Úvod do konzervativního myšlení II.

tomsky

Politický konzervatismus poprvé a nejvýrazněji formuloval v opozici k francouzské revoluci Edmund Burke ve svých Úvahách (1790) a stal se svým způsobem zakladatelem této filosofie. A tak je pochopitelné, že má od té doby své kořeny a tradici v anglosféře, kde jej v poslední době obzvlášť zdařile definoval a zpopularizoval Roger Scruton.  

V  kontinentální Evropě sice také už od masivního odporu vůči Jakobínům nalézáme konzervativní filosofy, ale politici jako byli Bismarck, Adenauer nebo generál de Gaulle byli spíš konzervativními solitéry. Na rozdíl od anglicky mluvících zemí se zde nepodařilo vytvořit tradici konzervativních stran. Hlavním důvodem je zřejmě absence skeptického společného zdravého rozumu „common sense”, jakým se pyšní anglická střední třída ve svém ostrovním zátiší.

Revoluční převraty Evropy v onom dlouhém 19. století od francouzské revoluce způsobily, že se kontinentální konzervatismus opíral o nešťastnou alianci církve a trůnu, dvě upadající mocnosti středověku dočasně posílené Napoleonovým výbojem. Na rozdíl od britské „královské” republiky nedokázal vypreparovat ze svých náboženských kořenů obecnější politické zásady a s postupem sekularizace a nacionalismu ztrácel půdu pod nohama. V Anglii se křesťanství úpadkem státní církve sekularizovalo do podoby charitativní levicové organizace, zanechalo ale hlubokou stopu v národní psychice – ve víře v prozřetelnost, v ideál džentlmenství, odzbrojující pokory a někdy až flagelantského „sorry” neboli omlouvání vlastní nedostatečnosti a žádosti o prominutí za každou prkotinu. V Anglii stále platí v občanském životě i v politice zuřivý odpor vůči každému extremismu a úsilí o férovost. Právě toto vymezení vůči lidské nedokonalosti, hříšnosti řečeno po staru je základem anglické konzervativní tradice, která odmítá každou budovatelskou utopii jako extremismus.

Je-li náboženská věrouka založená na víře, nemůže být dost dobře součástí demokratické diskuse. Ta by měla být přirozeně nedogmatická. Nesmiřitelná kulturní válka v Polsku nebo v Americe mezi odpůrci potratů nebo homosexuálních sňatků rozděluje národ a znemožňuje praktický kompromis. V Evropě je dokonce i sám termín konzervativní většinou chápán negativně jako nesmyslný zpátečnický odpor vůči inovaci nebo nepopiratelnému technickému pokroku. Progresivisté ovšem zapomínají, že se jejich světový názor opírá o pseudonáboženskou víru, politický kult nové multietnické internacionální společnosti, kterou nic -mimo abstraktní lidská práva – nesvazuje a proto nenaplňuje Aristotelský ideál politiky, jež hledá ve střetu společenských tříd a názorů kompromis. Multinárodní společnost zdůrazňující kolektivní kulturní menšiny je cestou rozvratu. Říkávalo se tomu kdysi balkanizace.

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.