Jak moc se mýlí Petr Piťha?

Profesoru Piťhovi se kontroverzním kázáním podařilo dostat  udělat z tzv. Istanbulské úmluvy veřejné téma č. 1.  Sama Úmluva je svou povahou co do kontroverznosti vcelku zdatným konkurentem Piťhovu kázání, neboť obsahuje řadu pasáží, které jsou přinejmenším problematické, ne-li přímo špatné a nebezpečné. 

Na první pohled je cíl Úmluvy (celým názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí) jasný. Kdo by byl proti potírání násilí na ženách? Potírání násilí, včetně toho domácího, je samozřejmě správným a nutným cílem. Ale pouze na základě intence nemůžeme hodnotit kvalitu mezinárodní dohody. Proto je jako u každého právního předpisu zásadní, jak je formulována, jaký je její skutečný obsah a jaké dopadu bude ve výsledku na společnost mít.  A primárně je třeba se ptát, zdali je vůbec Úmluva potřebná. Česká republika úmluvu sice podepsala, nicméně doposud nebyla ratifikována a součástí našeho právního řádu se může stát až po souhlasu Parlamentu a podpisu prezidenta republiky.

Copak to už neplatí…?

Článek 1, písmeno a) Úmluvy říká, že cílem je ,,chránit ženy před veškerými formami násilí a dosáhnout prevence, stíhání a potlačení násilí vůči ženám a domácího násilí”. Nemají snad členské státy Rady Evropy legislativně zakotvenou trestnost násilí na ženách? Česká republika má funkční systém nezávislého soudnictví, který zaručuje, že se obětem domácího násilí dostane ochrany a že se tyto mohou domoci u soudu spravedlnosti[1]. Článek 24 Úmluvy zase vyžaduje po státech, aby byla zřízena bezplatná telefonní linka pomoci obětem. Říká vám něco pojem ,,Linka důvěry”? Zřejmě ano, protože takovéto specializované služby má již Česká republika desítky let.  Článek 25 poté žádá kriminalizaci psychického násilí. I ta je již obsažena v našem trestním zákoníku. A podobných ustanovení má Úmluva celou řadu…

Tvůrci Istanbulské úmluvy mají zřejmě pocit, že evropské země jsou pravěkými džunglemi s absolutním právním vakuem ve věcech ochrany proti násilí a napadení. Proč bychom tedy měli přijímat Úmluvu, jejímž cílem je potírání něčeho, co už v českém právním řádu účinně potíráno je? I kdyby se Úmluva týkala pouze této věci, naše legislativa je dostatečná a přijímání podobné mezinárodní smlouvy by bylo zcela zbytečné.

Proč genderové násilí?

Z jakého důvodu ale vůbec Úmluva hovoří o násilí, které je ,,genderově podmíněno”? V čem je takovéto násilí odlišné, než jakékoli jiné násilí? Co dělá tento druh násilí tak zvláštním, že ho musíme nazývat ,,genderově podmíněným”?

Odpověď zastánců Istanbulské úmluvy by byla taková, že ve společnosti historicky přetrvávají patologické stereotypy, které vytvářejí pocit podřízenosti žen mužům, a tento pocit dominance u mužů může vyústit ve fyzické násilí na ženách.  Násilí je ale jen násilím. Jde o nechutnou věc, která musí být  – a dnes i je – trestně postižitelná, není třeba před něj stavět adjektiva jako ,,genderové”. Násilí může být spácháno nejen mužem na ženě (většina případů), ale i ženou na muži, či ženou na ženě. Ve všech případech jde o identickou věc – o trestný čin s povahou fyzického napadení . Nezáleží, kým a na kom je pácháno. Důvod, proč se například muž uchýlí k fyzickému násilí na ženě není ten, že jde o ženu a je tudíž genderově podmíněno, nýbrž ten, že dotyčný je slaboch a zbabělec, který si v návaznosti na konkrétní chování dané ženy dovolí neodpustitelné – dopustí se fyzického napadení. Napadení je podmíněno jednáním, které se násilníkovi znelíbí a reaguje tak násilnicky. Ne tím, jakého je oběť násilí pohlaví.

Přestavba společnosti

Úmluva ale nehovoří jen o násilí na ženách a jeho prevenci. Hned v článku 1 pod písmenem b) je psáno, že cílem Úmluvy je dále ,,přispět k eliminaci veškerých forem diskriminace žen a podpořit skutečné zrovnoprávnění žen s muži také posílením pravomocí žen”. V článku 12 Istanbulské úmluvy je dále coby závazek smluvních států stanoveno, že

,,Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů. “

Velmi rychle se tak z úmluvy, původně bojující za (již kodifikovanou) trestnost násilí na ženách stává úmluva o odsouzení tradicionalistických přesvědčení o fungování rodiny a společenských rolích.  V této pasáži již text Úmluvy otevřeně přechází od snahy o zamezení násilí (která – když už nic jiného – alespoň dává smysl) ke snaze o převychovávání společností smluvních států. Z jakého jiného důvodu než důvodu ideologického by Úmluva hovořila o dosažení ,,skutečného zrovnoprávnění”? Je tu flagrantní naznačení toho, že zrovnoprávnění dosud provedeno nebylo.

Kolik demokratických evropských států má však zakotvenou institucionalizovanou diskriminaci na základě pohlaví: V kolika z nich ženy nemají stejná práva, jako muži? Mezi vyspělými demokratickými zeměmi nenalezneme jedinou, v níž by stále ženy nedisponovaly volebním právem, právem shromažďovacím, právem na svobodu projevu, atd. Jaké zrovnoprávnění má tedy Úmluva za cíl? Není to zrovnoprávnění v právním slova smyslu. Jde znovu o otázku tzv. (údajně) přetrvávající diskriminace žen v soukromé sféře a otázky proslulé „gender pay gap“, tedy údajně nerovného odměňování v závislosti na pohlaví. Podobná témata jsou ale dnes čisté politikum, které prosazují současná feministická hnutí.

Vskutku kuriózní formulací je pak „posílení pravomocí žen“. Odkdy je žena funkcí, která v sobě skýtá jakési pravomoci? Jde o funkci volenou, či se do ní člověk automaticky rodí, a získávají ji všichni ženského pohlaví? „Pravomoci žen“ je termín, který nedává žádný smysl. Je to slovní spojení, jaká jsou užívána právě v boji proti údajné přetrvávající diskriminaci coby feministické floskule, které mají zníti závažně, ale jejichž obsah je nulový.

Začneme u dětí

Opravdové nebezpečí ale představují až ustanovení Úmluvy, týkající se tzv. ,,osvěty”, vzdělání a účasti soukromého sektoru včetně médií.  Úmluva v článku 14 nepokrytě cílí na “vzdělávání” dětí v duchu populárního společenského trendu genderové ideologie, neodmyslitelné to součásti programu progresivní Nové levice. Samotný text zní

,,Tam, kde to bude vhodné, podniknou strany kroky k tomu, aby ve formálních osnovách na

všech úrovních vzdělávání existoval materiál k tématům, jako je rovnoprávnost žen a mužů,

nestereotypní genderové role, vzájemný respekt, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských

vztazích, genderově podmíněné násilí vůči ženám a právo na osobní integritu, to vše uzpůsobeno rozvíjejícím se schopnostem žáků. Strany učiní vše nezbytné pro podporu zásad stanovených v odstavci 1 v neformálních vzdělávacích zařízeních a také v zařízeních sportovních, kulturních a volnočasových a v médiích.”

Zde již nejde o žádnou snahu o potlačování násilí, ale o otevřený pokus o indoktrinaci. K tomuto mají být vyškoleni i odborníci a připraveny speciální programy (čl. 15). Článek 17 pak dokonce cílí na soukromá média, která mají být instruována, aby podporovala ,,důstojnost žen”. Důstojnost je pochopitelně zcela v pořádku. Ale dnešní feminismus, jehož stopu nese celý text Úmluvy vidí onu podporu důstojnosti právě v bourání údajně škodlivých stereotypů a ,,vymýcení tradic a zvyků”. Je zde velmi široký prostor pro propagandistickou činnost, kterou lze vždy zaštítit snahou o zdánlivou podporu důstojnosti.

Na základě Úmluvy byla zřízena Expertní skupina pro potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (GREVIO), která mají za cíl kontrolovat její dodržování a podávat zprávy. Aby toho nebylo málo, vznikl tedy další zcela nepotřebný administrativní aparát, znamenající další nové zvýšení byrokracie a zvýšeného toku peněz z veřejných rozpočtů. GREVIO pak navíc dle čl. 85 ,,může informace o implementaci této úmluvy získávat i od nevládních organizací a občanské společnosti”. Od jakých organizací bude informace získávat? A kdo zaručí objektivitu těchto informací a jejich nestrannost, oproštěnou od politických ambicí? GREVIO má navíc být složeno ze zástupců obou pohlaví. Nynější poměr žen a mužů ale činí 13:2. Pokud má GREVIO dohlížet na plnění závazků Úmluvy a onu proklamovanou rovnost, proč ji samo nerespektuje?

Genderové hledisko

Úplně nejhorším je však z právního pohledu až článek 6:

,,Strany se zaváží, že při implementaci a vyhodnocování dopadu ustanovení této úmluvy budou zohledňovat genderové hledisko a že budou prosazovat a aktivně naplňovat politiku rovnosti a dělby pravomocí mezi ženami a muži.”

Je absolutně nepochopitelné a nepřijatelné, že si může někdo, kdo píše právní text, dovolit požadovat zohledňovat při jeho aplikaci ,,genderové hledisko”. Právo se aplikuje tak, jak je psáno, bez vnějšího vlivu jakýchsi hledisek, která jsou navíc plně politické povahy. Nezávislost v uplatňování práva zde dostává opravdu silný zásah. Doby, kdy se v právu zohledňovala podobná (například třídní) hlediska, máme u nás již za sebou. A to není na ně příjemné vzpomínání.

Istanbulská úmluva není dokumentem, který by přinášel pozitivní změny nebo vedl k dosažení čehokoli potřebného. Její text je velmi podobný zprávě o Maďarsku, o níž nedávno hlasoval Evropský parlament. Sleduje zdánlivě ušlechtilý cíl, užívá velká slova a působivé slovní obraty. Ty ale skrývají jen jednostranný definitivní náhled, nepodpořený ničím než klasickými dogmaty současného feminismu. Úmluva je nepotřebná, sama sebe diskredituje částmi, které nejsou jen nepromyšlené nebo zbytečné, ale přímo nebezpečné. Nebezpečné v tom, jak vágně či naopak jinde velmi striktně jsou formulovány, a to zcela záměrně.

A je smutným poznatkem, že i právní text mezinárodního dosahu může dnes nebýt primárně textem právním, ale politickým v pouhém zbytkovém hávu práva.

 

Jaroslav Ženíšek

Autor je studentem práv. Publikuje na svém blogu http://therightw.blogspot.com/

 

 

[1] Česká republika má. § 199 trestního zákoníku stanovuje trestnost týrání osoby, žijící ve společném obydlí, tedy domácího násilí, § 145 a § 146 pak upravují trestný čin ublížení na zdraví. Zákon o zvláštních řízeních soudních pak speciálně upravuje otázku předběžného řízení u případů domácího násilí a právní ochranu obětí, ochranná opatření poskytují i § 151-153 občanského zákoníku

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme

200 Kč 500 Kč 1000 Kč