Za jednu z literárních událostí letošního jara bývá označován také román Ivy Hajd Moussa Těžké duše s dramatickým podtitulem O čem sní stárnoucí bílí muži. K tomu, aby byl souhrn dobových klišé úplný, tam samozřejmě chybí ještě „heterosexuální“, ale i tak to marketingové oddělení nakladatelství Host víceméně zvládlo. Na urážlivě shovívavé analýze typického boomera se chce popást každý, od dvacetiletých holčiček až po ty, o nichž má kniha údajně být.
Její největší slabinou je, že o nich není. Hlavní hrdina, jako vystřižený z papundeklu a právě tak životný, v sobě dokázal koncentrovat úplně všechno, co jej ze soutěže o typického představitele stárnoucích bílých mužů diskvalifikuje. Rozvedený kytarista metalové skupiny s dcerou ve střídavé péči, vyšetřovaný pro sexuální násilí, který si doma jako malý princ povídá s květinou Marcelkou a stará se o nalezeného pejska, typického českého padesátníka asi fakt nepředstavuje. A uvěřitelnosti jeho postavy příliš nepomáhá ani hlubokomyslné mudrování, jehož se dopouští při vyklízení bytů, jímž si dobývá svůj chléb vezdejší. Taky mu v dětství náklaďák přejel sestru a jeho blízký kámoš vyhrál ve sportce dvacet mega. Prostě takový ten chlápek, co jich cestou z Míráku a Jiřák potkáte denně tři sta.
Johanes, jak si náš (anti)hrdina nechává říkat, řeší v zásadě dvě témata: Ženské a metal. Z ženských se cyklicky vrací dívka v červených šatech, po které coby instruktor autoškoly vyjel. Všech 359 stránek se tím trápí a určitě se tím trápí i na vakátu a na té stránce, co je tiráž. Celá senzace přitom spočívá v tom, že chybně vyhodnotil signály mladé ženy, které domněle registroval po celou dobu řidičského kurzu, a v samém jeho závěru se s ní pokusil tělesně sblížit. Jazyk v její puse a ruka v jejím klíně, tak to Iva píše. Stáhl se ovšem okamžitě, jakmile zaznamenal nikoli odpor, ale jen prostou pasivitu. „Nešla mu naproti,“ jak říká, nedávala najevo, že je jí situace příjemná. O tom, že šlo skutečně jen o nedorozumění, svědčí ostatně nejlépe fakt, že dívka sama neměla potřebu situaci nijak řešit. Zmínila se o ní ale před svou sestrou, ambiciózní novinářkou, která vycítila kauzu.
Papundeklový Johanes se ovšem cítí jako ukázkový sexuální predátor a za své chování se neustále omlouvá: svými metalovým kamarádům (jeden je marketingový ředitel v nadnárodní korporaci, jak už to u skupin, co hrají písně o třech slovech, bývá), své dceři i své sousedce. Které spolu s bývalou manželkou Helenou tvoří Johanesovo ženské trojhvězdí. Manželka se až na jedinou výjimku vrací jen jako bolestná vzpomínka, dcera – líný, rozmazlený spratek – je ale trvalým zdrojem hrdinova oteckého dojímání. A to bez ohledu na to, že ho bezcitně dojí. Johanes, který žije z ruky do huby, se uvolí platit jí psychoterapii, kterou nepotřebuje, v částkách, které podle dosavadních čtenářských poznatků vylučují, aby mu zbylo aspoň na nájem. Přesto dcerku bezmezně miluje a platí. Patrně penězi z Monopolů, protože jinak by se dějová linka románu musela rozpadnout a překlopit se do dluhové poradny a azylového domu.
Je tedy vlastně dobře, že román žádnou dějovou linku nemá, a my se o ni tudíž nemusíme chvět. Protože mimo sebemrskačství sexuálního predátora už se v knize odehrává jenom metal na tisíc způsobů. Iva Hadj Moussa o něm hodně ví a všechno se to snaží prodat. Johanes má tím pádem docela štěstí, že se autorka nevěnuje třeba včelařství, protože to bychom ho na každé druhé stránce potkávali nikoli s elektrickou kytarou skloněného nad combem, ale pobíhajícího s dýmákem kolem úlů.
Na závěr bych si tedy dovolil obraz padesátiletého bílého muže a jeho snů maličko revidovat:
Většina z nás nemá metalovou kapelu. Nehrajeme na elektrickou kytaru v nájemním domě ve tři ráno. Nenosíme křivák a vlasy po ramena. Nosíme košili a svetr a v létě tričko a kraťasy. Čteme knížky, chodíme do kina. Někdy jezdíme na výlety; když je v místě hrad, jdeme na prohlídku a nepřipadá nám to trapné. Většina z nás ví, kdo byl řekněme Kafka.
Jen malou část z nás vyšetřovala policie pro mravnostní delikt. Pokud jsme vyjeli po ženě, která o to nestála, nehroutíme se z toho. Chápeme, že člověk se někdy sekne. Ano, mrzí nás, když se ukáže, že některá žena vnímala naše chování jako obtěžující. Ale nepokládáme se proto za predátory. Už jsme zajištění, víme, co od života chceme, a seznamujeme se poměrně bezbolestně.
Málokdo z nás mluví doma s květinami. Málokdo má kamaráda, který vyhrál ve sportce dvacet mega. Doma se díváme na bednu, posloucháme podcasty, sjíždíme sítě. Kámoši mají něco naspořeno, ale nemluvíme o tom. Sportku sází spíš ta generace po nás.
To je zhruba všechno. Na další knížku o stárnoucích bílých (heterosexuálních!) mužích se už teď všichni moc těšíme.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
