Pomeranč v záchodě, aneb Když umělci bojují za lepší svět

art

Proč má řada umělců dnes tak blízko k levici? A proč hlásají v morálně-kulturních tématech často až neomarxistické názory? Čím to, že výraz „umělci“ dnes zejména manuálně pracující lidé nevyslovují s úctou, ale spíš s despektem?

Někdejší ředitel Picassova muzea v Paříži Jean Clair (vlastním jménem Gérard Regniér) tvrdí, že dnešní „vysoké umění“ je jakýmsi uzavřeným sektářstvím, v němž se úzká skupina lidí – umělců, galeristů a teoretiků – „navzájem ubezpečuje, že to, co činí, je správné.“ To, že chybí jakákoli pozitivní zpětná vazba, je jim lhostejné. Tváří se, že za to mohou hloupí diváci, kteří – podle nich – nechápou ty správné hodnoty. „Moderní výtvarní umělci jsou dnes zvláštní bytosti, které ztratily všechny výrazové prostředky (…) Avantgarda se institucionalizovala a narážíme na podivný paradox: žádná společnost nepostavila budovy tak přepychové, tak monumentální a samozřejmě tak nákladné pro představování činnosti v zásadě tak směšné a pro tak málo početné publikum,“ uvedl Clair v rozhovoru pro Respekt. Umělec, který by chtěl malovat normální obrazy, dodává bývalý galerista, může být obviněn za dogmatika a reakčního umělce, protože tyto tradiční výrazové prostředky byly zneužívány totalitními režimy. Proto se podle Claira umělci tradičního obrazu bojí, a radši dělají různé happeningy, performance či akční umění…

Nebudeme nic předstírat!

Zdá se, že obraz dnešního stavu umění tak dobře vystihuje WC jedné kavárny v Karlíně. Do pisoárů tam jsou umístěny kousky ovoce – pomeranče, kivi, ananasu. Když se zeptáte číšníka, zda je ovoce skutečné, odpoví: „No jistě, tak přece nebudeme něco předstírat.“ Pomeranč, který se vyvázal ze svého účelu – tedy nasycení a osvěžení člověka – se dostal do místa, kde slouží jako šokující zpestření vylučování a je „znesvěcen“ tak, že už ho nelze jíst. Podobně jako by se i moderní umění vyvázalo z oslavy krásy a z možnosti poskytovat katarzi, a jelikož se brání byť jen náznaku toho, že něco předstírá, tak buď zdegradovalo na zábavu showbyznysu, anebo se dalo na úporné hledání „nového a novějšího“ světa a s tím spojené odmítání, či dokonce znesvěcování toho tradičního.

Po všech těch -ismech dvacátého století je samozřejmě těžké něco nového vymyslet, zvlášť když se z každé další avantgardy časem stane snobská komerční záležitost – ať už to byly surrealistické hostiny z těl nahých modelek anebo původně „antisystémové“ oblečení příznivců punku z řad dělníků v šedesátých létech, z něhož se později stala móda zbohatlíků. Vyprázdněnost postmoderny zřejmě vede ke snaze hledat užší sepětí s realitou, k jakési nové verzi angažovaného umění, která v podání liberálních umělců a jejich snahy ještě radikálněji se odříznout od tradice nachází myšlenkový fundament v nové levici. Možná tu hraje roli i to, že avantgarda měla už za první republiky blízko k levici. Možná je příčinou i rozčarování z vývoje takzvaného globálního kapitalismu.

Od kultury k revoluci

Každopádně umění dostalo nový impulz a nová témata. Například z kulturního časopisu A2 se stal předvoj levicového aktivismu. Jeho mottem je „reflektovat kulturu v co nejširším pojetí, tedy včetně společenského dění a politiky“. A tak například článek o založení hnutí za demokratizaci Evropy DiEM 25 (rok 2016) má v A2 vcelku výstižný titulek: „Lepší svět je na cestě. Víte o něm?“ nebo letošní druhé číslo „Ádvojky“ je věnováno revolucionářce Rose Luxemburgové.

Každopádně dnes je obtížné se dostat k umění, oproštěného od výše uvedených „přílepků“ angažovanosti, zábavy nebo snahy šokovat. Bohužel i v programu České televize, která by jakožto veřejnoprávní instituce mohla být jakýmsi kompromisem uměleckého cítění, v hlavním vysílacím čase najdete mimo jiné severské detektivky, kde jsou detailně zabírány kusy lidského masa, anebo seriál Most!, kde přiopilý kněz ve zpovědnici naslouchá číšníkově vyprávění o erekci.

Nejen že to nikomu nevadí, ale je v tom i zvláštní paradox. Řada umělců je přecitlivělá k sociálním tématům, k ekologii, k menšinám a k sebemenšímu náznaku autoritářství (podle jejich výkladu), a zároveň jim evidentně nevadí explicitní násilí či sex (omlouvané snahou přesně zachytit realitu), vulgarity, přestupování různých tabu a destrukce řádu a autorit.

Tato zvláštní otrlost se vždy dá ospravedlnit mantrou v podobě „umělecké svobody“. Tou se umělci ohání vždy, když něco skutečně přeženou (například se tak hájili i zastánci divadelního představení Naše násilí, vaše násilí v Brně). Konzervativní pojmy jako vkus či krása už dávno v této debatě nemají místo. A kam se pohnul vkus širší veřejnosti, jistě ovlivněné i chováním „celebrit“ z řad umělců, vidíme kolem nás – zejména na sociálních sítích.

Bourání předsudků

Dobrým receptem na umělecký úspěch (ani ne tak masový, jako spíš mediální) je bourání předsudků a znesvěcování toho, co se kdysi tak nějak samo sebou bralo za nezpochybnitelné. „Znesvěcování a uctívání ošklivosti je způsob ochrany proti posvátnému, je to pokus umlčet jeho nároky. Jelikož krása připomíná posvátné – je dokonce zvláštní formou posvátného – musí být krása znesvěcována,“ píše anglický filozof Roger Scruton. Pod rouškou „skutečných příběhů“, „jiného pohledu na události“ a heslem „nic není černobílé“, také dochází až k hysterické demytizaci hrdinů a kladných postav historie (Neruda jako antisemita či Gándhí jako rasista) a naopak zlidšťování diktátorů (viz „autobiografický“ snímek o Hitlerovi) či přesun agresora do role oběti okolností. Výsledkem je kromě oprávněného a rozumného hledání nuancí pokračující relativizace hodnot a vzorů.

Obava, že bude tvůrce obviněn z vytváření idyly, je zřejmě tak velká, že často vykreslí realitu hůř, než ve skutečnosti je. Příkladem je snímek Gympl, který se tváří jako „dokudrama“, ale řada scén je reálně těžko možná. Mimochodem učitelé, rodiče i policisté – symboly tří autorit – jsou tu téměř všichni vykresleni jako hloupí až zlí lidé. Studenti jakoby říkali: „Jasně, jsme špatní, ale máme na to právo a jsme na to vlastně hrdí.“ Trend rezignovat na snahu být lepší vystihl už před sedmdesáti lety páter Smith v knize Bruce Marshalla Plná slávy: „Já tomu říkám moderní pokrytectví. Za starých časů předstírali lidé, že jsou lepší než ve skutečnosti, kdežto nyní předstírají, že jsou horší. Za starých časů říkal muž, že chodí v neděli do kostela, i když nechodil, kdežto nyní říká, že chodí hrát golf, a byl by velmi nešťasten, kdyby jeho přátelé objevili, že byl v kostele.“

Příklady z totality

Takže zatímco umění se ve své banálnější odnoži stalo formou bezduché zábavy, v „art“ úrovni se kromě rozbití veškerých tabu a už zmíněných prázdných galerií stalo také dějištěm levicového úsilí o lepší svět. Se všemi formami, co k tomu patří. Umělci tak často píší manifesty a petice, organizují happeningy a demonstrace a spoluzakládají iniciativy – a to zejména ve chvílích, kdy většina lidí v demokratických volbách volí jinak než oni.

Nutno dodat, že v české politické realitě roku 2019, kdy je prezidentem narcistický tlučhuba a premiérem exkomunistický megaloman s mesiášským komplexem, lze pro tyto aktivity mít pochopení. A účelem výše uvedeného odstavce také není dehonestovat politické činy těch umělců, kteří díky svému talentu dokázali mistrně dešifrovat skutečnou totalitu a přetvářku (viz divadelní hry Václava Havla), vždyť ne náhodou v listopadu 1989 velké množství umělců stálo „za národem“. Dnes se bohužel z aktivistických názorů umělců, zvlášť tam, kde nejsou podloženy autentickou životní zkušeností, stávají spíše teatrální gesta.

Přitom názorům umělců na cokoli současný mediální svět dopřává hodně sluchu. První příčinou je, že chybí skutečné autority, a proto se jejich náhražkami logicky stávají „kulturní celebrity“ – ať už v podobě rozverného baviče, který trousí do televizních magazínů své kuchařské recepty, nebo patetického strážce správného vkusu a správných hodnot. A druhou příčinou je to, že snaha vyniknout a zaujmout něčím jedinečným, umělcům tolik vlastní, dobře zapadá do současného až infantilního emotivismu a vypjatého individualismu. Fenoménem dnešní hvězdy showbyznysu je svlékání se pro „charitativní“ kalendář – ideální kombinace, jak se mediálně prezentovat jako dobrá duše, a přitom šokovat a „prodat se“.

Ne nadarmo proto britský historik Edward Gibbon tři z devíti příčin úpadku Římské říše (korespondujícího se situací naší civilizace) věnuje kultuře: „1) Většina obyvatel preferuje zábavu před práci. 2) Literatura a umění se stávají bezduchými. Vytváří se planá zábava za každou cenu. (…) 7) Lidé pilně pracující jsou zesměšňováni a jako vzor se staví prázdní pokrytci, populisté, pochybní umělci a takzvané celebrity.“

Čest výjimkám

Na závěr patří poděkování a holt všem výjimkám: tedy skutečným umělcům, kteří svým talentem umí zprostředkovat jiné vidění reality, skutečný umělecký zážitek, jsou jedineční, a přitom odolávají snaze bořit plodnou tradici a stavět „nový lepší svět“, dokážou povzbudit a vybudit k přemýšlení i obyčejné lidi, jsou schopni se vypořádat s případnou pomíjivou slávou, vykazují základní úctu a pokoru a neslouží žádnému politickému přesvědčení. Tyto skutečné osobnosti a vzory je třeba povzbudit – kupovat jejich obrazy, číst jejich knihy, chodit na jejich představení, děkovat jim. Protože jinak oni sami v době, kdy je skutečná kvalita přehlušená balastem a podružnostmi, mohou ztratit smysl své práce a i vzhledem k finančnímu nedocenění častěji podlehnout svodům dát svůj talent do služeb komerce, pseudozábavy a angažovaného umění. Přitom právě oni jsou skutečnou, přestože mnohdy vysmívanou alternativou – už jen tím, že vrací umění svému původnímu smyslu.

Jan Mazanec