Levice má tolik práce a tolik úkolů: zachraňovat velryby, deštné pralesy, uvalovat kvóty, integrovat segregované toalety, vyřešit a napravit všechny křivdy světa. Tolik práce, a tak málo času… My lidé konzervativní můžeme být šťastni, protože nejsme ideologové. Máme vlastně povinnost být šťastní, veselí, dobré nálady a hodně se smát. Smát se našim odpůrcům, protože jsou vskutku směšní a absurdní. Musíme být radostní, těšit se ze života, a dobře se bavit.
Rozlišme konzervatismus jako myšlenkový a politický proud; a konzervatismus coby temperament, vlastnost či atribut člověka konzervativního neboli konzervativce. Konzervatismus jako myšlenkový a politický proud lze stručně charakterizovat takto:
a) Státní moc, vláda, jsou nezbytné, protože lidé nejsou andělé. Ale zároveň ti, kdo nám vládnou, taky nejsou andělé. Proto je nutné, aby vláda i státní moc obecně byly omezeny a existovaly jejích vnitřní i vnější kontroly, ústavní systém dělby moci, brzd a protiváh – jak to již před dvěma sty třiceti lety popsal James Madison ve Federalistovi č. 51.
b) Tradice, zvyklosti, morálka a náboženství jsou společensky žádoucí a užitečné, protože do společnosti vnášejí vnitřní řád; učí nás chovat se slušně. To je důležité i pro svobodu, neboť jak psal Edmund Burke ve svých Úvahách o revoluci ve Francii v roce 1790, kontrola nad lidským chováním někde být musí, a jsou jen dvě možnosti: buď uvnitř člověka, v podobě internalizovaných norem; anebo jeho vně, v podobě státní represe a policejních donucení. Konzervativci dávají rozhodně přednost variantě č. 1…
c) Dobrovolná sdružení, spolky, rodina, kluby, charitativní a vzdělávací organizace, univerzity, skaut či junák, farnosti – tyto všechny konzervativci milují, protože plní mnohé společensky prospěšné funkce (charitativní, vzdělávací), udržují kontinuitu ve společnosti, a dávají lidem smysl jejich životům.
To je konzervatismus politický a intelektuální. Ale co konzervativní temperament? Jaký temperament má člověk konzervativní?
Za prvé, musí být zároveň poslušný i rebel, zároveň loajální i rebelující, tudíž revolucionář – či přesněji a lépe řečeno, kontrarevolucionář.
Musí být poslušný a loajální vůči pravdě, dobru a kráse. Vůči tomu, co je pravdivé, dobré a krásné – proto musí být rebelem proti nepravdě, zlu a ošklivosti.
To v současnosti znamená, že musí být především proti ideologiím. Jak proti těm démonickým – nacismu a komunismu -, tak i proti těm trapně otravným: multikulturalismu, genderismu, či jeho nejnovější mutaci, trans-genderismu.
My, konzervativci Západu, jsme v minulosti porazili monumentální, leč monstrózní ozbrojené ideologie nacismu a komunismu; a nyní si někdo myslí, že snad kapitulujeme před trpasličími ideologiemi progresivismu, levicového liberalismu a politické korektnosti? Za co nás mají? Co si o nás vůbec myslí, že za lidi jsme?
Ne, my se „…nikdy nevzdáme, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na polích a v ulicích, budeme bojovat v kopcích, nikdy se nevzdáme…“ – jistě znáte ten projev, jak ho proslovil velký konzervativec Winston Churchill, během nejtemnější chvíle, jež se zároveň prokázala být chvílí nejskvělejší.
A jak řekl další konzervativec Ronald Reagan o komunismu, i my musíme říci: že „…odsuneme politickou korektnost a progresivismus na smetiště dějin… jako nějaké bizarní kapitoly lidské historie, jejíž poslední stránky právě nyní píšeme.“
Za druhé, pro konzervativního člověka je příznačná vděčnost; konzervativní člověk je člověk vděčný. Vděčný za všechna požehnání, kterých se nám dostalo. Posledních téměř třicet let žijeme v bezprecedentní svobodě, bezpečí a prosperitě. Již téměř třicet let žijeme – měřeno našimi dějinami – uprostřed zázraku: takovou svobodu a bezpečnost zároveň jsme v naši historii snad nikdy neměli.
Zároveň pociťujeme čím dál ostřeji, že o to vše můžeme přijít; že o tento zázrak můžeme přijít. Ze západu se na nás valí šílená ideologie politické korektnosti. Z východu, z Ruska nám hrozí brutální síla, jež nerespektuje elementární hodnotu individuálního lidského života. A z jihu na nás tlačí vůči nám historicky nepřátelská civilizace, v jejímž rámci navíc existuje radikální proud, islamismus, jehož přívrženci nás k smrti nenávidí a nejraději by nám uřízli hlavy.
Za třetí, vděčnost činí člověk šťastným. Lidé, kteří jsou si vědomi toho, že mají být za co vděčni, tj. lidé konzervativní, jsou většinou šťastní; a rozhodně šťastnější, než naši oponenti.
Jen se na ně podívejme: nevidí důvod ke vděčnosti, vidí všude jen samé křivdy, vidí všude jen důvody ke stížnostem, jsou mrzutí a rozezlení.
A mají tolik práce, tolik úkolů: zachraňovat velryby, deštné pralesy, uvalovat kvóty, integrovat segregované toalety – segregované na základě cis-genderu a integrovat je v zájmu trans-genderu -, vyřešit a napravit všechny křivdy světa. Tolik práce, a tak málo času…
My lidé konzervativní můžeme být šťastni, protože nejsme ideologové. Máme vlastně povinnost být šťastní, veselí, dobré nálady a hodně se smát. Smát se našim odpůrcům a vysmívat se jim, protože jsou vskutku směšní a absurdní. Musíme být radostní, těšit se ze života, a dobře se bavit.
A kdybychom chtěli být echt a hardcore konzervativci, pak prostě obnovíme monarchii a povoláme zpět Habsburky.
Žertuji? Jistěže. Ale ne tak úplně.
Autor je ředitelem Občanského institutu
