Jean-Claude Juncker- nepřítel (národního) státu?

jun2

Dosluhující předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker v rozhovoru pro CNN prohlásil, že populističtí politici jsou „stupidní ve své neochvějné lásce k vlasti a k vlastním lidem“ a že „nesnáší jakéhokoliv nově příchozího“. To doplnil větou „mám rád ty, kteří přicházejí zvenčí.“ Není to nějaký Junckerův úlet. Je to přímo esence politiky země, kde patří mezi cizince polovina pracovní síly a která vždy patřila mezi motor evropské integrace –ovšem jen pokud to pro ní bylo výhodné.

Až se to zdá dnes skoro nemožné, Juncker začal svou kariéru  v osmdesátých létech jako zástupce nejpravicovější parlamentní strany v Lucemburku – Křesťanskosociální lidové strany (CSV). Od začátku vynikl jako skvělý řečník a mediátor. A taky hromaditel funkcí. Kromě domácí politiky se rovněž stačil stát guvernérem Světové banky a navzdory vážné dopravní nehodě pokračoval v domácí politice jako předseda Sněmovny reprezentantů. Na počátku 90. let předsedal Radě ministrů členských zemí EHS, která se klíčově podílela na konečné verzi Maastrichtské smlouvy. Juncker a jeho spolupracovníci zde zpracovali zejména oddíl týkající se monetární politiky a zařídili všechno tak, aby to v první řadě klapalo jim, potažmo Lucembursku. Jde zejména o část, která se týká daňových sazeb a úlev pro mezinárodní korporace. Její vágní ustanovení dovolilo v budoucnu z velkovévodství vybudovat daňový ráj v rámci EU.  

Hrdina z Dublinu…

Jeho diplomatické schopnosti ocenila Evropa poprvé v Dublinu v roce 1996, kdy Juncker zvládl nelehkou úlohu vyjednávatele o potřebě monetární unie mezi francouzským prezidentem Jacquem Chiracem a německým kancléřem Helmutem Kohlem.  Evropský tisk si ho zamiloval a referoval o něm jako o hrdinovi z Dublinu.  V domácí politice se sice nevyvaroval skandálů, ale když v roce 2013 opustil po devatenácti letech premiérský post, byl nejdéle sloužícím předsedou vlády v historii EU. Nutno podotknout, že to stihnul za pět minut dvanáct –  těsně před odhalením finančního skandálu, který se zapsal do dějin jako Luxembourg Leaks. Celá kauza vyplavila na světlo řadu problematických vazeb a ekonomických styků, ale především ukázala na fakt, že Jean-Claude Juncker není jenom naivní a proevropsky zapálený integrátor, ale že své zemi umí zahrát i malou domů.

Tehdejší europoslanci sice Junckera kritizovali a nazývali ho kmotrem daňového dumpingu, ale ten ve své funkci předsedy Evropské komise nakonec přežil. Posypal si hlavu popelem a hbitě přehodil výhybku evropské politiky jiným směrem. Blížící se migrační krize mu přišla jako dar z nebes a věren své politice totální integrace tlačil na okolní státy, aby na základě kvót „aktivně“ participovaly na evropské integraci. Sám často ve svých projevech poukazoval na Lucembursko, jako na prosperující multikulturní stát. Měl do určité míry pravdu, Lucemburk je skutečně „metropole“, kde žije v relativní snášenlivosti více než 150 národností. Nutno ale podotknout, že Juncker nebere v potaz velikost a ekonomický potenciál celého města.

Je to jednoduché – když do stotisícové Noemovy archy přivedete od každého národa po páru a ty pak rozdělíte tak, aby vám v lodi nevznikla uzavřená ghetta ba ani jednonárodní kajuty, lidé se vám navzájem nesežerou. A když k tomu přidáte štědrý sociální stát a nekompromisní vzdělávací systém, který vaše děti formuje v „evropských hodnotách“ již od kojeneckého věku, je zde šance na určitý integrační úspěch. Bohužel si Juncker neuvědomuje, že tento postup lze aplikovat pouze v mimořádně bohatých a kulturně dezintegrovaných státech, kde je prostor a vůle na všechny prazvláštní kulturní i etnické kombinace.

Můžete tu žít, ale vládnout budeme MY!

Juncker ale v žádném případě nestaví uprchlíky, migranty a zahraniční pracovníky na stejnou úroveň s Lucemburčany. Jeho postoj se odvíjí od teze – pracujte, plaťte daně, ale do politiky nám nekecejte! Toto dvojí měřítko vychází z čirého pragmatismu a znalostí limitů lucemburské tolerance. Ukázalo se to na současné debatě v Lucembursku, kde si levicový premiér Xavier Bettel chtěl upevnit pozici referendem, které mělo za cíl zásadním způsobem pozměnit volební právo. Nejdůležitějším bodem referenda bylo právo cizinců hlasovat v celostátních volbách. Stačilo by pouze žít a pracovat 10 let na území Lucemburska a pravidelně volit v komunálních volbách. Bettel si věřil. Jeho přesvědčení podpořilo i hladké schválení zákona o stejnopohlavním manželství, umožnění adopce homosexuálním párům a zrušení povinného náboženství na školách. Nová vláda dále připravila daňovou reformu, která měla narovnat vztahy mezi státem, finančními institucemi a korporacemi.

A tady přetekl křesťansko-sociální pohár trpělivosti a Juncker zkritizoval nejen připravovanou finanční reformu, ale také referendum. Jeho strana CSV nepodpořila ani jeden ze tří bodů a Juncker v mnoha komentářích varoval před vyvoláním toxické atmosféry v lucemburské společnosti. Podle něj a předsedy CSV výlučně Lucemburčané mají právo kandidovat a volit v celostátních volbách. Výsledky referenda byly totálním krachem pro celou současnou vládní garnituru. Voliči rezolutně zamítli všechny progresivní návrhy na úpravu volebního zákona, včetně snížení věkové hranice a omezení doby působení ve vysokých vládních funkcích na 10 let.

Když to začne být vážné, musíš lhát

Co říci o současném politikovi Junckerovi závěrem? Britský Telegraph  popsal jeho osobnost velmi přesně: „Když to začne být vážné, musíš lhát.“ V této větě je dovedně shrnut celý Junckerův politický život – oportunistický a striktně pragmatický. Juncker umí hrát roli diplomatického unifikátora i bezohledného rozvratitele. Svět vidí optikou státníka, který přesně ví, koho brát vážně a koho lze ignorovat. Jako vášnivý kuřák a milovník alkoholu už vyvolal nejedno mezinárodní faux pas a jeho záliba ve vášnivém uvítání zaskočila už hezkou řádku politiků. Juncker byl a je kontroverzní politik a zastánce evropské integrace, ale jeden stát miluje nadevše – Lucembursko.

 

Autor je historik a sociolog.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!