Jak liberálové poučují o konzervatismu

Pravděpodobně průvodním jevem vyprazdňování české politiky (což není nová situace) bývá snaha promýšlet, nalézat a nejlépe znovu definovat tu jedinou správnou čistou podobu určitého směru, školy či ideje. Svérázným způsobem se o to pokusil i Martin Schmarz svým „Stručný návod pro liberály jak pochopit konzervativce“. Ambice nebyly malé, ale spíš než návod připomíná výsledek manifest, spíš než liberálům je určen specifické skupině levicových intelektuálů a spíš než k pochopení konzervativcům pomáhá chápat stárnoucí neoliberály, jejichž představa světa mizí.

Po rétorické stránce nezačíná autor vůbec špatně. Vymezí dvě nesmiřitelné hranice a hned jedné přiřkne několik vlastních hodnot. Už tím ale začíná základní problém celého článku – za koho autor hovoří? Martin Schmarz si sice nárokuje pozici konzervativce a mluvčí všech konzervativců, za něž rovnou nabízí i jakýsi obchod („S námi, milí liberálové, vyjdete velmi snadno. Stačí, když nás nebudete chtít převychovávat“). Aby ukázal (čistě rétorickou) umírněnost, rovnou vyjmenuje sérii politických konceptů, které nutně musí konzervativci a liberálové sdílet. Už jen tento výběr, připomínající spíš „správné“ názory v liberální velkoměstské společnosti než nějaký konzervativní konsenzus, je argumentačně chybný, neboť existují konzervativci, kteří by jej podepsat nemohli.

Je kapitalismus konzervativní?

Jistě vypadá hezky říct, že základem konzervativní politiky je „parlamentní demokracie a ochrana menšinových názorů, ústavnost a vláda práva, kapitalismus a občanské svobody, kritické myšlení a úcta k pravdě“. Většinu z těchto bodů by před sto lety konzervativci považovali za problémové a extremistické koncepce a v lecčem zůstávají problematickými stále – je snad kapitalismus coby hospodářský řád něčím nedílně konzervativním? Nemusíme nutně sahat k extrémním příkladům jako jsou kroky maďarské vlády k udržení ekonomiky v národních rukou, abychom si uvědomili, že to není pravda. I na každodenních příkladech, jakými jsou otázka státního vlastnictví strategických podniků či veřejných subvencí do zemědělství, což jsou dva výrazně „nekapitalistické“ kroky, vidíme rozpor. V pestré paletě konzervativních směrů se v některých případech výčtu nejedná dokonce ani o většinově sdílené hodnoty. Asi nebudeme tvrdit, že skupina poslanců, která chce do české ústavy prosadit ústavní ochranu rodiny, není konzervativní – ačkoli očividně nechtějí nechat ústavu v současné podobě.

Výčet abstraktních konceptů se nám ale problematizuje i bez toho, abychom si začali vysvětlovat, jak jsou v konzervativním pojetí chápány či jaký význam mají. Odpověď na tyto otázky by přitom byla z liberálního a konzervativního tábora vesměs odlišná, a dokonce i uvnitř daných táborů by nebyla tak jednoznačná. Existují konzervativci, jejichž cílem je konzervovat jistý status quo (nejvykřičenější příklad jsou asi zastánci držení zbraní v USA), a zase jiní, kteří oceňují různé prvky minulosti, a dokonce i takoví, kteří vyznávají cestu reforem (ať už se jmenují Thatcherová nebo třeba Kaczynski). Spojuje je určitý přístup k politice, hodnoty a několik sklonů. Oproti tomu tvrzení Martina Schmarze „My jsme konzervativci proto, že na těchto hodnotách lpíme. Nekonzervujeme status quo, ani se nechceme vrátit do nějaké konkrétní doby.“ je nejen sama vnitřně rozporná, ale také odporuje základním konzervativním sklonům – uchovávat osvědčené hodnoty.

Ve své snaze vymezit se vůči jakýmsi „liberálům“ (což je nálepka, s níž se v textu operuje podobně volně jako s pojmem „konzervativci“) se autor dopouští fascinujícího zkreslení. Při popisu všech názorů a jevů, s nimiž nesouhlasí, je označí jako „liberální“ a svůj odpor vůči nim automaticky jako „konzervativní“. Toto popření principů klasické logiky vyhřezne třeba v pasáži, kdy autor hodnotí složení Rady ČT a dojde k závěru, že radní Hana Lipovská nemůže být konzervativní, protože stojí v určité věci na jiném názorovém pólu. Konzervativní názor v jedné věci přeci nezakládá povinnost mít ve všem stejný „správný“ konzervativní názor, jak Martin Schmarz předpokládá, a už vůbec neznamená, že kdokoliv jej nesdílí, konzervativním není. (Sám jistě v řadě věcech s paní Lipovskou nebudu souhlasit, a přesto si troufnu tvrdit, že je také konzervativní.)

Barvotiskové schéma

Až kalvínsky vytyčené hranice, kdy komentář v jednotlivých drobnostech definuje absolutní a neměnnou pravdu o politickém štěpení, vytváří barvotiskové schéma, které při bližším zkoumání působí absurdně. Jestliže Martin Schmarz tvrdí směrem k liberálům, že „My vnímáme, že je třeba brát ohledy jak na ekologii, tak na ekonomiku. Vy jste parní válec, který připouští jen jednu linii, jen jeden názor.“, cituje ve skutečnosti klasické neoliberální přesvědčení o nutnosti ve všem zohlednit ekonomický rozměr. Standardní skalní konzervativec má ale blíž k onomu parnímu válci, který tlačí některé hodnoty bez ohledu na ekonomické principy. Namátkou v podpoře zemědělství a venkova, nebo třeba péči o kulturní dědictví či rodinné politice, jde konzervativní přístup jako onen „parní válec“ proti ekonomické logice, podle níž nedává většina zemědělství v Evropě smysl (a udržování historických artefaktů kdesi v zaprášeném muzejním depozitáři už vůbec ne).

Přirozeně není dnes jednoduché říci si, co je a co není konzervativní, a jisté problémy budeme mít i s posuzováním toho, do jaké míry je něco ještě konzervativní. Jednoduchý svět devadesátých let, kdy určité konzervativní názory a jisté sklony mohly fungovat pohromadě s neoliberálními představami o ekonomice a (neo)realistickou zahraniční politikou, už neexistuje. Konzervativní ideje nejsou dnes doménou jednoho názorového proudu – a nikdy nebyly tak koherentní ideologií jako směry moderního liberalismu či různé odrůdy socialismu. Přesto pořád existuje určitá množina konzervativních názorů, do níž se vměstná relativně široké spektrum přístupů v různých oborech, od zahraničněpolitického izolacionismu k idealismu, od protržních přístupů k ekonomickému nacionalismu. Tím spíš není správné, ani spravedlivé, si vzít osvědčený katalog liberálních hodnot, dát jim nálepku konzervativního a blahosklonně vmést do tváře dnešním liberálům věty jako „Těší nás, že jste principy parlamentní demokracie, vlády práva a občanských svobod vzali za své.“ Je to mimochodem věta, kterou mají říkat (a často říkají) liberálové konzervativcům.

Bohužel, místo skutečného návodu k chápání konzervativních postojů a jejich roli k dnešku se nám nabízí konfrontační pamflet pravicového klasického liberála, který se za liberální nálepku stydí natolik, že své názory raději označuje za konzervativní. Není to jev rozhodně výjimečný a ojedinělý. Jakkoliv je to pochopitelné, měli bychom pořád trvat na tom, že politické směry a pojmy mají svůj obsah a nejsou jen libovolně zaměnitelnými nálepkami.

Těžko uvěřitelné…

V situaci, kdy se jednom komentáře začne divoce mávat konzervativní vlajkou nad něčím, co byla před dvaceti lety esence liberálního centrismu, se nelze divit jistému výsměchu ze strany levicověji orientovaných komentátorů. A stejně tak by se měli vymezit i konzervativci. Návod Martina Schmarze je totiž podobně uvěřitelný konzervativismus, jako kdyby Jan Hamáček začal tvrdit, že (s ČSSD) prosazuje anarchokapitalismus. A ať už ve vládě působí jakkoliv anarchisticky, s danou doktrínou jej lze sotva ztotožnit. A vice versa.

Autor je historik

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
200 Kč 500 Kč 1000 Kč