Džihád a kapitulace křesťanství III.

Přinášíme další ukázku z knihy Džihád a kapitulace křesťanství, jejíž vydání chystá letos nakladatelství Volvox Globator. V populárně vědeckém svazku Lisicki mapuje a kriticky hodnotí přístup  současné západní civilizace jednak k islámu, jednak – a především – k vlastní tradici.  Ukazuje, jak rezignace na křesťanskou  identitu umožňuje na Západě expanzi Prorokova náboženství. Autor uvádí příklady rozdílného pojetí Ježíšovy osoby v Koránu a v Bibli, srovnává roli Ježíše a Mohameda v příslušných tradicích, přičemž  poukazuje  na odlišný obraz Boha a na rozdílný přístup k lidské svobodě a důstojnosti v obou náboženstvích.

předchozích ukázkách autor připomněl  okolnosti vydání  románu Michela Houellebecqa „Podvolení“ (leden 2015), jež se časově prolnulo s útokem na redakci satirického  časopisu „Charlie Hebdo“. Lisicki popisuje momenty, kde se protíná románová politická fikce a politická realita. S odkazem na popisovaný děj poznamenává, že „nenávist vůči pravici je mnohem silnější než strach z islámu“.

Francouzský spisovatel, zdánlivý nihilista, neznaboh  a provokatér, dokázal skvěle postihnout podstatu onemocnění Západu. V jeho předchozím románu, v „Možnosti ostrova“, přichází Daniel – rovněž autorovo alter ego – do domu, kde v knihovně dominují sebrané spisy Pierra Teilharda de Chardin, guru francouzských pokrokových a otevřených katolíků. Píše: „Jestli mě něco pokaždé uvede do stavu smutku či útrpnosti, zkrátka do stavu vylučujícího jakoukoli podobu zlovolnosti nebo ironie, pak je to existence Teilharda de Chardin. Vlastně nejen jeho existence, ale sama skutečnost, že měl nebo mohl mít čtenáře, i když v omezeném počtu.“[1] Měl čtenáře? Vyznívá to úsměvně, ale jeho díly se prokousávali katoličtí teologové celého pokrokového katolického světa už léta před koncilem. Duchovním patronem změn nebyl nikdo jiný než právě de Chardin. I když tento francouzský jezuita v době římských jednání již nežil, jeho spisy a jeho duch tehdy slavily skutečný triumf. Vždyť jeho knihy a výroky formovaly myšlení nejvýznamnějších koncilních teologů v čele s Karlem Rahnerem, Henri de Lubacem (ten věnoval obraně velikosti de Chardina samostatnou knihu), Jeanem Daniélou a Hansem Ursem von Balthasarem – ten dokonce nazval de Chardina mučedníkem pravdy. Reagoval tím na skutečnost, že se práce francouzského jezuity ocitly na indexu Svatého oficia, a došlo k tomu v dávno minulých dobách, kdy ještě taková instituce jako Svaté oficium působila a měla dostatek morální odvahy a charakteru k vydávání verdiktů o tom, jaké názory deformují katolickou nauku. To je vskutku dobré, člověk, jehož celé dílo důsledně ničilo nejen křesťanskou doktrínu, ale přímo její základy, má být mučedníkem pravdy! Tento  názor vyslovil teolog, jenž na konci své duchovní cesty došel k závěru, že peklo  zřejmě zůstalo prázdné, protože tak je to prý v souladu s Boží láskou k člověku. Ach, zapomněl jsem dodat, že navzdory tomuto objevu, a možná právě díky němu, obdržel von Balthasar od Jana Pavla II. kardinálský klobouk.

Však on de Chardin dokázal svést na scestí dokonce i exaktní myslitele – to jeho teorie neustálého pokroku vesmíru, hominizace hmoty, Krista coby bodu Omega ve vývoji lidstva, v evoluci hmoty, jež přechází v ego, a poté „dosahuje vrcholného bodu v tajemném superego“, měla svého času vliv dokonce i na studie pozdějšího pronikavého kritika modernity, jakým je Joseph Ratzinger.  To pod vlivem francouzského jezuity tehdy ještě mladý Ratzinger napsal, že v  Ježíšovi „se uskutečnil další skok evoluce“. Naopak hrdina „Možnosti ostrova“ vidí v de Chardinovi „zapáleného předskokana“, který „je ke všemu také naprosto deprimující“. Skutečně pěkné pojmenování. Stokrát pravdivější než všechny pochvaly nekonečné řady současných odborníků na Pána Boha. De Chardin je „zapálený předskokan“, protože je infikovaný „pokrokovými idejemi spočívajícími v přesvědčení, že chtíč je záležitost neškodná, nedůležitá, u níž nehrozí, že by člověka mohla připravit o spásu“. Prosím, de Chardina skrz naskrz prohlédl právě současný agnostik, dlouholetý enfant terrible francouzských pokrokových kruhů, odborník na popis sexuálních úchylek a znalec onoho uštknutí, jež má jméno chtíč. Patrona koncilu má za patetického hlupáka, jehož obraz lidstva a budoucnosti je přihlouplý a naivní.

Autor „Podvolení“ nazval věci pravým jménem a vystihl celou nadutost, mlhavost a pseudovědeckost de Chardinova blábolu. Dokonale také pochopil, v čem spočívala jeho atraktivita. Díky de Chardinovi získali teologové dojem, že jejich víra má vědecký základ. Křesťanství přestalo být tajemstvím, rozmarem dějin. Stalo se součástí zákonitého procesu vývoje, závěrečnou fází evoluce, jež od neživé hmoty směřuje k nadlidské bytosti. To, kvůli čemu se teologové, jejichž ambicí bylo patřit k intelektuálním elitám, tolik  styděli – že totiž mají poslušně věřit Božímu slovu, že se mu mají podřídit, plnit Boží vůli – se mávnutím kouzelného proutku ocitlo uvnitř lidského vědomí. Ze zjevení se stalo sebezjevení člověka. Od té doby začal mizet rozdíl mezi křesťanem a ateistou, mezi tím, co je nadpřirozené a co je přirozené, mezi vyznavačem křesťanství a vyznavači jiných náboženství. Křesťanství už bylo jen jedním ze stupňů vědomí, poznáním důstojnosti a absolutní hodnoty lidství. Stud a přehlížení zmizely v nenávratnu. Víra v Boha je pouze nástrojem, jehož prostřednictvím odhalujeme velikost člověka. Jak se ukázalo, smíření dědiců Francouzské revoluce s dědici Kristova náboženství lze uskutečnit. Vždyť celé lidstvo kráčí jedinou cestou, za jediným cílem. Křesťanství už nespočívalo v poslušnosti přikázáním daným shůry, nýbrž v sebepochopení a seberealizaci. Jistě, Houellebecq nebyl první, kdo si všiml podivné prázdnoty pokrokového christianismu, té hrůzně přecitlivělé naivity, ubohé a modloslužebné servility vůči modernímu člověku, toho přihlouplého optimismu, jenž popírá dědičný hřích a zastírá drama chtíče, nenasytnosti, temných Erótových kouzel; předtím však takovou kritiku vznášeli „fašisté“ – církevní tradicionalisté a nepřátelé otevřenosti. Moudří teologové, z nichž mnozí se později stali kardinály, nad jezuitovými banálními spisy nadšeně pomlaskávali. Pravdu o tom, že král je nahý, začal vykřikovat až spisovatel skandalista.  Myslím, že Houellebecqův záměr začíná být pochopitelný teprve dnes. Vítězství islámu, které věru přesně popisuje, znamená pouze odpověď na porážku, na duchovní katastrofu církve. Křesťanství, jež hlásá apoteózu přirozeného lidství, musí klesnout do hrobu. „‚S Kristem žiješ víc‘, tak nějak znělo neměnné téma propagačních kampaní organizovaných katolickou církví v posledním období, dokud ještě nezanikla“ –  popisuje Daniel agonii římského náboženství. Na jeho místo nastupuje islám.

Tento Houellebecqův román se  tedy stal prvním pokusem o nástin situace v postkřesťanské Francii. Revoluce nihilismu vyhasla, církev, která jí nedokázala čelit, klesla do hrobu, přichází období islámu. Zajímavé je, že v podstatě v tomto duchu – domnívám se – interpretoval záměr „Možnosti ostrova“ Laurent Joffrin, šéfredaktor levicového deníku „Libération“. Napsal: „Až opadne prach rozvířený debatami v médiích, zjistíme, že jsme byli svědky historické události: uvedení krajně pravicové ideologie do literatury. Houellebecqova kniha je ovšem pouze politickou pohádkou, moderním podobenstvím, jež velmi rafinovaně pracuje s francouzskými fobiemi.  Je to však také velmi precizní, důkladný popis hypotetické, avšak nesmírně zneklidňující budoucnosti, v níž islám, prosté a atraktivní náboženství, začíná ovládat – bez užití síly – republikánský stát.“ Překvapivě inteligentní náhled na situaci.  Snad jenom Joffrinův jazyk je mírně nesnesitelný, přece jen se neovládne a musí psát o „krajně pravicové ideologii“. V čem má spočívat? Snad v tom, že Houellebecq zachytil prázdnotu a jalovost republikánské ideologie a také rozklad pokoncilního křesťanství. Ukázal, že výboje na Západ nemají ve skutečnosti vojenský, nýbrž duchovní ráz. Za úspěchem islámu však  nestojí jeho vlastní prostota, nýbrž vyčerpání a zrada obránců. Ano, zrada křesťanství, které se z náboženství, jež mluví o svatosti a všemohoucnosti Boha, proměnilo s přičiněním takových učenců jako de Chardin, Rahner a další v apoteózu člověka.

 

Překlad Lucie Szymanowská

Paweł Lisicki (1966) – polský publicista, eseista, spisovatel. V letech 2006-2011 šéfredaktor polského středopravicového deníku „Rzeczpospolita”. V roce 2011 založil  týdeník  „Uważam Rze”. Od roku  2013 šéfredaktor týdeníku „Do Rzeczy“, který se pod jeho vedením stal jedním z nejčtenějších konzervativních listů v Polsku.

Autor 16 knižních svazků (výbory z filosofických esejů, ale také dvě divadelní  hry a dva politické thrillery) a rovněž knižního rozhovoru s kardinálem Gerhardem L. Müllerem Kristus je vždy moderní (Chrystus jest zawsze nowoczesny, 2018). 

Česky dosud vyšel knižní výbor Lisického esejistické tvorby Islám a sebedestrukce Západu. Výbor z textů (CDK Brno 2016). Jeho eseje jsou rovněž součástí výboru Návrat člověka bez vlastností  (CDK Brno 2010).

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173/2010 Děkujeme!