Evropské volby SPOLU – pro a proti

Koalice SPOLU představuje coby nejsilnější vládní strana mediálně mimořádně atraktivní cíl i pro nadcházející volby do Evropského parlamentu, mimo jiné i díky potenciálu utrpět ze všech zúčastněných subjektů největší ztráty. Proto už na podzim 2023 její kontroverzní rozhodnutí kandidovat společně i do těchto voleb vzbudilo značnou pozornost a mimo jiné stalo i součástí staronové hry Miroslava Kalouska (viz zde a zde). Nyní jsou volby už nadohled a složitá existence společné kandidátní listiny v rámci SPOLU bude zjevně jedním z hlavních důvodů i mezi diametrálně odlišnými voliči, proč ji nevolit, viz mnohá vyjádření ve stylu: „Možná bych je i volil, ale je tam Vondra/Niedermayer/Zdechovský a ten je pro mě nepřijatelný.“ Takže není od věci se blíže podívat na příčiny této situace skrze její výhody a rizika.

Jako základní argument je možné zmínit prostou zásadu: „Proč měnit něco, co funguje?“ Ačkoli můžeme mít na výkon koaličních stran SPOLU různé názory, faktem je, že volby v roce 2021 se jim společně podařilo vyhrát a jimi vedená vláda se dosud nerozpadla, což v historii českých vlád není samozřejmostí (a nejen vlád, viz kdysi opoziční Čtyřkoalice, jež vznikla v roce 1998 a začala se rozpadat již před parlamentními volbami 2002). Na druhou stranu lze konstatovat, že co funguje v jedné situaci, nemusí nutně fungovat v jiné a za odlišných podmínek. Strany sdružené ve SPOLU si jsou programově hodně podobné, což umožňuje relativně nekonfliktně fungovat na národní úrovni. Ale zrovna postoj vůči EU a na její úrovni prosazovaným politikám představuje citlivou oblast přetrvávajících rozdílů mezi koaličními partnery.

Pořadí priorit – Praha je více než Brusel

Na strategické úrovni lze argumentovat, že případný slabší výsledek v aktuálních volbách do Evropského parlamentu je sice nepříjemný z krátkodobého hlediska, avšak hlavním úkolem je udržet jednotu koalice a zabránit případným divergentním tendencím, které by mohly ohrozit existenci SPOLU v roce 2025. Jde o prosté stanovení pořadí priorit, v němž se, nikoli překvapivě, volby do Poslanecké sněmovny nachází výše než volby evropské.

Tato obava není zcela neopodstatněná. V případě samostatně kandidujících stran ze SPOLU by hrozilo soupeření o stejné voliče, což by kandidáty přirozeně vedlo k vymezování se proti ostatním subjektům SPOLU (příkladem takové praxe je Vít Rakušan a jeho proslulé „hovory z šatny“). To by mělo potenciál vyvolat „zlou krev“, ohrozit jednotu koalice i na národní úrovni a povzbudit odpor vůči jejímu pokračování v roce 2025. Navíc případný, byť třeba jen relativní, úspěch vzájemně se proti sobě vymezujících kandidátů by mohl vyvolat ono věčné pokušení „budovat svou vlastní značku“ (které se tragicky projevilo například v parlamentních volbách 2017 či krajských 2016 – blíže viz zde).

Nicméně tuto hrozbu by bylo možné snížit při troše disciplíny a koordinace. Strany tvořící SPOLU by i při samostatném postupu v těchto volbách mohly dodržovat neformální „pakt o neútočení“ a zaměřovat se na různé voličské skupiny, tj. TOP 09 na Piráty, lidovci na neprogresivní křídlo STAN a ODS na v médiích hojně zmiňované „zklamané pravicové voliče“. Jistě, bylo by to pracnější, než se vzájemně přetahovat o „své“ voliče a vyžadovalo by to větší míru sebekontroly mezi kandidáty. Ovšem ze stejného důvodu by to mohlo být lepším důkazem „týmové hry“ než částečně vynucená společná kandidátní listina.

Risk je zisk?

Další obavou je, že by KDU-ČSL nebo TOP 09 samostatně nemusely překonat hranici pěti procent, takže by došlo k propadnutí části hlasů, což může mít dramatické důsledky nejen pro takto neúspěšné strany, ale i pro celkový výsledek voleb. Tato obava je obecně velmi relevantní a důkazem toho se staly například parlamentní volby v roce 2021.

Na druhou stranu však volby do Evropského parlamentu jsou specifické a jedním z jejich typických znaků je nižší účast, jež fakticky zlepšuje šance menších subjektů, zejména takových, které se profilují (ať už kladně nebo záporně) právě na postojích vůči EU a jejím politikám. Z toho vyplývá, že právě TOP 09 by v těchto volbách mohla v případě samostatné kandidatury zabodovat více, než vyplývá z průzkumů. Oproti tomu lidovci by mohli jít do evropských voleb s ODS, neboť v této oblasti jsou jejich názorové rozdíly méně výrazné. Anebo by to mohli zkusit i sami, pokud by se na to cítili. Podstatné však je, že ani případný neúspěch samostatně kandidujících TOP 09 a KDU-ČSL by nebyl fatální (na rozdíl od voleb do Sněmovny) a naopak by pro ně byl varováním, které by soudržnost SPOLU pro další volby spíše posílilo, než oslabilo. Podobně i v minulých senátních a obecních volbách v roce 2022 byla předvolební spolupráce mezi členy SPOLU preferována, ale zdaleka nebyla všude a přesto to soudržnost koalice na národní úrovni neohrozilo.

Zásadním faktorem je však skutečnost, že minule (v roce 2019) strany pozdějšího SPOLU byly v opozici proti dlouhodobé (fakticky už druhé) a relativně neoblíbené vládě Andreje Babiše. Nyní kandidují ty samé strany už ne jako opozice, nýbrž jako součást vlády činící ne úplně populární rozhodnutí (a ne zrovna šikovně). A navíc nejde o ledajakou součást vlády, nýbrž přímo o tu premiérskou, a proto nejvíce viditelnou. Tedy sice v roce 2019 byl výsledek stran SPOLU výrazně lepší než výsledek ANO, když získaly osm mandátů oproti šesti babišovským (z celkových 21), ovšem letos, navzdory povinně optimistickým heslům ve stylu „Porazíme ANO.“, je výrazně pravděpodobnější, že se uplatní klasická politologická zásada, podle níž vládní strany dostávají v polovině svého funkčního období výprask.

Tedy letos lze reálně očekávat, že počet mandátů získaný stranami SPOLU bude nižší než v roce 2019, tj. výsledek, jenž bude nevyhnutelně prezentován jako neúspěch. V tomto kontextu se na mysl neodbytně vkrádá otázka, proč se snažit neúspěšné volby za každou cenu spojovat se značkou společné koalice. Naopak samostatné pokusy by mohly očekávaný pokles trochu utlumit a, i kdyby se to nepovedlo, negativní výsledek by neulpěl na SPOLU.

Nebát se

Snaha o dlouhodobé uvažování ze strany vedení stran SPOLU je jistě chvályhodná, ale nesmí postrádat odvahu a realistické zhodnocení dostupných možností. Při pohledu do budoucnosti nestačí jen „hrát na jistotu“ a zůstávat na „známé půdě“, občas je vhodné jít i do kalkulovaného rizika, jež sice může být náročnější na vynaložené úsilí a na správnost provedení, ale celkově může pomoci úspěšnějšímu prosazení právě těch dlouhodobých cílů. Stabilita a vytrvalost jsou dobré vlastnosti a budou se hodit, až po aktuálních volbách nevyhnutelně vypukne tradiční povyk na téma „Bylo to referendum o vládě“, spolu s oblíbeným hledáním „viníků a poražených“ (pamětníci mohou vzpomenout, jak po eurovolbách v 2004 „dojel“ Vladimír Špidla). S větší dávkou flexibility a odvahy riskovat by však překonání těchto „zajímavých časů“ mohlo být snazší.

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme

200 Kč 500 Kč 1000 Kč