Přinášíme další ukázku z knihy Džihád a kapitulace křesťanství, jejíž vydání chystá letos nakladatelství Volvox Globator. V populárně vědeckém svazku Lisicki mapuje a kriticky hodnotí přístup současné západní civilizace jednak k islámu, jednak – a především – k vlastní tradici. Ukazuje, jak rezignace na křesťanskou identitu umožňuje na Západě expanzi Prorokova náboženství. Autor uvádí příklady rozdílného pojetí Ježíšovy osoby v Koránu a v Bibli, srovnává roli Ježíše a Mohameda v příslušných tradicích, přičemž poukazuje na odlišný obraz Boha a na rozdílný přístup k lidské svobodě a důstojnosti v obou náboženstvích.
V předchozí ukázce autor připomněl okolnosti vydání románu Michela Houellebecqa „Podvolení“ (leden 2015), jež se časově prolnulo s útokem na redakci satirického časopisu „Charlie Hebdo“.
Jak bylo řečeno, „Podvolení“ patří do žánru politické fikce. Děj se odehrává v roce 2022, což rozhodně není nijak vzdálená doba. Je to perspektiva mnohem bližší než například ta, kterou svým čtenářům ve 20. století předkládal George Orwell – k naplnění jeho vize obsažené v románu „1984“ mělo dojít až třicet pět let po napsání díla. Houellebecq tak dlouho čekat nechce, perspektiva islamizace Francie se mu zdá mnohem naléhavější. Krom toho je celek tak hluboce a přesně osazen v reáliích, že označení „fikce“ působí jaksi nadsazeně. V roce 2022 má skončit další funkční období prezidenta Hollanda. Zajímavé je, že když Houellebecq psal „Podvolení“, nemohl ještě vědět nejen to, že Hollande se v roce 2017 nakonec rozhodne znovu nekandidovat, nýbrž ani to, že vedlejším důsledkem teroristického útoku bude přechodný silný vzrůst prezidentových voličských preferencí. Zatímco před lednem 2015 se zdálo, že Hollande je odsouzen k porážce, jeho podpora rapidně vzrostla právě po vraždě novinářů, po účinné akci policistů, kteří se takřka ihned dostali na stopu atentátníků, vytrvale je pronásledovali, až je po dvou dnech vypátrali a zneškodnili, po pařížském pochodu na protest proti islámskému násilí s milionovou účastí. Je pravda, že Houellebecq to všechno nemohl tušit, proto se příběhu snažil dodat věrohodnosti tím, že opětovné Hollandovo zvolení v románu umožnilo pouze jeho střetnutí s Marine Le Pen ve druhém kole.
Na Francouze její jméno působí jako rudý hadr na býka. Pokud je tamní elity zaslechnou, opakují jako hejno papoušků pořád dokola: šovinismus, xenofobie, rasismus, extrémní pravice. Mimo jiné političku obviňují z islamofobie: Národní sdružení (dříve Národní fronta) už dlouho tvrdí, že příliv islámských přistěhovalců je pro stát nebezpečný, domáhá se zastavení dalších migračních vln a rozhodné politiky, která by čelila islámským ideologům. Levice, jež ovládla francouzské myšlení, na taková hesla reagovala a reaguje zuřivě. Proto se vždy zuby nehty bránila před Národní frontou a před Jeanem-Marie Le Penem (nezávisle na tom, že jeho dcera se snaží přesunout své uskupení směrem k centru, dokonce otci pozastavila členská práva ve straně). Ostatně, nutno přiznat, že levici v tomto boji srdnatě sekunduje centristická pravice – oba velké tábory spojuje nenávist vůči Le Penovým. Stačí připomenout, že Národní sdružení má v parlamentu pouhých osm poslanců, byť se stranou sympatizuje každý čtvrtý Francouz.
Po útoku na „Charlie Hebdo“ se nejrozšířenějším projevem solidarity s redakcí stal slogan „Je suis Charlie“, čili „Charlie jsem já“. Odznaky s tímto nápisem se staly přímo všeobecným symbolem odsouzení atentátníků a věta získala bezmála váhu vyznání. Problém vězel v tom, že zároveň s odsouzením vrahů lidé jaksi automaticky podporovali ideologii časopisu – jeho krajní nihilismus, utahování si ze všech náboženství, znevažování křesťanství, papežství, církve. Přičemž jediným francouzským politikem, který se této vlně sounáležitosti s nihilismem a krajní anarchií postavil, jedinou osobností, která byla schopna veřejně prohlásit, že „není Charlie“, byl Jean-Marie Le Pen, otec Marine, bývalý předseda někdejší Národní fronty. Prohlásil, že ač odmítá vraždění novinářů, nemůže souhlasit s hanobením církve a pošpiňováním všeho, co považuje za svaté a důležité. V Polsku to možná není dvakrát kontroverzní názor, ve Francii však vyvolal nesmírné pohoršení.
Houellebecq počítal při konstrukci příběhu s tím, že v Hollandově prezidentské kampani znovu zapůsobí známý mechanismus: pokud se do druhého kola dostane kandidát Národní fronty a krom něho kdokoliv další, budou všechny politické síly volit toho dalšího. Ať už půjde o socialistu, centristu, liberála, ať to bude kdokoliv, každý bude lepší než Le Pen. Tak tomu už bylo v roce 2002, kdy Jacques Chirac, osobnost, k níž se levice stavěla bezpochyby s rezervou, nedůvěřivě a podezíravě, přece jen dostal její podporu a ve druhém kole položil Jeana-Marie Le Pen na lopatky.
Dějiny se však nemohou opakovat do nekonečna. V románu je Hollande zobrazen – aniž by se dalo mluvit o výplodu zvláštní umělecké představivosti – coby člověk přízemní, neschopný, slabý. Jeho vláda je řetězcem katastrof a porážek, tento levicový kandidát má tudíž v roce 2022 prachmizerné vyhlídky na úspěch. Tady konečně přichází na řadu literární fantazie: Houellebecq popisuje, jak proti sobě v rozhodujícím boji stojí Marine Le Pen, jež má za sebou Národní frontu, nejsilnější francouzskou stranu, a Mohammed Ben Abbes, vůdce nové strany s půvabným názvem Muslimské bratrstvo, jejíž popularita prudce stoupá. Formace vznikla po předchozích prezidentských volbách a její název, jak snadno zjistíme, je výpůjčkou od hlavní islamistické organizace Egypta, která nejprve svrhla vládu Husního Mubáraka, poté se mírovou cestou, ve volbách, dostala k moci, o niž po vojenském převratu přišla. Nechme zde promluvit samotného spisovatele: „První pokus o politické pojetí islámu, Strana francouzských muslimů, se záhy rozpadla, na čemž se podepsal nevhodný antisemitismus jeho vůdce, jenž šel tak daleko, že navázal spolupráci s krajní pravicí. Muslimská jednota se z tohoto neúspěchu poučila a dala si záležet na umírněných postojích, podporujíc jen střídmě palestinské nároky a udržujíc srdečné vztahy s židovskými náboženskými autoritami. Po vzoru muslimských stran, jež se etablovaly v arabských státech, tedy vzoru, který mimochodem dříve ve Francii používala komunistická strana, její politickou činnost jako takovou převzala i hustá síť mládežnického hnutí, kulturních institucí a charitativních spolků.“ Je to román, není to román? Spíše jde o přesnou analýzu možného scénáře politických událostí.
Domnívá-li se někdo, že pokud mají Francouzi na vybranou mezi Marine Le Pen, obviňovanou z xenofobie a rasismu, a vůdcem islámské strany Abbesem, jejich volba padne přece jen na Le Pen, hluboce se mýlí – ukazuje Houellebecq. Nenávist vůči pravici je mnohem silnější než strach z islámu, což neplyne z pozorování událostí ani ze střízlivého hodnocení reality. Jde zkrátka o takové současné intelektuální dogma. Je tudíž lhostejné, že francouzská Národní fronta neorganizuje sebevražedné atentáty a nemíní ničit demokracii – v očích levicových publicistů jí to na kráse nijak nepřidá. Levice nenávidí konzervativní pravici, protože ta v ní budí výčitky svědomí, vyrůstá z týchž kořenů, odvolává se na stejné hodnoty. Dovoluje si tvrdit, že hájí hodnoty Západu a moderního státu lépe než levice. Což je nehoráznost. A muslimové? Ti jsou zkrátka cizí, jiní, přicházejí zvenčí. Současný levicově liberální intelektuál ztotožňuje pravici se zaostalostí, inkvizicí, náboženskými válkami, pronásledováním, omezeností, fádností, fašismem atd., atd. A islám? Nějak se to srovná.
Pokud by se Houellebecqovo proroctví skutečně splnilo, nebylo by to poprvé v dějinách, kdy kvůli nenávisti vůči někomu zjevně bližšímu padne rozhodnutí poddat se někomu naprosto cizímu. Nejlepší příklad takového jednání, jaký z dějin znám, bylo chování pravoslavných Řeků ve 14. a 15. století, těsně předtím, než Osmané dobyli Konstantinopol. Přestože měli nůž na krku, přestože se kolem nich stále těsněji svíral řetězec muslimského obléhání, raději se vzdali Turkům, než se dohodli s latiníky. Ano, s Turky vedli války odjakživa, bránili se a zápolili s nimi. Když však v 15. století vyšlo najevo, že jedinou šanci, jak se vyhnout porážce, dává dohoda s papežem a přijetí jeho podmínky, unie s Římem, přistoupili na takové řešení prakticky pouze byzantští císařové a patriarchové, snad také někteří biskupové a aristokrati. Většina lidu florentskou unii bojkotovala a projevovala nevraživost vůči příchozím ze Západu, kde se dalo. Pravoslavní Řekové se raději podvolili muslimům, než aby přistoupili na náboženské podmínky Západu. Rozhodli se pro nadvládu úplně odlišnou, jen aby se nemuseli pokořit mnohem příbuznějšímu Římu. Stejný princip platí v Houellebecqově románu. Abbes vítězí nad Le Pen, protože Francouzi raději nechají zvítězit kulturně cizího muslima než vlastního „fašistu“. Brzy vychází najevo, že pravdu měli ti, kdo před takovou volbou varovali. Nový vůdce státu rozhodně není umírněným politikem. Tady Houellebecq popouští uzdu fantazii, máme před sebou pěkný obraz postupné proměny liberální demokracie ve stále autoritativnější muslimskou diktaturu. Ve Francii začíná kulturně náboženská revoluce. Mizí minisukně a výstřihy, vždyť pro aktivisty Bratrstva jsou to projevy zhýralosti. Ženy odcházejí ze zaměstnání, vracejí se domů, kde se věnují vaření a dětem.
Paradoxně z toho vyroste Abbesův první významný úspěch. Když totiž ženy uvolní trh práce, vstupují na jejich místo muži, obzvlášť mladí, což podstatně omezí nezaměstnanost. Muslimská vláda přináší také sníženou kriminalitu – díky stále přísnějším trestům a vyšší zaměstnanosti. Houellebecqovi evidentně působí potěšení, když přejmenovává různé francouzské instituce na jejich muslimský ekvivalent. Sorbonna se stává Islámskou universitou Sorbonny, přednášející mohou nadále pracovat pod podmínkou, že se stanou muslimy. Což učiní hlavní hrdina románu, profesor literatury. Odměnou jsou mu tři manželky – „jedna starší, k hrncům, a dvě mladé, do postele“ – a solidně zvýšený plat. Jak tomu u Houellebecqa bývá, sex je podstatným motivem jednání – hrdina, zřejmě autorovo alter ego, hledal dříve ukojení v objetí studentek; novou, polygamii příchylnou vládu tudíž přijímá v podstatě s uspokojením. Čtenář možná přemýšlí, jak autor vyřešil příjmy francouzského rozpočtu. Není nic jednoduššího – peníze plynou k Seině širokým, přeširokým proudem, vždyť prezidenta podporují emiráty z Perského zálivu.
V celé knize však čtenáře možná nejvíce zaujme zvláštní absence tématu křesťanství. To prakticky neexistuje. Muslimové se postupně ujímají moci a nikdo jim nebrání. Jako by přišli do země nikoho, do kraje nihilismu a prázdnoty; získávají vládu, protože nemají duchovního soupeře. Z církve zbyla fasáda, staré, krásné budovy se vznešenými věžemi – ach, jak krásné jsou francouzské katedrály, že? – jsou uvnitř vyprázdněné. Majestátní gotické zdi působí jako prázdné skořápky. Francouzi se přizpůsobují novému režimu, poddávají se mu, aniž by protestovali. Proč, jménem čeho by měli klást odpor? No právě, jménem čeho?
Překlad Lucie Szymanowská
Paweł Lisicki (1966) – polský publicista, eseista, spisovatel. V letech 2006-2011 šéfredaktor polského středopravicového deníku „Rzeczpospolita”. V roce 2011 založil týdeník „Uważam Rze”. Od roku 2013 šéfredaktor týdeníku „Do Rzeczy“, který se pod jeho vedením stal jedním z nejčtenějších konzervativních listů v Polsku.
Autor 16 knižních svazků (výbory z filosofických esejů, ale také dvě divadelní hry a dva politické thrillery) a rovněž knižního rozhovoru s kardinálem Gerhardem L. Müllerem Kristus je vždy moderní (Chrystus jest zawsze nowoczesny, 2018).
Česky dosud vyšel knižní výbor Lisického esejistické tvorby Islám a sebedestrukce Západu. Výbor z textů (CDK Brno 2016). Jeho eseje jsou rovněž součástí výboru Návrat člověka bez vlastností (CDK Brno 2010).
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173/2010 Děkujeme!