Ukrajina: Pohled z druhé strany a vojenská situace

Souběžně s klasickým bojem probíhá v éteru z obou stran také intenzivní informační válka. Podívejme se na ní na dvou příkladech.

Příklad první: Douglas McGregor

Prvním příkladem je penzionovaný americký plukovník Douglas McGregor, který je v určité názorové skupině hojně citován v souvislosti s válkou na Ukrajině. I při zběžném použití vyhledávače je možné shlédnout plejádu jeho názorů a předpovědí z doby před i po vypuknutí války. Pro ukázku uvádím jedno z jeho vystoupení pro televizi FOX (s českými titulky například na Facebooku europoslance za SPD, případně český komentář ke kontextu zde), kde plukovník nejdříve vyvrátil tvrzení, že by ruský útok na jadernou elektrárnu v Záporoží byl veden s cílem způsobit opakování černobylské katastrofy (což je jistě pravda, nicméně tato obava nikdy nebyla brána jako reálná varianta a skutečný účel dramatizovaného obsazení elektrárny byl jiný – viz třeba v tomto článku)  a následně shrnul vojenskou situaci v tomto smyslu: „Ukrajinská armáda je zahnána do měst, nezbývá jí žádná možnost manévrování, je obležena a neschopna boje, Rusko už tedy fakticky vyhrálo. Ukrajinci nemají žádnou protileteckou obranu, tedy ruské letectvo volně využívá vzdušný prostor nad Ukrajinou. Ukrajinská armáda nemá už žádnou logistiku, a tedy není schopna vést ofenzivní bojové operace. Ukrajinské síly jsou na pokraji zničení a pouze to oddalují schováváním se za lidské štíty ve městech, čímž způsobují civilní ztráty, zatímco Rusko volí velmi humánní přístup k vedení boje. Snaží se získat Ukrajinu nedotčenou a rozhodně nehrozí nic, co by připomínalo Groznyj. Naopak byl doposud ruský přístup příliš mírný (v originále „too gentle“) a teď tuto chybu Rusové napravují, a proto by do 10 dnů měla být válka ukončena ruským vítězstvím.“ Výše uvedené je obsahem vystoupení Douglase McGregora z 7. března 2022.

Není nijak překvapivé, že expert plukovník dostává v médiích velký prostor, stejně jako jeho názoroví souputníci v ČR jej dostávají například v Parlamentních listech, jelikož „byznys je byznys“ a bylo by z ekonomického hlediska hloupé se dobrovolně ochudit o segment diváků/klikačů vyžadujících tyto názory. Nicméně je nápadné, že i moderátor televize FOX k němu přistupoval se zdvořilostí nápadně podobnou chování personálu v Bohnicích k pacientům a na konci rozhovoru dokonce cítil potřebu zdůraznit, že on osobně se s názory experta plukovníka neztotožňuje.

Překladatelská perlička: V citovaném videu moderátor televize na závěr říká: „I am inclined to disagree with it, colonel.“, avšak české titulky na Facebooku Ivana Davida to překládají takto: „Jsem nakloněn tomu, že s vámi nemohu nesouhlasit, plukovníku.“, což je „drobná chybička“, která zcela převrací význam překládané věty. Zdá se tedy, že pan europoslanec za SPD má poněkud problém s angličtinou…

Příklad druhý: Scott Ritter

Bývalý americký zbrojní inspektor OSN na svém twitteru 29. března 2022 vysvětluje, co se skrývá za nedávnými vyjádření Ruska: „Operace na Ukrajině probíhá podle plánu.“, a „První fáze speciální operace byla úspěšně dokončena.“ (například zde).

Předně Ritter zdůrazňuje, že cílem ruských sil o počtu cca 200 tisíc vojáků je porazit ukrajinskou armádu o síle 600 tisíc obránců. To je v rozporu s konvenční zásadou, že útočník by nad obráncem měl mít početní převahu (obvykle se udává převaha 2-3:1, případně vyšší v závislosti na výzbroji, terénu atd.), ba dokonce v této situaci je poměr sil obrácený. Podle Rittera to však pro ruskou armádu nepředstavuje problém a řešením má být velmi sofistikovaný ruský plán, jehož uskutečnění právě úspěšně probíhá.

Podstatou plánu je, že dlouhý Putinův projev před vypuknutím války o historické jednotě Ukrajiny s Ruskem, neexistenci ukrajinského národa, „dekomunizaci“ a „denacifikaci“ Ukrajiny atd., stejně jako naprostá většina ruských operací během prvního měsíce války, včetně útoků na Kyjev (a včetně tam ze severu směřujícího obřího konvoje), na Mykolajiv a na letiště Hostomel, obležení měst Černihiv a Sumy atd. nebyly míněny vážně.

Jednalo se předstírané útoky (v angličtině označované jako „feints“ nebo „diversions“), jejichž účelem je vázat malými silami podstatně početnější jednotky protivníka a tím znehodnotit jeho početní převahu. V tomto případě byly předstírané útoky vedeny hluboko do ukrajinského území, což jim umožnilo zásadně narušit ukrajinskou logistiku a znemožnit koordinaci ukrajinských jednotek. To umožní ruské armádě získat převahu a zároveň poziční výhodu proti skutečnému cíli útoku, kterým je ukrajinská linie v Donbasu. Ta je nyní fixována čelními útoky separatistických jednotek a v nadcházejících dnech bude obklíčena díky útokům ruských jednotek na obou křídlech, z jihu od Mariupolu a ze severu od Charkova. Tímto způsobem bude rozdrceno zde nasazených 60 – 100 tisíc ukrajinských vojáků, což bude zásadním faktorem pro zlomení bojeschopnosti ukrajinské armády. Ritter tento výsledek považuje za hotovou věc a závěrem konstatuje: „Toto je klasická manévrovací válka ve své nejlepší formě, která vysvětluje, jak 200 000 Rusů bylo schopno porazit 600 000 Ukrajinců, učebnicový příklad manévrovací války v ruském stylu.

Realita a pár otázek

V této souvislosti je nutno doplnit, že početní stav ukrajinské armády v současnosti oficiálně činí 215 tisíc vojáků (plus cca 100 tisíc příslušníků pohraniční stráže, národní gardy atd.) a oněch deklarovaných 600 tisíc lze předpokládat při navýšení v důsledku všeobecné mobilizace, kterou však prezident Zelenskyj odmítal před vypuknutím války vyhlásit, aby Ukrajina nebyla obviňována z eskalace napětí. Za těchto okolností by tedy logicky dávalo smysl zlomit bojeschopnost ukrajinské armády rychlým úderem a nedopřát jí čas ke zformování nově mobilizovaných jednotek. Pokud však přijmeme tezi o šestisettisícové armádě, tak se nabízí otázka, zda výše popsaná operace zaměřená na eliminaci 60-100 tisíc ukrajinských vojáků bude postačovat k její porážce.

Dále je poněkud zarážející, že Ritter ve své úvaze píše:“ Rusko nyní přesunuje některé ze svých nejlepších jednotek z pozic, kde byly nasazeny v předstíraných útocích severně od Kyjeva, tam, kde mohou podpořit další fázi operace, konkrétně osvobození Donbasu a zničení hlavních ukrajinských sil na východě.“ Z Ritterem výše popsaného strategického záměru logicky vyplývá, že ukrajinské síly v Donbasu by měly být rozdrceny, zatímco (tj. ve stejné chvíli) ostatní ukrajinské síly jsou stále vázány předstíranými útoky na severu. Ale přesto Ritter tvrdí, že část těchto ruských jednotek provádějících předstírané útoky na severu se odpoutá z boje, přesune do Donbasu a až pak bude spuštěna tamní rozhodující vojenská operace. Zjevně tedy Ritter předpokládá, že zatímco se budou ruské jednotky od Kyjeva přesunovat zpět k hranici na sever či severovýchod a pak buď přes ruské území, anebo okruhem kolem obleženého Charkova zabočí na jih a dostanou se severovýchodní konec donbaské fronty, kde podpoří útok, tak ukrajinské jednotky zůstanou u Kyjeva, Černihivu, Charkova atd. a nebudou nijak reagovat na tento manévr. S tím souvisí otázka, zda výše nastíněný okružní přesun ruských jednotek (tj. po vnějších liniích) bude rychlejší než případné přesuny ukrajinských jednotek po vnitřních liniích, tj. od Kyjeva, Černihivu, Charkova či ze střední Ukrajiny jižně od Kyjeva do Donbasu.

Pokud by v úvodní fázi války nedošlo k situaci, kterou Ritter popírá, tj. že Rusko přecenilo své síly a pokoušelo se dosáhnout příliš mnoha cílů najednou, což vedlo tříštění sil, jejich nasazení v nedostatečné koncentraci a tedy k nedosažení stanovených cílů, tak je otázka, proč by bylo nutné podnikat výše nastíněné složité přeskupování spoléhající na pasivitu ukrajinských jednotek. A zároveň tedy není jasné, jak do tohoto Ritterova strategického rámce zapadá ruská snaha improvizovaně shánět posily verbováním v Sýrii či urychlenými přesuny jednotek z Jižní Osetie, Abcházie a Arménie (což navíc nezůstalo nepovšimnuto ze strany Ázerbajdžánu, který toho obratem využil k „pokusným“ útokům v Karabachu – viz zde).

Manstein nebo Hitler?

Scott Ritter je svými sledujícími oslavován jako pozorný student strategie Ericha von Mansteina (nejlepší generál wehrmachtu za 2. světové války), ale vzhledem k výše uvedeným otázkám se zdá, že jím nastíněná operace spíše odpovídá stylu jiného velitele, jenž, částečně již při ofenzívě v létě 1942 a více pak po Mansteinově propuštění v březnu 1944, převzal vrchní velení na východní frontě. Jeho strategie, kterou tam opakovaně uplatňoval, bývá shrnována slovy: „Příliš málo, příliš pozdě.“ Tento velitel se jmenoval Adolf Hitler a jeho strategické velení na východní frontě nebylo úspěšné. (pozn. J.Z. – Na Hitlera je zde odkazováno výhradně v kontextu jeho strategické neschopnosti a nikoli v kontextu jeho ostatních, bezesporu výraznějších, činů.)

Přirozeně nelze vyloučit, že v nějaké formě dojde k ruskému postupu v Donbasu a že to bude prezentováno jako ruské vítězství ve válce a důvod k mírovým jednáním (pro jejich kontext viz  zde), ale Ritterem (a ruskými oficiálními sděleními) prezentovaná teorie zatím spíše připomíná tuto situaci: „Měli jsme plán, ale cíle jsme nedosáhli. To vypadá špatně. Tak změníme plán, aby odpovídal naší současné situaci, a pak budeme tvrdit, že vše jde podle plánu.“

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!