platit – je to přitom bohatý člověk, který má stádo tři sta krav. Holt priority. Bere si je do masajské vesnice na prázdniny. Holky jsou pyšné na svou výjimečnost a v sirotčinci si šátky s křesťanskými vzory vážou po masajsku. Jsou bystré, parádnice a na místní poměry poněkud oražené.

Rainer – po smrti matky se otec znovu oženil a jeho nová manželka o Rainera nestála. Dostal se proto ke své babičce nebo prababičce, která byla už velmi stará a péči o Rainera nezvládala. Kradl, opíjel se a nechodil do školy, na kterou stejně nebyly peníze. Sestry se ho rozhodly podruhé zachránit a vzaly ho zpátky. Kamarád Patricka, pracant.

Patrick – další z větších, fotbalista. Seznámila jsem se s ním, když jen tak uhodil Deotilu až brečela. Takže hodně, protože tady se děti většinou jen oklepou. Patrick je odchovancem sirotčince. Když dovršil sedm let, šel bydlet ke svému strýci, ale po nějakém čase se pěšky vrátil do sirotčince. Sestra volala strýci, proč že chce Patrick zpátky, ten řekl, že kluk je líný a když on (strýc) něco koupí svým dětem a Patrickovi ne, tak ještě drze brečí. Patrick byl v nové domácnosti páté kolo u vozu a jeho strýc se ho zase rychle rád zbavil. Když praštil Deotilu a ještě zapíral, sestra mu řekla, že pokud bude pokračovat, vrátí se zpátky ke strýci. Mám trochu špatné tušení, co s Patrickem bude, doufám, že se nesplní. Není to zlý kluk. Zatím.

Imani – v důsledku porodu fyzicky i mentálně postižený čtyřletý hoch. Matka zemřela ještě předtím, než byl Imani úplně venku. Rvali ho za hlavu. Má poškozený mozek, nemůže chodit, plazí se a slintá. Je spokojený a děti se k němu chovají pěkně. Jako mimino vůbec neplakal, nehlásil se o krmení. Byl i na půlroční rehabilitaci v Daru, ale nepomohlo to. Z rodiny Imaniho už přes rok nikdo nenavštívil. Má domluvené místo v centru pro postižené v Daru.

Godfrey – nejnovější přírůstek sirotčince, můj miláček. Tříměsíční miminko. Jeho matka vykrvácela při porodu. V sirotčinci o něj nejvíc pečuje Deotila, i když není ze stejného domu, takže se jí říká Godfrey’s mamma. Taky mi ho pravidelně nosila, zvlášť když chtěla pipi (bonbon).

Anton – o něm vím jen od sester. V sirotčinci zemřelo 25 dětí, ale jen Anton tam má i hrob, kamennou mohylu v zahrádce vedle kuchyně, normálně se tělíčko vrací rodině. Oba Antonovi rodiče byli HIV pozitivní, Anton ne. HIV pozitivní děti do sirotčince neberou, to je přímo nařízení vlády, že musejí být odděleně. Sirotčinec proto poskytuje i nějakou externí pomoc, rozdává potraviny, oblečení. Po smrti otce žil sedmiletý Anton půl roku zcela sám, odkázaný jen na sebe. Lidé z vesnice se ho stranili, protože si mysleli, že je také nakažený. V sirotčinci byl Anton vnímán jako smutný a samotářský chlapec. Po čase stráveném o samotě si už například nehrál s ostatními dětmi. Měl zdravotní potíže z doby, kdy žil sám. Jeho smutek se somatizoval, zemřel ve třinácti letech. Já jsem s Antonem velmi sympatizovala, vždycky se mi vybavila slova písně: … tak jakpak se máš, Toni, příteli můj, dovolíš jen si sednu do stínu na hrob tvůj…

Africká veselost

K tomu smutku – všichni jsou tak veselí a společenští, že melancholie a introverze jsou vnímány jako smutek. Takže je klidně možné, že Anton nebyl smutný, jen měl zde nezvyklou povahu. Jednoho podobného dítěte jsem si v sirotčinci všimla, je to holčička, která je ráda sama, moc si s ostatními nehraje, většinou jsem ji viděla, jak sama třídí prádlo a skládá ho do komínků. Asi je považována za smutnou. Problém je, že taková povaha je nevhodná ve společnosti, kde prvotní zásadou je, že silnější pes… Ostatní děti jsou velmi průbojné, moje největší blbost byla, když jsem jim začala rozdávat bonbony, aniž bych je předtím nechala sestrou seřadit do lajny. Nejenže mě málem ušlapaly, ale hlavně by se ušlapaly mezi sebou, některé děti si bonbon zastrčily pod triko a natáhly ruku znovu, ty méně průbojné nedostaly ani jeden, a když pytlík došel, začaly strašně brečet.

Co vám budu povídat, víckrát bych to neudělala. Pak už jsem pipi dávala jen výjimečně, když mi děti udělaly nějakou službu, nebo když se jim stalo něco ošklivého, například, jak běhají bosí (botičky k uniformám mají školáci), tak si jedna holčička zarazila do chodidla – hluboko – ostrou náušnici.

Ze stejného důvodu je pitomost pokoušet se pomáhat Africe tím stylem, že si ji nastěhujeme do Evropy – na cestu se vždycky vydají ti nejprůbojnější, nejsilnější, nejmovitější, s velkými očekáváními. Ti, kteří by pomoc potřebovali nejvíc a byli za ni vděční, ostrouhají. Zároveň ti bohatí často nejsou vzdělaní, mezi tím není rovnítko. Jsou bohatí třeba proto, že jejich rodiny mají polnosti a na vzdělání jim nezáleží, jako u otce Di a Deo…

Oni to s vidinou Evropa všechno rozprodají, riskují zotročení v Libyi a smrt v moři, aby pak skončili jako bezdomovci na nádraží Termini, v ganzích, jako prostitutky pro nigerijské pasáky… Z Evropy už je nikdy nikdo nedeportuje, oni se nemají do čeho vrátit a je to taky ostuda. Největší službou těmhle lidem je hranice hermeticky uzavřít a každou loď vrátit zpátky do Afriky. Tady silně funguje šeptanda, jakmile se to rozkřikne, nebudou otroci v Libyi ani mrtví ve Středozemním moři. Dříve se ze subsaharské Afriky jezdilo do Libye pracovat za velkými výdělky. Přeberte si to sami…

Jak končí cesta za bohatstvím

Podobně – v menším – to mimochodem funguje u měst. Lidé, kteří často nikdy nebyli mimo svou vesnici, se s vidinou lepšího života vydají do města. Tam skončí v nějakém slumu a vrátit už se nemohou, protože doma všechno prodali. A zatímco na africké vesnici vládne zdravá morálka a sociální ukotvení, každý má svoje místo a někam patří, děti se rodí do manželství, každý má kus půdy a co jíst, ve městech se to vytrácí a rozvíjí se všechna myslitelná patologie. Tady je asi největší patologie, když se opíjejí pivem značky Kilimandžáro, ale ve městech je to horší.

Těch pár lidí, kteří v Evropě byli nebo o ní mají reálné představy, jako je doktor Dario, kněží z Mpangy, co studovali v Římě, sestra Anna, co pracovala v Itálii, někteří nadaní studenti, kteří odcházejí na studia do Číny (jak se Čína zmocňuje Afriky, dává chytrým studentům stipendia na čínské školy, oni se pak vrátí, dostanou důležité funkce v čínských firmách a jsou k Číňanům loajální, Čína a Indie to tady vůbec brutálně kolonizují, ale o tom jindy) samozřejmě vědí, že všude je chleba o dvou kůrkách. Většina má ale o Evropě informace z reklam, kde má každý vilu a tři auta a z telenovel. Jsou tu velmi levná data, takže každý má mobilní internet. Ano, i tady jsou levná data, zřejmě jsou Češi poslední národ, který o ně nestojí, nebo už nevím…

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
200 Kč 500 Kč 1000 Kč