Džihád a kapitulace křesťanství I.

Přinášíme ukázku z knihy Džihád a kapitulace křesťanství, jejíž vydání chystá letos nakladatelství Volvox Globator. V populárně vědeckém svazku Lisicki mapuje a kriticky hodnotí přístup  současné západní civilizace jednak k islámu, jednak – a především – k vlastní tradici.  Ukazuje, jak rezignace na křesťanskou  identitu umožňuje na Západě expanzi Prorokova náboženství. Autor uvádí příklady rozdílného pojetí Ježíšovy osoby v Koránu a v Bibli, srovnává roli Ježíše a Mohameda v příslušných tradicích, přičemž  poukazuje  na odlišný obraz Boha a  na rozdílný přístup k lidské svobodě a důstojnosti v obou náboženstvích.

Západní křesťanstvo provedlo v polovině 60. let antropocentrický zvrat – člověk už „neobíhá“ kolem Boha, není neužitečným služebníkem, který by zoufale hledal Pána, naopak,  Bůh, vzrušený lidskou velikostí a vznešeností, se točí kolem člověka. Většina pokoncilních myslitelů se snaží skloubit původní, po staletí vyznávané učení  s novým, dialogickým zaměřením, s učením, které tvrdí,  že také ostatní náboženství jsou dráhami milosti, skrze něž působí Duch, a ten vede ke spáse věřící všech náboženství. Vzniká z toho zvláštní směsice, texty jsou plné protikladů, působí nekonzistentně a nejasně, a křesťanství tudíž stojí proti islámu duchovně odzbrojené.

Obnovená životaschopnost Islámu

Americká historička, profesorka Diane Moczarová odkazuje k eseji Hilaire Belloca „The Great and Enduring Heresy of Mohammed“ („Velké a urputné kacířství  Mohameda“) z roku 1936, kde stojí: „Mohlo by se zdát (…), že velký souboj už je rozhodnut. Můžeme si však být jisti, že tomu tak skutečně je? Silně bych o tom pochyboval. Vždy se mi zdálo možné, ba pravděpodobné, že dojde ke vzkříšení islámu a že naši synové či vnuci budou svědky onoho mohutného boje mezi křesťanskou kulturou a tím, co bylo po více než tisíc let jejím největším protivníkem.  (…) Nemohu se zbavit myšlenky, že hlavním a zcela neočekávaným jevem budoucnosti má být návrat islámu“. Vskutku prorocká slova. Ve 30. letech 20. století se zdálo, že islám je takřka mrtvý. Muslimské země se ocitly na periferii rozvoje civilizovaného světa. Byly chudé, zanedbané, podřízené povětšinou západním správcům, a vypadalo to, že jsou odsouzeny k pouhému přežívání. Lewis a Churchill tou dobou napsali: „Koncem 18. století si  muslimové ve všech islámských zemích stále bolestněji uvědomovali, že se ocitli ve stavu ohrožení – ba co víc, že prohrávají ve více než tisíciletém střetu s dávno známým a dříve přehlíženým Západem. V 18. a 19. století převaha mocností křesťanské Evropy rostla, podobně jako její supremace nad muslimským světem. Carové si při rozšiřování ruského impéria na jih a na východ podmanili také muslimské země Kavkazu a velkou část severní a Střední Asie. Západoevropské přímořské mocnosti ovládly větší část jižní a jihovýchodní Asie. Na počátku 20. století byl takřka celý islámský svět buďto pod přímou nadvládou, nebo alespoň pod kontrolou evropských mocností. Pouze tři státy si zachovaly nezávislost a jisté zdání významu: Afghánistán, Persie a Osmanská říše, rozkládající se na hranicích křesťanství. Persie ztratila před rokem 1918 na významu a zeslábla. Osmanská říše, poslední z velkých sunnitských mocností, byla poražena a stihl ji osud nesrovnatelně horší, než tomu bylo v případě jejích spojenců, Německa a Rakouska. Hlavní město bylo okupováno, panovník sesazen, území si rozdělily vítězné mocnosti. Samotnému Turecku se díky sekulárnímu a nacionalistickému hnutí podařilo zachovat si nezávislost, avšak zbytek Blízkého východu podlehl. Dokonce i v kolébce islámu byl svržen chalífát a poslední chalífa se musel zachránit útěkem. Pro muslimy nastala nejhorší chvíle v jejich dlouhých a dříve vznešených dějinách.“ Rád bych viděl, jak by se Belloc tvářil dnes, kdy už snad nikdo nepochybuje, že životaschopnost islámu se obnovila. Muslimské zájmy reprezentuje na světě několik desítek suverénních států. Pákistán má jaderné zbraně, Írán je brzy možná bude mít také. Další africké státy se dostávají pod kontrolu islámských vlád a z Blízkého východu takřka úplně zmizely stopy křesťanství. Nejen to. Nejbohatší země Perského zálivu, v čele se Saúdskou Arábií, vkládají nesmírné prostředky do podpory islámu a muslimské kultury ve všech západních státech. Nevíme pouze, ve které ze západoevropských zemí se muslimové ujmou vlády nejdříve a jak ji využijí.

Houellebecqa a podvolení

Koncem ledna 2015 se ve výkladech knihkupectví téměř všech evropských a amerických zemí objevila tatáž kniha. Málokdy se stane, že nakladatelé se zavázanýma očima riskují a zadají překlady do národních jazyků s cílem, aby vyšly současně s originálem. V daném případě však o komerčním úspěchu nikdo nepochyboval. Nový román Michela Houellebecqa, jeho politická fikce s názvem „Soumission“ („Podvolení“), se nutně musel stát hitem. V autorově vizi se ve Francii roku 2022  ujímá moci muslimský prezidentský kandidát  Mohammed Ben Abbes. Ve volbách poráží kandidáta krajně pravicové Národní fronty. Muslim reprezentuje francouzskou stranu Muslimské bratrstvo, podpoří jej však také levice a centristické strany, včetně Nicolase Sarkozyho. Titul knihy – „Podvolení“ – odkazuje k výrazu „islám“, což znamená podrobení se Alláhovi. Ve Francii kniha vyšla 7. ledna 2015. Už předtím se o ní hodně mluvilo. Dokonce i ministryně kultury Fleur Pellerinová veřejně oznámila, že se chystá ji přečíst. Dodala, že Houellebecq je provokativním spisovatelem se zvláštním smyslem pro humor. Nikdo však nemohl předpokládat, jak  obrovský nakladatelský úspěch román přinese. Nedal se přirovnat k žádné předchozí autorově knize. Souhrou okolností se totiž reklamní kampaň vydávaného titulu  časově prolnula s útokem na redakci satirického  časopisu „Charlie Hebdo“, při němž muslimští teroristé zavraždili více než desítku novinářů a karikaturistů.

Houellebecq už dříve dokázal, že umí vyvolávat skandály. V rozhovoru pro měsíčník „Lire“ roku 2001 nazval islám „nejhloupějším  náboženstvím“. Prohlásil: „V jistém okamžiku jsem došel k závěru, že v jednoho Boha může věřit jenom kretén. A nejkreténštějším náboženstvím je islám. Při četbě Koránu se člověku ježí vlasy na hlavě.“   Spisovatel byl tenkrát obviněn z podněcování k rasové nenávisti a souzen. Soud však žalobu záhy zamítl, což Houllebecqa  přimělo k dalším provokacím. V následujícím románu „Platforma“ tudíž napsal, že „islám mohl vzniknout jen v blbý poušti, mezi smradlavými beduíny, co neměli nic jiného na práci než – s prominutím – píchat velbloudy.“

Vodí nás muslimové za nos?

Připomeňme, že taková slova mají ve Francii, kde žije mnohamilionová muslimská komunita, mnohem silnější dopad než v Polsku. Dokládá to skutečnost, že Houellebecq nebyl jediným známým francouzským umělcem, který kvůli svým kritickým  názorům na Prorokovo náboženství musel stanout před soudem. Stejný osud potkal kdysi věhlasnou herečku Brigitte Bardot. Roku 2000 byla odsouzena, poněvadž v knize „Le Carré de Pluton“ napsala, že „Francie, má země, má vlast, má domovina, se znovu stala cílem hromadného nájezdu cizinců, především muslimů“. O čtyři roky později byla shledána vinnou, neboť v další knize, v „Křiku do ticha“ poukazovala na souvislost mezi islámem a teroristickými útoky 11. září 2001 a opět tvrdila, že imigrace vede k „islamizaci Francie“. V roce 2008 soud potvrdil další obvinění,  když v dopise, jehož úryvky se dostaly do tisku, napsala  Nicolasovi Sarkozymu (tehdy ministru vnitra, proslulému tvrdým postojem vůči imigrantům), že muslimové žijící ve Francii jsou „obyvatelstvem, jež nás vodí za nos a ničí nás i naši zemi“. Tomu se vskutku říká teror politické korektnosti.

Nejnovější kniha francouzského spisovatele budila emoce už několik týdnů před oficiálním vydáním. Celá Paříž, přinejmenším celá intelektuální Paříž, se dohadovala, diskutovala a debatovala o Houellebecqově provokaci. Fakt, že má jít o provokaci, nikdo nezpochybňoval. Jednohlasý sbor křičel střídavě „fašista“ a „islamofob“. Nenadálý atentát na „Charlie Hebdo“ všechno radikálně změnil. Houellebecqovy názory byly předtím projevem šílenství, předsudků a stereotypů. Intelektuál si takové smýšlení nemohl dovolit. Po teroristickém útoku se všechno změnilo. Z názorů, za něž se slušelo spisovatele zadupat do  země, se stal akt svobody projevu. Nakladatelství Flammarion vydalo v první vlně 150 tisíc výtisků a všechny se okamžitě prodaly. Na francouzském Amazonu se román dostal na první místo bestsellerů několik týdnů před vydáním. Ukázalo se, že čtenáři si jej hromadně objednávali už v předprodeji. Skutečně, z hlediska individuálních zájmů autora a nakladatele nemohlo k útoku na časopis dojít v lepším okamžiku – v redakci „Charlie Hebdo“ byl zabit Houellebecqův přítel Bernard Maris a téhož dne, kdy  k tragédii došlo, se také v trafikách ocitlo čerstvé vydání týdeníku „Le Nouvel Observateur“ s Houellebecqovou tváří na obálce. Při pohledu na titul rozhovoru mohl člověk získat dojem, že to vše, útok i publikaci, narežíroval kdosi, kdo měl úděsný smysl  pro horor. Velký nápis se dal interpretovat jako prorocký komentář aktuálních událostí: „Přežil jsem všechny atentáty proti mně.“

Kdo je vrahem?

Spisovatel  zdůrazňoval, že chce čtenáře vyděsit. To se mu nepochybně daří. Silný dojem vyvolal už sám titul, „Podvolení“. Nejde pouze o odkaz na základní povinnost, na muslimské náboženské  přikázání. Kniha má také vyvolávat asociace s filmem nizozemského režiséra Thea van Gogha.  „Submission“ (název filmu) a „Soumission“ (původní název románu) znamenají totéž. Nizozemec dokumentoval osud žen, z nichž muslimové dělají otrokyně. Trest jej stihl záhy – roku 2004 byl zavražděn. Nemusím dodávat, že vrahem byl islámský fundamentalista.

Překlad Lucie Szymanowská

Paweł Lisicki (1966) – polský publicista, eseista, spisovatel. V letech 2006-2011 šéfredaktor polského středopravicového deníku „Rzeczpospolita”. V roce 2011 založil  týdeník  „Uważam Rze”. Od roku  2013 šéfredaktor týdeníku „Do Rzeczy“, který se pod jeho vedením stal jedním z nejčtenějších konzervativních listů v Polsku.

Autor 16 knižních svazků (výbory z filosofických esejů, ale také dvě divadelní  hry a dva politické thrillery) a rovněž knižního rozhovoru s kardinálem Gerhardem L. Müllerem Kristus je vždy moderní (Chrystus jest zawsze nowoczesny, 2018). 

Česky dosud vyšel knižní výbor Lisického esejistické tvorby Islám a sebedestrukce Západu. Výbor z textů (CDK Brno 2016). Jeho eseje jsou rovněž součástí výboru Návrat člověka bez vlastností  (CDK Brno 2010).

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173/2010 Děkujeme!