Jak jsem zažil multikulturalismus

slav1

Bydlel jsem hezkých pár let v jednom libeňském činžáku. Nebýt toho, že tam před dvaceti lety došlo k smutně proslulé vraždě nájemnice (zájemcům doporučuji jedenáctý díl seriálu Případy prvního oddělení), byl by to zcela běžný činžák, jakých jsou v Praze tisíce.  Zajímavé věci se začaly dít až v loňském roce.

Půlka domu změnila majitele.  Zatímco jeden majitel se své půlky snažil zbavit postupným prodejem bytů, majitel druhé půlky se rozhodl pro možná dlouhodobě výnosnější variantu – pronajímá byty, asi takzvaně „na postele“ občanům bývalého Sovětského svazu. Buďto Rusům či Ukrajincům, jeden byl snad Dagestánec. Začaly nové časy, takové kulturně obohacující. Byly to drobnosti.  Na chodbách se objevovali čím dál častěji chlapi v teplákách, s oblibou kouřící na balkonech.  Na balkonech se objevily hromady vajglů. Vedle vajglů se objevily prázdné lahve od piva. Na dvoře se objevila nejprve jedna stará skříň, pak druhá a za chvíli hromada všeho možného.  Dvě popelnice poprvé po dvaceti letech přestaly stačit – noví nájemníci neznali pojem „tříděný odpad“ a bohužel ani náročnou techniku srolování PET lahví, aby nezabraly tolik místa. Chlapci v teplákovkách sice vypadali drsně (když je potkal na chodbě kamarád od policie, významně pozdvihnul obočí), ale nemůžu si ani v nejmenším stěžovat, že by se ke mě chovali špatně. Ty vykopnuté dveře ve druhém patře koneckonců nepatřily mně a zničený domovní zvonek se také dá přežít. Sice zásadně nezdravili (a to ani při důrazném a hlasitém pozdravu ze vzdálenosti půl metru), ale jak sám znám z různých zemí bývalého Sovětského svazu, tamní pojetí slušnosti je holt poněkud jiné.  Vím, že to nemyslí špatně. Kamarádka, která sama dvěma Ukrajincům pronajala svůj byt někde na Žižkově, mi vyprávěla, že když jim důkladně vysvětlila, jak důležité je se zdravit a kolik starostí si tím mohou ušetřit, chlapci pochopili a začali zdravit jako o závod. U nás jim to bohužel nikdo nevysvětlil. V této civilizační misi jsem zklamal. Kolikrát už jsem se chystal, ale nějak mě ti hoši vždycky odradili.  

Stejně je to s čistotou – zatímco u nás se počítá i to, jak to vypadá před domem/bytem, v zemích na východě je to fuk.  Hlavní je, aby bylo čisto uvnitř, to se počítá. Před domem ať si leží třeba hromada hnoje. Je to asi taková západovýchodní linie – i v Německu se dbá na čistotu před domem zase o něco víc než u nás, vzpomínám ostatně, jak na hesenském venkově zametali majitelé chodník smetáčkem. Takže to beru sportovně, říkám si, že Němci se zas mohou dívat úkosem na nás…

Vzpomněl jsem si v té souvislosti na jednu černohorskou rodinu, kterou jsem asi dvakrát s jedním černohorským kamarádem navštívil během studií v Německu. Utekli do Německa během války o Kosovo v roce 1999 s tím, že coby Muslimům jim hrozí nebezpečí. To nebezpečí bylo sice spíše hypotetické (což ovšem víme nyní), ale každopádně pominulo. Jim se domů pochopitelně nechtělo. Bydleli v azylovém domě, pro chlapy přijížděla každé ráno dodávka, která je vezla na stavbu, kde na černo pracovali, a starší syn začínal hrát fotbal za nějaký místní klub s dobrou šancí, že mu to pomůže v Německu zůstat. Před domem stál zánovní Volkswagen Passat a s nemalou hrdostí v hlase mi můj přítel sděloval: „Vidíš, už si vydělali na auto. A když tu vydrží ještě pár měsíců, vrátí se domů s takovými dvaceti tisíci markami.“  Ale k věci… Bydleli na azylové ubytovně, která působila dost otřesně. Taková osamocená bytovka na kraji města a všude nepořádek. Když jsem to ale zmínil, odpovědí mi bylo nechápavé: „Ale doma mají přece čisto, ne?“ Což byla pravda. Doma bylo čisto, voněl domácí, čerstvě upečený chleba, káva z džezvy a já se ocitl zase někde na Balkáně…  

Ta zkušenost s libeňským činžákem mi ale pomohla pochopit, jak se cítí lidé ve městech na Západě se silnou přistěhovaleckou komunitou. To není o terorismu. Nebo alespoň ne jen o terorismu. To není o nějakých velkých tématech. To je o drobných každodenních rozdílech. Takových zdánlivě nepodstatných, řeklo by se. O zdravení. O odpadcích.  V bordelu na chodbě a na dvoře.  O partičkách černošských nebo arabských mladíků, kterými musíte projít v (některých) vestibulech metra v Paříži. Jsou to takové nepodstatné věci. Dokud je člověk nezažije… A tak se postupně odstěhovala jedna partaj, pak druhá, pak třetí a nakonec já. Mimochodem, jako první se vystěhovala ukrajinská rodina, která u nás bydlela již léta a mohla být vzorem pro všechny ostatní nájemníky.  Oni to pochopili hned. Nám ostatním to trvalo o pár měsíců déle. 

Matyáš Zrno, šéfredaktor Konzervativních novin