Kdo je tady utlačovaný?

Gender-equality2

Neomarxisté s oblibou aplikují na vztahy mužů a žen Marxovu představu třídního boje mezi utlačovateli (muži) a utlačovanými (ženami). Jenže kdo je tím utlačovatelem doopravdy, když jsou evidentně diskriminována pohlaví obě?

Na univerzitě jsem byl často ve při zejména s americkými spolužačkami. Proč? Trval jsem na tom, že liberalismus, nikoliv feminismus, je odpovědí na diskriminaci žen. Zkrátka, že ženy by měly mít stejné šance, jako muži. Ovšem přinejmenším optická většina veřejně činných feministek, jakož i představitelek studentů na amerických či britských univerzitách, horuje především za boj proti „historické nespravedlnosti“.  A  v podstatě jim jde o to, zajistit současným ženám výhody proti současným mužům na základě faktu, že zcela objektivně měli muži v historii lepší šance, než ženy. To, že se tím dopouštějí nové nespravedlnosti, je jim ovšem zpravidla jedno, protože nevidí lidi jako jednotlivce, ale hezky po marxisticku jako „třídy“.

Co víme o mužích?

Přitom štvát proti sobě muže a ženy nemá absolutně žádný smysl, protože dohodneme-li se na zásadě „padni, komu padni“, je potřeba pouze důsledně dodržovat tuto jednu zásadu a celý problém diskriminace podle pohlaví přeci musí zákonitě zmizet. To je liberální řešení dané problematiky.

Spojené království žilo před několika lety velkým tématem. Byly zveřejněny údaje, z nichž vyplývá , že naprostou většinu sebevražd páchají muži, a média, politici, i běžní občané se ptají proč. Jeremy Corbyn, maoistický lump převlečený za předsedu Labour Party, se už nechal slyšet, že údajně za tím je „machistický přístup“, kdy muži jsou nuceni dělat ze sebe macha, což ty, kteří to nezvládají, k sebevraždám přivádí. Média správně argumentují, že o tom, jaké mají muži problémy, vlastně nikdo neví, protože se tím nikdo za posledních alespoň čtyřicet let nezabýval. „Ženské problémy“ ve společnosti byly popsány od A do Z mnohokrát ze všech možných úhlů.  Názory na to, jak je řešit, se samozřejmě liší, ale aspoň víme, co je trápí. U mužů můžeme jen hádat.

Jednu z hlavních potíží současné debaty o rovnosti pohlaví spatřuji v tom, že debatě udávají tón socialisté všeho druhu, kteří si myslí, že vědí nejlépe, jak kdo má žít, aby byl šťasten a spokojen; přitom ovšem stále ještě nedokážou myslet jinak, než v kategorii „skupin“. Všechny kvóty, pozitivní diskriminace a další podobná opatření totiž nevedou k tomu, aby se konkrétním lidem žilo dobře, ale aby pozice skupiny A a skupiny B byla ve společnosti stejná, respektive stejně zastoupená.

Na rozdíl od některých lidí se přitom nedomnívám, že starý, zažitý řád, tedy muž v práci, žena doma, s přísným rozdělením rolí, je přirozený. Podívejme se schválně na realitu nižších – a tedy početně zdaleka nejrozšířenějších – společenských vrstev před tím, než byl vynalezen sociální stát. Aby rodina přežila, musely ženy, a většinou i děti, pracovat na poli nebo – od průmyslové revoluce – v továrně. Z jednoho platu nižší třída prostě nevyžila.

Nerovnost pohlaví se projevovala zejména tím, že bylo zažité, že muž vydělával víc („živil rodinu“), rozhodoval o rodinných financích a měl volební právo. Mělo to i své nevýhody: být mužem znamenalo kromě anglosaských zemí povinnost vůči armádě a nepsanou, leč brutálně dodržovanou zásadou, že se zachraňují nejprve ženy a děti. Muž, který by lpěl na svém životě, mohl být bez okolků zastřelen (viz zkáza Titanicu).

Není komu závidět

Tak, či onak, popisují-li dnešní feministky patriarchát, proti kterému bojují, jakož i „historické nespravedlnosti“, která se ženám děla, vnímají historii velmi selektivně. Opírají se zpravidla o životní zkušenost relativně malého zlomku lidí, kteří dosáhli na středostavovské standardy. To  byl model, jaký nová vlna feministek znala z vlastního domova a proti kterému se vzbouřila v roce 1968. S výjimkou této anomálie nebylo mužům ani ženám z většiny populace ještě donedávna vůbec co závidět. Tolik tedy k té „dějinné spravedlnosti“.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.