Sněmovní volby a pyramida voličských potřeb

Jako před každými sněmovní volby jsem se i letos rozhodoval, komu odevzdat v následujících sněmovních volbách svůj hlas. Jak už u většiny voličů běžné, není tomu tak, že bych s nějakou kandidující stranou souhlasil úplně ve všem, všichni její politici mi přišli sympatičtí, kompetentní a čistí, stejně tak asi nelze najít kandidující subjekt, s nímž bych se ani na jedné dílčí věci neshodl a každý jeho politik mi přišel ve všem zcela špatný.

S ODS a Trikolórou se pro ilustraci shodnu např. v otázkách nižšího daňové zatížení a nižší míry státního přerozdělování, s ČSSD v otázce zavedení daňových asignací u daní z příjmu fyzických osob, s Piráty v některých oblastech transparentnosti a digitalizace veřejné správy, s KDU-ČSL otázkách prorodinné politiky, s TOP09 v oblasti fiskální odpovědnosti, se Stranou zelených v některých aspektech maloplošné ochrany životního prostředí a v požadavku nerozšiřování plochy pro těžbu hnědého uhlí, se STANem v tezi, že mnohé záležitosti by měly být rozhodovány více na lokální úrovni, a takto by se dalo v dílčích věcech pokračovat u všech kandidujících stran.

Široce rozšířené prvky přímé demokracie, díky kterým by si občan mohl v jednotlivých tématech sám navolit svůj vlastní mix, v České republice zavedeny nejsou, takže si volič musí vybrat jeden z mixů již předem někým namíchaných. Různé volební kalkulačky jsou pro základní přehled a orientaci sice užitečným nástrojem, zvláště pro lidi veřejné dění často nesledující, ale jsou stiženy nejen zkreslením ve výběru programových bodů, ale především tím, že ve výsledku srovnávají témata různé důležitosti. Další nevýhodou volebních kalkulaček je, jak dokazují mnohá vyjádření pirátských politiků obsahující záblesky toho, co si dotyční skutečně myslí, a následná stranická prohlášení ve stylu „Jde o dezinformace, že něco takového prosazujeme, nemáme to přeci v programu“, že podstatný je stranický program v materiálním smyslu, nikoliv jen takto formálně nadepsaný dokument.

Logicky tak musí docházet k prioritizaci, byť i ta není díky provázanosti některých otázek mnohdy snadná. Je důležitější zdravá rodinná politika či digitalizovaný formulář? Je důležitější zachování národní existence či přístup k aktuální epidemii koronaviru? Je důležitější suverenita země či výše DPH? Je důležitější svoboda projevu či rychlost stavby nějaké silnice?

Osobně mi jako základ vychází jako nejdůležitější samotné zachování naší existence, ať již na úrovni jednotlivce, národa, populace či civilizace. Přesně to samé, za co naši předci bojovali za cenu nejvyšších obětí v bojích proti násilným vpádům cizích dobyvatelů do Evropy, ale stejně tak to, co dokázali zachovat, když odmítli zánik vlastní české identity ve formě tiché národní genocidy v podobě splynutí s jiným národem, kdy by fyzická těla zůstala zachována naživu. Otázka populačních změn úzce souvisí i s migrační politikou, kdy dnes zdejší politici, na rozdíl od těch v západních zemích 50. let, už nemohou tvrdit ono „My jsme ale netušili“. Dnes již nelze netušit, jaké dopady mají některá politická rozhodnutí na populační složení země a prostředí, v jakém budou moje děti a jednou jejich děti vyrůstat.

Na pomyslné druhé příčce pak následují v jedné skupině národní suverenita, zdravá rodinná politika a svoboda jednání, zejména pak projevu. Zkrátka žít v zemi, která je v rámci faktických možností státu uprostřed Evropy co nejvíce suverénní. Žít v zemi, která podporuje české rodiny, toleruje různá atypická uspořádání vztahů, která nikomu neškodí, ale nedělá z nich normu či vzor. Žít v zemi, kde člověk nejen může svobodně vyjádřit svůj názor, aniž by jej za to pronásledovala politická policie, ale též nečelí různým faktickým sankcím v podobě vyhazovu z práce či dalším soft formám cenzury.

Logicky pak není z mého pohledu žádoucí hlasovat pro strany podporující koncepty omezené či sdílené suverenity a programově lokajské postoje vůči různým světovým velmocem. Na místě je také se ptát, zda se v případě zahraniční orientace stran jedná z jejich strany o podporu vazeb založených na strategické výhodnosti či zda považují dnešní vnitropolitické hodnoty daných zemí opravdu za pro nás nějak blízké, žádoucí či inspirující. Je rozdíl v jednání s Ruskem a Čínou za účelem diverzifikace naší nezdravě jednostranné struktury zahraničního obchodu a snahy s danými zeměmi obchodovat bez německého prostředníka na straně jedné a servilitou vůči jejich vládám na straně druhé, stejně jako je rozdíl se hlásit k Západu z hlediska historické blízkosti a potřeby strategických partnerství a představou, že „patřit na Západ“ znamená podporovat všechny ty patologické jevy typu vítání neevropských migrantů, #MeToo, genderových šíleností, kritických bělošských studií, vyhrocené klimatické politiky a kultury rušení a umlčování, které jsou s dnešním Západem neodmyslitelně spjaty.

Teprve pak pro mě následují další kritéria typu míry státního přerozdělování, sociální politiky, organizačních aspektů školské soustavy. Úplně na samotném konci pak kritéria typu charismatu a úrovně vystupování politiků a jimi předvedených rétorických schopností. Není to bezvýznamné, např. při jednání s různými zahraničními i domácími subjekty i rétorické schopnosti mohou mít svou váhu, ale programová kritéria zkrátka mají přednost. Byť to není optimální situace, tak bych raději podpořil stranu plnou zadrhávajících se, koktajících a uprostřed věty se ztrácejících politiků, kteří v zásadních otázkách hlasují spolehlivě, než stranu plnou protřelých rétorů, kteří nehlasují pro mé zájmy.

Kromě výše uvedených kritérií však existují i taková, která takto hierarchicky seřadit nelze. Patří mezi ně např. šance konkrétního subjektu na vstup do Sněmovny či šance, že konkrétní subjekt na své programové sliby nezapomene hned v sobotu ve 14 hodin. V tomto ohledu nezbývá než sledovat náladu ve společnosti a průzkumy veřejného mínění. Byť ty nejsou ničím svatým a neomylným a v minulosti některé kandidující subjekty u nás silně poškodily (Suverenita 2009, Zemanovci 2010, STAN 2017…), přeci jen nějaký základní rámec dávají. Jiná je též situace, kdy má šanci na zvolení z hlediska hájení zájmů aspoň nějak pro voliče přijatelný subjekt, a jiná, když takový subjekt mezi těmi s šancí na zvolení vůbec neexistuje.

Pro posouzení kandidujících subjektů, zda si opravdu budou stát za svým, si lze vzpomenout na jejich dosavadní vystupování, a přinejmenším u těch nyní ve volených zastupitelských sborech zastoupených, projít jejich dosavadní hlasování. Nevystupuje tu např. někdo nějak na úrovni Evropské unie a úplně jinak pro domácí publikum? Nemá tu někdo historii, kdy po volbách při uzavírání vládních koalic odložil hodnotové otázky na samotný okraj? K čemu je před volbami kvalitní projev jejího předsedy na demografickém summitu, když ta samá strana jinak v Evropském parlamentu už druhé volební období hlasuje proti našim přirozeným regionálním spojencům a nominovala naprosto špatnou eurokomisařku?

Osobně tak dám hlas kandidujícímu subjektu, který bude hájit předně to nejdůležitější, co jako volič požaduji, má šanci na zvolení a některá témata nevytahuje jen účelově před volbami, aby na ně pak zase úspěšně zapomněl.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!