Úvod do konzervativního myšlení I.

tomsky

Slyšeli jste možná takový bonmot, že existuje tolik konzervatismů jako je počet konzervativců na světě. Samozřejmě jde o zjednodušení a pravdu pouze částečnou. Politický konzervativní postoj není ideologie jako socialismus a liberalismus, fašismus a komunismus, libertarianismus nebo nacionalismus.

Zrodil se z opozice vůči extrému politických ideologií, zejména revolučnímu jakobinismu francouzské revoluce, jehož v úsilí o totální přestavbu společnosti nepředčil ani Lenin, jak ostatně sám bolševický vůdce přiznal. Konzervativec je pragmatik a usiluje „konzervovat”, čili udržovat a chránit hodnoty stálé a neměnné v proměnlivých institucích a vývoji společnosti. Své kořeny má v lidské intuici a dokonce i v lidovém předsudku, v „předpolí politiky” (Robert Nisbet).

Psychologicky vzato tato předpolitika vychází z pocitu, že je domov úžasné místo, že je správné vděčně přijímat národní a územní dědictví, obezřetně je zvelebovat a chránit v souladu se závaznou tradicí předků. Patriotismus je založen na sousedské ctnosti spolupráce a důvěry mezi neznámými našinci širšího společenství. Na formulaci politického programu to samozřejmě nestačí, ale je jakýmsi přirozeným normativním rámcem, v němž diskuse o veřejných záležitostech probíhá. Konzervatismus jako pouhá nostalgie po idealizované minulosti by byl nedostatečný. „Má-li mít demokracie smysl, musí být „demokracií mrtvých, živých a dosud nenarozených”, říká G. K. Chesterton a jinde dodává, že konzervativci jsou lidé, kteří prožili šťastné dětství. Ty nešťastné děti se v dospělosti vrhají na svět, jako by ho chtěly zničit nebo přinejmenším zgruntu celý přestavět.”

Je téměř nepochopitelné, že dnešní západní elita propadla „oikofobii”, jak její neskrývaný odpor a nenávist k národní tradici a evropskému dědictví, zejména ovlivněném nebo odvozeném z křesťanství, nazval anglický filosof Roger Scruton. „Intelektuálové a humanitní obory západních univerzit dnes běžně odmítají nejen národ, ale ve jménu antidiskriminace, univerzální rovnosti člověka, lidských práv a nadnárodních institucí rozbíjejí rodinu a historická společenství, jež by si dovolila nárokovat loajalitu svých občanů. O to aktuálnější je dnes konzervatismus, jenž na rozdíl od svých ještě donedávna dvou hlavních politických rivalů – socialismu a klasického liberalismu – neuznává žádný program budoucnosti. Je zakotven v osvědčených záležitostech minulosti. Dějiny jsou spontánním kolektivním a kulturním vývojem, fungují podobně jako tržní hospodářství nebo jako evoluční výběr přirozených druhů, je zapotřebí s nimi spolupracovat a nikoli jako dnešní sociální inženýři budovat utopii, svět budoucnosti, a riskovat pomstu zákona nepředvídatelných důsledků. 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.