Jak zasypat příkopy

[ File # csp6502397, License # 2856694 ] Licensed through http://www.canstockphoto.com in accordance with the End User License Agreement (http://www.canstockphoto.com/legal.php) (c) Can Stock Photo Inc. / iqoncept

V mediálním prostoru mají převahu lidé progresivně smýšlející. A konzervativně založení lidé z širší populace na to přirozeně reagují. Konzervativní novinář není pro progresivně smýšlejícího člověka ze širší populace důvodem ke spravedlivému rozhořčení a eskalaci pocitu „musíme se bránit stůj, co stůj, jinak svět, jak ho známe, skončí“. Konzervativních novinářů je totiž menšina a těžko vytvoří dojem, že mediální scéna je „zaujatá proti široké veřejnosti“. Naopak to platí doslova výtečně. Konzervativněji založení lidé otevřou noviny (ať už tištěné nebo internetové), pustí televizi, zapnou rádio, a slyší či vidí prakticky neustálý proud progresivních myšlenek, ke kterým také velmi často patří moralizování a odsuzování těch, kteří tyto postoje nesdílejí. A někdy reagují tak, že se spojí s extrémisty z vlastního tábora, protože mají pocit, že moralizující progresivisté jsou „všude“ a je potřeba „zachraňovat“, co se dá. Jenže oni nejsou všude – oni jenom drží většinu mediálního prostoru.

Dánský příklad

Proto je důležité dělat dvě věci: konzervativněji založeným lidem ukazovat, že ne všechno, co se v progresivních kruzích upeče, je tak horké (ale nebagatelizovat trendy, které mohou být nebezpečné). A progresivním novinářům, publicistům a dalším veřejně činným lidem zas a znovu opakovat, k čemu vede, nebudou-li si uvědomovat svou osobní zaujatost a to, co se stane, budou-li své hodnoty tlačit do lidí hlava nehlava. To je podle mě první základní předpoklad pro zasypání příkopů – zdravá mediální scéna.

Doporučuji se naučit dánsky a podívat se do Dánska, jak se to dělá, tam to umějí opravdu dobře. Naopak jako odstrašující příklad bych dal Švédsko nebo – v menší míře – Německo, kde novinářská obec zní víc unisono, než by měla. V Dánsku existuje široká paleta názorového spektra i v médiích i v politice, a co je zajímavé, názoroví oponenti spolu dokážou diskutovat a dokážou spolu mluvit. Kupříkladu cokoliv, co řekne ministryně pro přistěhovalectví a integraci Inger Støjberg, je v linii, za kterou by si Dánsko mohlo vysloužit prominentní členství ve Visegrádské čtyřce – a v tisku se běžně vyskytují profesionální novináři, kteří s ní souhlasí i ti, kteří s ní nesouhlasí a veřejná debata se vede zpravidla k věci. Její aktéři tak jsou schopni pojmenovat fakta a pak k nim vyjádřit svůj (souhlasný či nesouhlasný) názor, místo toho, aby se mezi sebou lidé trapně nálepkovali stylem „rasisti“ proti „sluníčkářům“. Výsledek je ten, že je dánská politika různorodá a přesto není polarizovaná. Zatímco ve Švédsku a Německu bují extremistická hnutí, v Dánsku je klid. Možná by nezaškodilo, kdyby naši opinion leadři občas místo do Berlína zajeli do Kodaně – tím spíš, když je česká mentalita daleko více podobná té dánské, nežli té německé.

Proč populismus?

Množí se názory, že progresivní vliv na společnost přeci nemůže být tak silný, když došlo k Brexitu, volbě Donalda Trumpa, nebo v Česku k volbě Miloše Zemana. Jenže ono je to trochu složitější. Nejde ani tak o progresivní vliv na reálnou společenskou změnu – ta zase tak překotná není – jako spíš na mediální realitu a témata, která jsou nastolovaná a kterými společnost, navyklá média konzumovat, žije.

V Česku, odhlédneme-li od ruského vlivu a od jasně vedené hybridní války, jde o dlouhodobě podceňovaný aspekt kulturní války. Přišla k nám pozdě, ale s o to větší silou. Pamatuji si dobře, že když jsem bydlel v Polsku (2007-2010), fascinovalo mě, jak ostré debaty se vedou o hodnotové pozice, zatímco u nás se politika vedla v podstatě čistě jenom o ekonomice, o přerozdělování, o tom, jaké budou daně a jaké budou dávky (stručně řečeno). A o třiceti korunách u doktora. U nás hodnotová témata v politice v podstatě neexistovala. A právě proto to bylo pole neorané, přišla možnost na tom kapitalizovat. To se stalo během uprchlické krize. A na to se pak rázem nabalilo všechno ostatní – #metoo, ekologie, Evropská unie, cokoliv, co mělo nádech „pokroku“.

Dnešek se může zdát plný konzervativního populismu, ale viditelným důsledkem velkého dosahu progresivních myšlenek je narůstající nedůvěra „lidu“ vůči „elitám“ a s ní související touha spousty lidí hlavně za každou cenu zarazit změny, které způsobí, že zítřek bude jiný, než dnešek.

A pak je tu ještě jeden aspekt, pokud jde o Česko. Lidé u nás stále ještě cítí určitou zášť (do značné míry oprávněnou) vůči západní Evropě, které bylo historicky umožněno se po válce čtyřicet let svobodně rozvíjet a bohatnout. To je bod, s nímž docela souhlasím, protože aby společnost mohla být stabilní, aby mohla sdílet své bohatství a aby přijala pozitivnější roli, musí dostat čas na to, aby se mohla organicky rozvinout. My ten čas, těch čtyřicet let, o nichž mluvili už Baťa nebo Piłsudski, o Starém zákoně nemluvě, potřebujeme opravdu kriticky. My potřebujeme čtyřicet let stability a svobody, jakož i dotací (západní Evropa dostávala výraznou pomoc z Marshallova plánu, kdyby chtěl někdo poukazovat na to, že na rozdíl od západní Evropy po někom žebráme), abychom se dokázali postavit na vlastní nohy. To nejde urychlit. A to, co po nás západní Evropa teď chce, je, že říká, že ve třicátém roce téhle transformace to v podstatě máme utnout a jít do rizika, a tím riskovat, že dílo, které trvá přes dvě generace vytvořit, třeba úplně přijde vniveč. Pokud jde o tohle „právo na geopolitický klid“, nejde jen o nějaký altruismus ze strany západní Evropy, jde bytostně o otázku, koho chtějí za souseda, jestli další bohaté a civilizované země, nebo rozvrácené společnosti ovládané mafií a totalitními ideologiemi, před kterými se budou muset bránit. Už jen to je důvod, proč je v jejich bytostném zájmu nám ten čas na transformaci poskytnout.

Mladší bratři…

Další věc se týká určité desiluse z toho, že jsme mimo východní blok už třicet let, a přesto se na nás v západní Evropě lidé často koukají dost ošklivě skrz prsty (zažil jsem to zejména v Británii a Skandinávii). Vzhledem k tomu, že už máme pocit, že nejsme tak úplně nováčci, to hodně lidem vadí. Proto narůstá ta frustrace a proto se hněv obrací ke všemu, co moderní trendy na západě symbolizuje – jako je právě solidarita s uprchlíky, feminismus a podobně. Jsme totiž v takové hodně zvláštní pozici, pro kterou západní postmoderna zatím stále ještě nenašla své místo. Jsme „bílí“, ale ne tak úplně „bílí“. Jsme „bílí“ natolik, abychom byli v podstatě nuceni ke sdílení „viny bílého muže“ za kolonialismus (což je argument, který západní levice nejčastěji používá, pokud jde o přistěhovalectví z Afriky, jihovýchodní Asie a Blízkého východu), ale nejsme „bílí“ natolik, abychom měli privilegium, o kterém západní levice mluví, ve smyslu životní zkušenosti tamních původních obyvatel. Nekolonizovali jsme, byli jsme naopak dost brutálně kolonizováni. Někteří z nás (Maďaři, Srbové, Chorvati, Bulhaři, Řekové, Rumuni a další) dokonce muslimským impériem. Tohle je něco, co nejde jen tak snadno vymazat z kolektivní paměti, a mluvíme-li o tom, že podstatná část zemí Visegrádské čtyřky se najednou neidentifikuje s progresivně pojatými „západními“ hodnotami, chce to nezapomínat na tohle.

Nic se ovšem nezlepší, pokud se nepokusíme se na věc podívat očima té druhé strany demokratické diskuse. Naopak, pokud se budeme obracet k extremistům (z jedné strany Klinika a Alarm, z druhé strany SPD a KSČM), kteří třeba mohou sdílet náš pohled na svět, staneme se sami extremisty a příkop, který mezi sebou ti, kdo spolu mají mluvit, už bude k nepřekonání.

Andrej Ruščák

Autor je odborníkem na evropské právo a evropskou politiku. Pět let žil v Norsku.