Předchozí článek byl věnován druhé fázi „speciální vojenské operace“ a přirovnal ji k bitvě u Kurska, kdy Rusko hodlá jít ve stopách Třetí říše a údery ze severu a z jihu odříznout ukrajinskou frontu proti separatistickým entitám v Doněcku a Luhansku. V tomto plánu mají Rusové dobrou šanci překonat své německé předchůdce, protože Ukrajina, navzdory připraveným obranným pozicím, má výrazně menší lidské i materiální zdroje, než měl SSSR v roce 1943.
Má tedy i tedy i omezenější možnosti čelit útoku a zároveň uskutečnit masivní protiútoky na křídlech (viz operace Kutuzov a operace Vojevůdce Rumjancev). Navíc v roce 1943 došlo v průběhu bitvy u Kurska k vylodění na Sicílii, které Hitlerovi drsně připomnělo hrozbu zhroucení Itálie a omezilo německé kapacity nasaditelné pro další boje na Východní frontě. Oproti tomu Putin, ačkoli údajně bojuje proti celému NATO, se takovéto strategické diverze obávat nemusí. Sice by bylo pikantní, kdyby Čína, v rámci vytouženého multipolárního světa, využila situace například k provedení „denacifikační“ operace v Primorském kraji a k „osvobození“ Vladivostoku, ale k tomu přirozeně nedojde, neboť zkušenost ukazuje, že Čína svou koloniální nadvládu prosazuje raději nepřímými prostředky.
Ruský „neblitzkrieg“
Ruská ofenzíva byla spuštěna v druhé polovině dubna 2022, takže nyní je příležitost zhodnotit po měsíci bojů průběžné výsledky. Jelikož Rusko bylo nuceno zredukovat své původní ambiciózní představy o rozsáhlých obklíčeních a hlubokých průnicích na minimalistickou variantu soustřeďující se pouze na odříznutí severního výběžku ukrajinské linie (blíže viz ve výše citovaném článku), jeho dosavadní výsledky nejsou špatné. Přirozeně nejsou beze ztrát, což se negativně projevuje zejména na morálce nedobrovolných odvedenců z Doněcka a Luhanska (například viz zde), nicméně ruská armáda se na rozdíl fiaska na severu a severovýchodě Ukrajiny může na donbaské frontě opřít o fungující logistiku, což jí umožňuje plně využít svou palebnou převahu. Zároveň se postupem času poučila ze svých mnohých chyb a odpovídajícím způsobem zlepšila taktiku boje (podrobněji například Jan Ludvík v tomto článku nebo na svém twitteru).
V uplynulých týdnech Rusové udržují tlak na ukrajinskou linii z více směrů a zároveň místo dosavadního tříštění sil provedli koncentraci několika lepších jednotek a tím vytvořili něco, čemu by jejich němečtí předchůdci říkali Schwerpunkt. Výsledkem toho bylo v první polovině května ovládnutí města Popasna. Ruský postup z východu tak překonal ukrajinskou obrannou linii jižně od Severodoněcku a vyvolal tím vlnu spekulací a o brzkém ruském vítězství.
Nicméně při pohledu zblízka se ukazuje, že se nejedná o žádný ruský blitzkrieg, který proruští roztleskávači vyhlíželi, i v podstatně větším rozsahu, již během dubna (příklad popsán v tomto článku). Popasna byla ovládnuta Rusy před více než 20 dny a za tu dobu ruské jednotky od ní postoupily o cca 20 – 25 km. Z toho plyne, že i použití slova „průlom“ je pro tuto situaci spíše nadnesené a v realitě je větší podobnost s pomalým posouváním fronty za 1. světové války. To navíc podtrhuje skutečnost, že druhá čelist pomyslných kleští, které měly „odštípnout“ severodoněcký výběžek, slovy klasika: „Měla přijít, ale nepřišla.“, jelikož ruský postup ze severozápadu ztroskotal na neúspěšných pokusech o překonání řeky Severní Doněc. Výsledek je tedy zatím polovičatý, nekonají se žádné „kleště“, žádné „odříznutí“, nýbrž spíše postupné „přepižlávání“ základny výběžku relativně tupým nástrojem, který v pravidelných intervalech potřebuje „přibrousit“.
Jelikož v místě ruského postupu stále ještě k odříznutí výběžku zbývá překonat asi 25 km, může tato skutečnost s ohledem výše uvedenou pomalost ruského postupu svádět k optimismu, jenž by však byl přehnaný. Za prvé terén, kde aktuálně probíhá linie bojů, je méně vhodný k obraně než výšiny u města Popasna. Za druhé a hlavně, ruský postup ohrožuje jediné dvě silnice směřující do severodoněckého výběžku. Tu bližší se ruským jednotkám téměř podařilo obsadit, než byly zatlačeny protiútokem. Přesto však jsou obě silnice v dostřelu ruského dělostřelectva, což představuje velký problém pro zásobování, přísun posil či pro ústup jednotek bránících prostor Severodoněck-Lysyčansk. Navíc stále existuje nebezpečí, že zastavení ruského postupu bylo důsledkem dočasné operační pauzy a bude následovat snaha o další postup.
Ukrajinská volba
Výše popsaná situace staví Ukrajinu před klasické dilema: Ustoupit nebo držet pozice? V situaci hrozícího obklíčení představuje první možnost sázku na jistotu. Její výhodou je zejména záchrana zkušených jednotek, zkrácení frontové linie a tedy možnost větší koncentrace na ní nasazených jednotek a zároveň prodloužení ruských logistických linií. Druhá možnost představuje šanci dále pokračovat v dosavadní činnosti, tj. využívat výhodný terén a připravené silné obranné pozice k odrážení útoků a k působení větších ztrát útočícímu protivníkovi. Dále tato možnost Rusku zkomplikuje obsazení dalšího velkého města a s tím spojenou propagandistickou výhodu. Zjevným nebezpečím je však možnost obklíčení ukrajinských jednotek bránících se v prostoru Severodoněck-Lysyčansk.
Zde se nabízí srovnání s obranou Mariupolu. Ačkoli jednotky bránící severodoněcký výběžek jsou početnější a taktéž mohou využívat terén vhodný k obraně, je sporné, do jaké míry mají zásoby munice a dalších zdrojů k překonání dlouhodobého obležení. V případě přetnutí logistického spojení se tedy i tato silná pozice může stát pastí a, navzdory možnému dlouhému odporu, v konečném důsledku hodnota zde obklíčených a zničených ukrajinských jednotek může být větší než ruské ztráty utrpěné při jejich likvidaci. Stejně tak i propagandistický a politický dopad by byl horší než v případě „pouhého“ ústupu. Případné snahy o jejich vyproštění by byly obtížné, neboť by ukrajinská armáda byla pod časovým tlakem a zároveň by byla nucena útočit ve snadno předvídatelném směru, což by snižovalo její šance na úspěch a prakticky garantovalo další vysoké ztráty. Zatímco v případě Mariupolu byla oběť relativně menších jednotek ve městě ospravedlnitelná s ohledem na velmi dynamickou strategickou situaci, kdy jejich obrana výrazně podpořila ruské tříštění sil v první fázi války a zároveň umožnila získat čas ke konsolidaci celkové obrany, tak v současnosti na menším bojišti a s větší koncentrací sil na obou stranách je hodnota podobné oběti sporná.
Ukrajinská armáda vícekrát demonstrovala schopnost provádět pružnou obranu v kombinaci s lokálními protiútoky nejen během dynamické první fáze války, ale i ve více statickém prostředí donbaské fronty. Příkladem může být ukrajinský ústup z města Svitlodarsk jižně od Popasne, kde rovněž hrozilo obklíčení bránících se jednotek. Zároveň boj na Donbasu má v daleko větší míře charakter opotřebovávacích bojů, kdy je menší prostor pro velké manévrování a více roste význam materiálních faktorů. Proto v takových podmínkách uchování vlastní bojové síly nabývá na důležitosti. Přesto však dosavadní vývoj ukazuje, že vyklizení severodoněckého výběžku se zatím (stav k 6.6.2022) nekoná a že ukrajinské velení se rozhodlo pro tu více riskantní možnost.
Kalkulovaný risk
Zřejmě se jednalo o posouzení potenciálních přínosů a rizik ve vícero rovinách. Vzhledem k nedostatku informací není možné s jistotou určit jeden hlavní důvod tohoto rozhodnutí, nicméně vliv mohou mít následující faktory. Předně nelze vyloučit určitou vynucenost tohoto rozhodnutí pod tlakem aktuální situace na frontě, konkrétně v důsledku ruského ostřelování silnic vedoucích do výběžku. V takové situaci by případný ústup po této linii mohl být znemožněn, zkomplikován nebo by se uskutečnil za nadměrných ztrát, které by znehodnotily jeho původní cíl, tj. zachování bojeschopných jednotek pro další nasazení.
Dále se nabízí i politická rovina problému, a to ani ne tolik vnitřní, jelikož ukrajinské odhodlání k boji nestojí a nepadá s držením Severodoněcku, jako spíše zahraniční. I v případě vojensky zcela ospravedlnitelného ústupu lze předpokládat ze strany proruských sympatizantů na Západě mohutný povyk ve stylu: „Vidíte, Ukrajinci už ani nebojují, jen ustupují, tak proč jim dávat zbraně a ještě strádat v důsledku přerušení skvělých obchodů s Ruskem?“ A tento chór by jistě došel sluchu „mírotvorců“ mezi politiky, kteří dosud rozvíjeli plány jak Putinovi v mnichovském stylu poskytnout „cenu útěchy“, aby chudák „neztratil tvář a nerozzlobil se“, a ti by obratem začali prosazovat ty samé plány, ale pod heslem „Musíme zachránit mír a Ukrajinu, která už vlastně prohrála, jen to zatím nechápe.“ V konečném důsledku by negativní dopad těchto aktivit na přísun zbraňové podpory mohl snadno výrazně převýšit hodnotu jednotek zachráněných před obklíčením.
Z čistě vojenských důvodů je tu taktická rovina, kdy proti sobě stojí na jedné straně potenciál dalších ztrát způsobených útočícím Rusům pokračující obranou výběžku a na druhé pak schopnost Rusů obnovit postup z „průlomu“ u Popasne a uskutečnit odříznutí výběžku. Pak je tu i strategická rovina zahrnující bojiště na celé Ukrajině a celkový poměr sil. Obecně platí, že zkrácení bojové linie prospívá spíše méně početné a bránící se straně. Pokud tedy ukrajinská armáda předpokládá získání převahy v počtu a síle, v důsledku uskutečněné mobilizace a pokračujících dodávek výzbroje, a v souvislosti s tím i přechod do ofenzívy, tak nezkracování fronty dává smysl.
Dodávky zbraní? Pořád málo…
Správnost či nesprávnost výše uvedených kalkulací přirozeně potvrdí s jistotou až budoucí vývoj. Ovšem současný (tj. k 2.6.2022) stav již nabízí určité indicie. V otázce poměru sil ve vojenské technice proběhla zpráva (viz například zde) o ruské reaktivaci padesát let starých tanků T-62 za účelem nasazení na Ukrajině, která byla optimisticky interpretována tak, že Rusko kvůli vysokým ztrátám má nedostatek tanků modernějších typů. Výše uvedená interpretace je sporná a navíc nemusí znamenat, že by T-62 byly určeny do první linie. Je možné, že budou určeny k pacifikaci obsazených oblastí a tedy k uvolnění modernějších strojů pro nasazení na frontě. Jsou sice více zranitelné a vzhledem k početnějším posádkám s sebou nesou riziko většího počtu ztrát vycvičeného personálu, ale z ruského pohledu tyto skutečnosti jistě nepředstavují problém pro jejich nasazení v rámci jednotek „bratrských“ separatistů z Doněcka a Luhanska. Rovněž absence všeobecné mobilizace na ruské straně nemusí s jistotou znamenat nedostatek vojáků, neboť Rusko již využívá náhradní a méně nápadná řešení, jako jsou třeba reaktivace vysloužilých vojáků nebo zvýšení počtu „dobrovolníků“ z řad odvedenců.
Také dodávky západní výzbroje, jakkoli jsou naprosto zásadní pro udržení bojeschopnosti ukrajinské armády, by neměly být přeceňovány. Ačkoli v některých případech představují kvalitativní posun oproti ruské výzbroji, velkou roli v opotřebovávací válce hraje kvantita. Příkladem je dělostřelectvo, které hraje v aktuální fázi války zásadní roli. Největší dodávku výzbroje poskytly USA a jednalo se o cca 100 kusů houfnic. Další velkou dodávku dělostřelectva, byť méně medializovanou, poskytla Itálie a jednalo se o nižší desítky kusů. To je jistě významná pomoc. Pro srovnání: Německo slíbilo poskytnout 7 kusů samohybných děl, ovšem dodávka se ještě ani neuskutečnila. Nicméně ukrajinská armáda začala válku s cca 1800 kusy dělostřelectva, zatímco ruská armáda má pro nasazení na Ukrajině k dispozici cca 4700 kusů.
Ohledně taktické roviny v severodoněckém výběžku lze konstatovat, že dosavadní vývoj zatím dává ukrajinskému rozhodnutí za pravdu. Postup z prostoru Popasne nebyl obnoven a místo toho ruská armáda útočí na jiných místech fronty. Mimo jiné i proti samotnému výběžku, kde její jednotky postupně obsazují Severodoněck, tj. fakticky se snaží Ukrajince z výběžku vytlačit a ne je odříznout. Navíc ukrajinské jednotky v Severodoněcku se zjevně nesnaží bránit terén „za každou cenu“, nýbrž provádí postupný ústup za řeku do Lysyčansku, což naznačuje že koncept pružné obrany nebyl opuštěn ani v tomto specifickém úseku fronty.
Kdo koho uzbrojí…
Ať již výše popsaný ukrajinský risk vyjde nebo nikoli, je nutné neztrácet ze zřetele celkovou perspektivu. Ztráta severodoněckého výběžku by byla nepříjemná, ale stále by představovala uskutečnění pouze té nejvíce minimalistické varianty ruské ofenzívy. Její reálný dopad na ukrajinskou bojeschopnost by byl zanedbatelný, a proto by byla využita primárně v psychologické a propagandistické rovině na téma: „Ruská armáda nezadržitelně postupuje a veškerý odpor je marný.“ Ovšem Ukrajinci si to zjevně nemyslí. A politici v Evropě i v USA by měli zachovat klid a připomenout si prostou pravdu uvedenou ve výše citovaném rozboru situace: „Obecně je ten příběh jednoduchý. Západ snadno „uzbrojí“ Rusko. Rusko zase snadno „uzbrojí“ samotnou Ukrajinu.“
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!