Zlatá politická korektnost…

Ne, nezbláznil jsem se, myslím to vážně. Na anglosaské univerzity totiž v posledních letech přišel trend, který je ještě daleko horší než politická korektnost – a z těchto univerzit je to už jen skok na vzdálenost jedné generace, než to pocítíme všichni.

Všemocní studenti

Britský list Spectator přinesl už v roce 2015 poměrně alarmující článek nazvaný „Stepfordští studenti“, který čtenáře informuje o sílícím trendu na britských a amerických univerzitách, kdy se se studenty zachází automaticky jako s oběťmi posttraumatického syndromu. Zatímco v Británii se to týká prakticky jen prestižních univerzit, v USA či Kanadě jde o fenomén daleko širší; prakticky začíná být problém najít školu, kde by člověk mohl vystudovat ve starém dobrém duchu kreativity, výměny názorů, zpochybňování autorit a provokací vůči zavedeným normám. Dokonce i liberální (v americké terminologii to znamená levicově liberální) univerzitní pedagogové se začínají svých studentů bát.

Dorostla totiž generace studentů, která má tendenci požadovat – jak to sami nazývají – „bezpečné prostředí“ (safe environment), kdy má každý student právo na to, aby nebyly zraněny jeho city. Zkrátka a dobře, vystoupí-li kdokoliv, ať už pedagog, nebo student, s něčím, co někdo shledá stresujícím či zraňujícím (přičemž je jen na hodnocení „raněného“, čím se nechá „ranit“), vždy je dotyčný automaticky vinen. Měl totiž nejen předpokládat, že tím někoho může „ranit“, ale měl dokonce i varovat, že na daném kurzu k něčemu podobnému může dojít.

Těmto varováním se říká „trigger warning“ a stala se z toho na většině amerických, a některých britských univerzitách, víceméně povinnost. V čem to spočívá – je-li někdo vystaven posttraumatickému syndromu, například znásilnění, napadení, válečné zkušenosti, je svědkem násilné vraždy, nebo něčeho podobného, stává se, že v budoucnu mu některé věci jeho trauma budou připomínat a tím ho přinášet k traumatickému prožitku zpět. To je zcela objektivní diagnóza, žádný politicky korektní výmysl. Ovšem dá se na to reagovat dvěma způsoby, buďto terapií, díky které si dotyčný postupně na ty vzpomínky zvyká a učí se s nimi žít (a tato metoda je velmi úspěšná, ovšem holt naráží na to, že během své aplikace bolí), nebo se snaží vyhnout čemukoliv, co mu jeho trauma připomene a tím se bude snažit žít „bezpečně“. Jenže to jen tak nejde, protože to znamená chtít po celém okolí, aby dotyčného určitým věcem nevystavovalo, a asi je všem jasné, jak realistický takový požadavek je.

Bezpečné zóny

To, co se na univerzitách stalo, je, že studenti začali poměrně masově požadovat, aby celé akademické prostředí, v němž jsou, bylo „bezpečnou zónou“, pokud jde o připomínání traumat – poměrně rozsáhle o tom informuje v tomto vynikajícím článku The Atlantic. Jak to tak ovšem mezi (zejména) levicovými studenty bývá, za trauma se najednou považuje všechno možné; pro začátek například to, že dotyčný přináleží do nějaké skupiny, která je něčím znevýhodněná, ať už je definovaná třídně, etnicky, rasově, jazykově, nebo jakkoliv jinak. Dotyční studenti požadují, aby „spouštěče“ těchto traumat byly natolik precizně vykázány z akademického prostředí, že by se s nimi nemuseli nikdy potkat, a to ani ve formě slova použitého v úplně jiném kontextu, obrázku a podobně.

Tak například došlo k potrestání studenta univerzity v Indianě, který si četl knihy „Notre Dame vs. the Klan“, která opěvovala studentskou opozici proti pochodu Ku-Klux-Klanu v roce 1924,. Důvod? „Rasové obtěžování“. Obrázek pochodujícího Ku-Klux-Klanu na přebalu knihy prý způsobil, že se některý ze studentů necítil bezpečně. Takových tendencí je plno a týkají se studentů všeho možného původu, i „bílých heterosexuálních mužů“, kteří se zase mají tendenci „cítit v nebezpečí“ proto, že někdo zmiňuje věc, která jim „je nepříjemná“. Tímto způsobem například, jak popisuje Jeannie Suk v New Yorkeru, nelze pořádně vyučovat právo týkající se znásilnění, protože některé studentky protestují proti tomu, aby se používalo slovo „znásilnění“, protože je traumatizuje. Tím vznikají všechny ty hloupé zkratky typu r-word, n-word, c-word a podobně.

Tohle všechno zní jako politická korektnost, ale je to jiné a daleko horší. Politická korektnost určovala, které termíny jsou v pořádku a které nikoliv, aby se vyhovělo pluralitě (byť šlo často o velmi pochybně chápanou pluralitu) a aby daný pojem ukázal, že dotyčný je stejně hodnotný, jako někdo výše, či lépe postavený (čili říkat alternativně inteligentní místo hloupý). V tomto případě jde o víc; cílem není nic menšího, než vytvořit společnost, v níž se nikdo nebude cítit ničím dotčen, i kdyby to, co se ho má dotknout, samo o sobě urážlivé ani agresivní nebylo, a to ani vůči jeho osobě. Příklad: najde se muž, jehož přesvědčením je, že ho znepokojuje válka a tak požaduje, aby ji nikdo a nikde nezmiňoval. Ba co hůř, pokud někdo před ním válku zmíní a on bude tvrdit, že mu to způsobilo emocionální diskomfort a že se začal cítit ohrožen, bude se to chápat podobně, jako kdyby na něj dotyčný fyzicky zaútočil, nebo ho přinejmenším sprostě seřval. Ne, to není případ pro psychiatra (tedy měl by být, ale není), takhle vypadají žádosti, s jakými studenti přicházejí na univerzity, a protože studenti platí (tedy platí za ně banky, od nichž si půjčili na studium), univerzity se musejí přizpůsobit.

Když se někdo nepřizpůsobí, tresty bývají tvrdé. Nejde jen o nějaké pokárání, často se z univerzity rovnou vyhazuje, a týká se to jak pedagogů, tak studentů, a to čistě na základě toho, že některý z přecitlivělých studentů si stěžoval. Pokud nám tedy připadalo, že nutnost se vyjadřovat politicky korektně zabíjí veškerou debatu, mýlili jsme se. Politická korektnost dělala z debaty frašku, protože se musely používat termíny, které vypadaly jako karikatury, ale tenhle fenomén, který zatím ještě nemá jméno, debatu vylučuje naprosto.

Počkejte si pár let…

Můžeme se tomu smát, můžeme si říkat, že se to týká jen slonovinových věží univerzit, ale není tomu tak. Ti lidé, kteří se dnes dovolávají takovéto „senzitivity“, nám totiž za třicet let budou vládnout. Víme, jakou paseku udělali v Evropě tzv. osmašedesátníci, když ve svých padesáti, pětapadesáti přišli k moci. Tohle nebude jiné. Jediné, co nás může aspoň trochu uklidňovat, je, že Evropa vypadá, že je vůči tomuto zatím celkem imunní. V Británii se to týká jen prestižních univerzit a tahle přecitlivělost je většině Britů k smíchu; na kontinent to zatím ještě nepřišlo. Evropané jsou oproti idealistickým Američanům spíš cynici a v takovém prostředí by to nemělo až tolik růst. Jenže nezapomeňme, že jsme se Američanům smáli před dvaceti lety i za tu politickou korektnost, a třebaže její míra zdaleka v Evropě nedosahuje té americké, vliv to na nás mělo.

Tak či onak, je dobré to sledovat, mít se na pozoru a nevychovávat z našich dětí padavky, kolem jejichž domnělé i skutečné bezpečnosti američtí rodiče skákali, jak děti pískaly.

Andrej Ruščák

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
200 Kč 500 Kč 1000 Kč