Hybridní válka – užitečný koncept, či prázdná schránka?

„Rusko vůči nám vede hybridní válku!“ Větička, jíž jsme si zvykli v posledních letech slýchat z různých míst a v různých kontextech. Nový pojem, jako by naplnil naše strategické uvažování nepoznanou hloubkou slibující řešení celé škály hrozeb. Zastavme se však na moment a ptejme se, zda pojem hybridní války náhodou hrozby jímž čelíme nezamlžuje, místo aby je osvětloval.

Zastavení první – kde končí hybridní válka?

Dnes již nikde, neb nemá hranic. Po válce Izraele s Hizbalahem (2006) pojem označoval specifický druh vojenské činnosti (typicky) nestátního aktéra propojujícího konvenční a nekonvenční (partizánské, ale i informační) praktiky boje. S ruskou aktivitou na Krymu a východní Ukrajině došlo k posunu pojmu, takže mnozí pod ním začali rozumět dvě odlišné strategie: (i) tlak konvenčních sil zpoza hranice nutící ohrožený stát stáhnout část sil do vnitrozemí, což otevírá prostor pro nekonvenční síly v pohraničí; (ii) působení neoznačených jednotek (v případě Krymu tzv. zelených mužíků – tedy ruských vojáků v neoznačených uniformách) umožňujících útočníkovi oficiálně předstírat „nevměšování“. Tu asi Rusům v případě Krymu věřil málokdo, ale Rusku zřejmě přišlo důležité dodržet formální dekórum.

Tyto dva pohledy posléze doplnil třetí, mnohem širší, pohled. Jako hybridní válka se začala označovat fakticky jakákoliv činnost, která sice nese rysy nepřátelské aktivity vůči určitému státu, ale nenaplňuje definici tradiční války. A tak se pod tento pojem schovala nepřátelská propaganda, kybernetické útoky, trollové na sociálních sítích, diplomatický i ekonomický nátlak, ba i aktivity fotbalových chuligánů. Postupně se vytratila i původní představa, že podstatou hybridu je úzká kombinace různých typů aktivit v rámci integrovaného operačního, či strategického záměru. Pojem tak dnes označuje celou škálu jevů – od čistě vojenských po čistě nevojenské, od těch probíhajících na taktické úrovni až po ty vážící se na úroveň politicko-strategickou. Tato bezbřehost nutně vede k otázce, zda je koncept bez hranic opravdu užitečný.

Zastavení druhé – proč musí mít koncepty hranice

Hybridní válkou tedy dnes označujeme cokoliv od twitterových trollů až po tankové kolony. Každý mluvčí pojem užívá jinak, myslí jím něco trochu nebo i hodně jiného než jeho partneři v diskusi. Do diskuse to vnáší zmatek a nepochopení. Jeden mluví o tancích, druhý o speciálních jednotkách a třetí o internetových trollech – vyberte si.

Možná se ptáte, zda to vadí. Ano, vadí! Vágní koncept totiž znesnadňuje prioritizaci. V prostředí omezených zdrojů (a to je případ Česka) se na konci dne musíme rozhodnout. Kterou hrozbu řešit teď? Kterou s maximálním nasazením? A kterou můžeme dočasně upozadit? Schopnost prioritizace je úhelným kamenem strategického myšlení. Říct, že všechno souvisí se vším, pročež je třeba řešit vše najednou, asi působí chytře, ale problém to neřeší. Je nutné umět rozlišovat hrozby (či jejich části). A právě zde pojem hybridní války selhává, neboť směšuje dohromady několik – spíše jen volně souvisejících – činností rivala.

Jistě, protivník může kombinovat několik činností najednou. Otázkou ale je, zda jsou tyto natolik neoddělitelně propojené, že ztrácí smysl se o nich bavit jakožto o dílčích jevech (důvěrně známých z minulosti) s rozdílnou mírou závažnosti. Zastrašování konvenčními armádami, podpora antisystémových, ba i guerillových, skupin, propaganda ap. to všechno jsou tradiční, jasně pojmenovatelné a pečlivě analyzované nástroje soupeření států. Přenálepkováním těchto jevů vágním pojmem hybridní války mnoho nezískáme. Spíše hrozí, že pro novou nálepku odvrhneme vše, co jsme se doposud o těhto jevech naučili, jako zastaralé a neaktuální. Proto je obvykle smysluplnější upřednostnit užší ale o to výstižnější tradiční pojmy, které nám ulehčí srovnání účinnosti jednotlivých částí komplexní hrozby a efektivity možných protiopatření. Kde chybí schopnost takové analýzy, budou politické kroky v lepším případě neefektivní, v horším třebas i kontraproduktivní.

Doporučení zní proto jasně: nepoužívejme pojem hybridní války, chceme-li primárně mluvit o propagandě, podpoře opozičních skupin, či ekonomickém nátlaku apod., zkrátka o jevech pro něž máme jasné pojmenování. Zpřehledníme tím diskusi a usnadníme vyhodnocení závažnosti hrozeb.

Zastavení třetí – v hybridní válce veřejná diskuse umírá

V našem domácím prostředí se hybridní válka stala synonymem nepřátelské propagandy. Nepřítel (rozuměj Rusko) se nás snaží rozložit zevnitř šířením proti-systémových postojů a prohlubováním společenských štěpení. V mnohém jde o oprávněný pohled. Praxe našich bojovníků proti propagandě však přináší dvě potenciální rizika.

Za prvé, hrozí, že začneme považovat společenská štěpení za důsledek nepřátelské činnosti. To je však omyl. Hluboká společenská štěpení jsou skutečně problémem, ale nemůže za ně Putin, nýbrž my sami. Putin nazavinil problém exekucí v Česku, nestojí za prekarizací práce ve Francii a není ani viníkem ekonomických problémů jižních států Eurozóny . Samozřejmě, nepřítel se pokusí naše rozpory využít, ale představa, že lze mávnutím kouzelného proutku (např. působením trolí farmy) vykopat v dosud harmonické společnosti hluboké příkopy, je zcestaná. A především – místo hledání a odstraňování příčin našich problémů, řešíme jen jejich dílčí následky související s jejich využitelností vnější mocí.

Za druhé, musíme se obávat možnosti nepřiměřeného zužování veřejné diskuse, neboť některé názory přeci nahrávají (či by teoreticky mohly) Moskvě (případně Pekingu). Řeknu-li, že tu NATO nemusí být navěky, či že nelze stoprocentně spoléhat na čl. 5 Washingtonské smlouvy, je to názor podlamující naše zahraničně-politické ukotvení, nebo ne? Pokud ano, budeme muset asi i přepsat učebnice mezinárodních vztahů. Lze kritizovat EU? Do jaké míry? A co Euro? Řeknu-li, že další integrace EU narazí na rozdílné národní zájmy (a identity) členských států, jsem užitečným idiotem Moskvy, nebo přímo jejím agentem?

Nejde mi teď o řešení těchto témat, jde mi o to, že rámec hybridní války se mnohým může hodit jako klacek na názorového oponenta. Vždyť co je lákavějšího, než vytěsnit nepohodlný (a ano, třebas i mylný) názor jako nepřátelskou propagandu. Jenže dotaženo do důsledku jde o cestu k paranoi – neviditelná a nedefinovatelná pěst hybridní války se zhmotňuje za téměř každým oponentním názorem. Logickým vyústěním je pak destrukce otevřené veřejné diskuse – vždyť se zrádci se nemá smysl bavit. Tímto přístupem však izolaci a odcizení odlišných názorových a zájmových skupin neumenšujeme, naopak jí posilujeme. Ne, neříkám, neřešme trolly, desinfo a informační gramotnost – naopak! Varuji však před zužováním veřejné diskuse na pár povolených názorů.

Na místo závěru

Vzhledem k problémům pojmu hybridní války je až s podivem, jak velkého rozšíření dosáhl. Jednu z příčin rozšíření tohoto pojmu vidím v tom, že jsme po konci studené války zapomněli, že mezinárodní politika není gentlemanskou fair-play, nýbrž mnohdy brutální hrou o přežití. Propaganda, špionáž, ovlivňování voleb a využívání vnitřních rozporů patří k tradičním, spíše ještě k těm mírnějším, nástrojům tohoto soupeření. Nejsme první ani poslední, kdo těmto jevům musí čelit. Nová pojmenování těchto mnohdy dávno existujících jevů, signalizují spíše naší bezradnost, než schopnost se s nimi vypořádat.

Druhou příčinu úspěchu „hybridní války“ vidím, pro mnohé snad paradoxně, v tom, že nám umožňuje neřešit ty hrozby, které vyžadují skutečné úsilí, technickou kompetenci a systémové uvažování. Přiznejme si, je mnohem snazší verbálně brojit proti trollům na sociálních sítích (a předstírat, že tak řešíme problém naší obranyschopnosti), než např. zmodernizovat dělostřelectvo. V užívání pojmu hybridní válka patříme na špičku aliance, v obranných výdajích na její chvost. Možná je na čase věnovat pozornost těm těžkým a nepříjemným úkolům, které nejsou příliš hybridní, ale to více palčivé.

 

Jan Kofroň

Autor působí jako odborný asistent na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze na Institutu politologických studií.

Své postřehy zveřejňuje na twittrovém účtu https://twitter.com/Kofronjan

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
200 Kč 500 Kč 1000 Kč