Knižní postřehy Alexandra Tomského

murray-podivna-smrt-evropy

„Evropa páchá sebevraždu, lépe řečeno, její vlastní představitelé se rozhodli, že ji zavraždí”, takto dramaticky otevírá konzervativní spisovatel a komentátor anglického týdeníku The Spectator svou opravdu neobvyklou knihu o zániku západní Evropy, která vzbudila velký rozruch v současné diskusi o imigraci a multikulturalismu. Vyšplhala se na žebříčky bestselerů ve všech zemích Evropy. Nejen proto, že je snad pro liberály kontroverzní, ale také díky autorově postřehům, analýze politiky posledního půlstoletí a svou čtivou esejistickou formou. Zevrubně popisuje příběh masové imigrace do Evropy – její počátky v poválečném nedostatku pracovní síly, její zintenzivnění při slučování rodin, posléze humanitární a nakonec i politické a ekonomické ospravedlňování otevřených hranic, jež vyústilo v ideologii nové internacionální společnosti a globálního lidstva. Tak jako anglický filosof Roger Scruton, za nejdůležitější faktor evropské sebevraždy, považuje i Murray politicky řízený, nenávistný útok proti západní civilizaci (oikofobia), vždyť ohromné a nepřizpůsobivé kolonie přistěhovalců ba ani „příchod milionů by nemusely být hlasem polnice posledního soudu, kdyby Evropa neztratila víru ve svou civilizaci, tradici a legitimní právo na vlastní existenci“. Vyčerpaný a historickou vinou kolonialismu a rasismu posedlý Západ (příklady fagelantsví jsou neuvěřitelné, viz níže), nedokáže hájit občanské svobody a práva proti nábožensky sebejisté kultuře islámu, jež nezná odluku církve a státu a vnucuje svůj náboženský zákoník sekulárnímu státu.

Autor historicky a názorně dokládá, jak se z původně zdánlivě dočasné pracovní migrace (západního zájmu o levnou pracovní sílu) vyklubalo přistěhovalectví masové, jež zaplavilo velkoměsta a zničilo jejich kulturní soudržnost. Upozorňuje na hromadné zneužívání azylového zákona v Itálii a ve Španělsku, které posílají migranty na sever do péče blahobytného sociálního státu. Poukazuje na akademické šibolety, vytáčky a lži i na onen prapodivný ideál „nadřazeného univerzálního lidství“ bez kulturního rozlišení, utopickou vizi nesoudržné, multietnické společnosti abstraktních lidských práv. Na agresivní politickou korektnost a moralistickou exhibici novinářů, kteří se s rozhořčením dívají na obránce domova před migranty a debatu s nimi likvidují nařčením z rasismu nebo fašismu. Takové napadení ovšem většinou znamená pro dotyčného i ztrátu kariéry.

Ohromnou předností knihy je její novinářský charakter, mozaika příběhů. Murray se vydává za uprchlíky na řecké ostrovy, všímá si charitativních mládežnických organizací, fanatiků „světa bez hranic” a „evropské” politiky zachraňování migrantů na moři, jež masivně podporuje pašeráky a nelegální imigraci. Rozmlouvá s pokryteckými politiky v Německu, navštíví ghetta ve Švédsku i Holandsku a plasticky vykresluje narůstající spor většinové společnosti s dnešní intelektuální elitou, která navzdory rostoucí převážně muslimské kriminality a zločinům, zcela nepokrytě hodlá evropský lid vyměnit.

Ať už nadcházející konflikt dopadne jakkoli, Murray nepochybuje, že vzhledem k vysoké porodnosti přistěhovalců už za několik generací ztratí západní Evropané svůj jediný domov, jaký mají.

A jaké konkrétní příklady (mimo desítek jiných…) Murray nabízí?

  • Od roku 2001 do 2011 se Angličané stali v Londýně menšinou a počet muslimů v něm se zdvojnásobil. Jeho tradiční obyvatelé se stali menšinou ve 23 ze 33 čtvrtí. Vládní experti předpokládali, že se počet 100 tisíc přistěhovalců (v Británii) za rok 1997 zvýší do roku 2004 na 170 tisíc. Zmýlili se o milion.
  • V říjnu 2010 kancléřka Merkelová řekla, že multikulturalismus selhal. V tom roce požádalo o azyl v Německu 48 589 osob. V roce 2015 pustila do Německa jeden a půl milionu uprchlíků. Jestliže multikulturalismus nefungoval při 50 tisících příchozích ročně, má vůbec smysl se ptát, jak účinná bude integrace při počtu třicetkrát větším?
  • V roce 2015 vedle Německa přijalo relativně k počtu obyvatel nejvíce lidí Švédsko, 160–180 tisíc, čili téměř 2 procenta svého obyvatelstva. V roce 2004 se tam přistěhovalo 400 nezletilců, v roce 2015 jich přišlo 35 tisíc.
  • Nizozemsko bylo za svůj postoj vůči sexuálním menšinám a legalizaci drog považováno za nejliberálnější v Evropě. 5. října 1990 muslimský kazatel ve státním rozhlasu řekl: „Podle práva šaría máme dovoleno odpůrce islámu, a to znamená všechny, kteří nechtějí uznávat islámský řád a protiví se Alláhově vůli, zabíjet, věšet, prostě masakrovat.“ V roce 2004 filmového režiséra Thea van Gogha dohonil vrah Mohammed Bouyeri, který na něj vystřelil, podřízl mu hrdlo, probodl srdce.
  • Když se bývalé muslimky a kritičky islámu Somálky Ayaan Hirsi Aliové přítel zeptal: „Copak nechápeš, jak výbušné jsou tvé výroky?“, opáčila ironicky: „Výbušné? V zemi legální prostituce, drog, eutanazie a potratů? V Nizozemsku, kde se lidé běžně procházejí po pláži nazí, muži pláčou v televizi a papež je zesměšňován v hlavním programu? Ve společnosti obdivující spisovatele za fantazírování o pohlavním styku s oslicí, která má být metaforou boha? Jak mohou být v takovém kontextu mé výroky výbušné?“ Byly.
  • Židé se přílivem muslimů do Evropy stali nejohroženější skupinou a útoků na ně neustále přibývá. Ve Francii v roce 2014 bylo proti Židům zaznamenáno 850 násilných útoků. Ačkoli Židé tvoří jen jedno procento populace, polovina všech útoků se týkala právě jich.
  • V Německu v roce 2013 vznikla antiimigrační strana AfD, okamžitě byla nařknuta z antisemitismu. Ano, v Dortmundu a Frankfurtu vyřvávali demonstranti hesla Hamas, hamas, Juden ins Gas! (Hamás, hamás, Židé do plynu!), ale nešlo o členy AfD. Inspiroval je imám z berlínské čtvrti Neukölln, když v mešitě v roce 2014 povzbuzoval své věřící výkřiky „Zabíjejte sionistické Židy! Vyhubte je do posledního!“
  • Miliardář George Soros podporoval nátlakové skupiny a vydával značné částky na podporu imigrace a otevřených hranic. Nechal vytisknout miliony informačních letáků pro migranty; propagovaly „odboj proti režimu na evropských hranicích“. Maďarský premiér Orbán v roce 2015 charakterizoval Sorose jako aktivistu „ochotného udělat cokoli pro oslabení národního státu“. Soros potvrdil, že s tím souhlasí a že jím financované aktivistické skupiny o takový cíl usilují. Agentuře Bloomberg napsal, že „podporuje společné evropské hodnoty“ a že „Orbán usiluje o obranu národních hranic, uprchlíky považuje za překážku, my chráníme uprchlíky a za překážku považujeme hranice“. Škoda že jsme se nemohli Sorose zeptat, jak dlouho vydrží evropské hodnoty, má-li mít každý člověk na světě možnost přistěhovat se do Evropy.
  • V létě 2015 ve Ventimiglii na italskofrancouzské hranici byla bandou Súdánců znásilněna aktivistka z organizace „Svět bez hranic“. Kolegové ji přesvědčovali, aby útok neohlásila. Když to udělala, napadli ji, že poškodila ideologii hnutí.
  • Proč je střední Evropa jiná? Politoložka Chantal Delsolová našla odpověď už v 90. letech: „Padesát šťastných poválečných let nám na západě vymazalo z vědomí tragický rozměr života, což se u nich nestalo.“ V Bruselu v převážně muslimských čtvrtích Molenbeek a Schaerbeek devadesát procent žáků oslavuje teroristy.
  • Švédský premiér Reinfeldt pronesl v roce 2006 památnou větu: „Opravdu švédské je jen barbarství, všechen pokrok k nám přichází zvenčí.“ Imigrace muslimů zvyšuje počet antisemitských útoků. Ve městě Malmö je během jednoho roku napaden každý desátý Žid. Na hudebním festivalu ve Stockholmu v létě 2014 obstoupil gang přistěhovalců převážně afghánského původu několik desítek většinou nezletilých dívek, sexuálně je obtěžoval a některé znásilnil. Místní policie případ zamlčela. V roce 1975 ve Švédsku policie zaznamenala 421 případů znásilnění, v roce 2014 to číslo je 6620 a země je v sexuálně motivovaném násilí na druhém místě na světě za Lesothem.
  • V roce 2016 prokázal dánský průzkum, že největší nebezpečí pro ženy představují Somálci, šestadvacetkrát vyšší než Dánové stejného věku. V roce 1990 představovali neevropští imigranti 3 procenta švédské populace, v roce 2017 už ale činí 14 procent a jejich podíl roste téměř o dva procentní body za rok. Ve třetím největším švédském městě Malmö tvoří neevropští imigranti polovinu obyvatel.
  • Liberálové stále vedou nekonečné diskuse o ženském a homosexuálním hnutí, dokonce i o jakýchsi transgenderových právech, ale přitom podporují import lidí, kteří uvedeným skupinám upírají právo na existenci. Ještě podivnější jsou lidé postižení nenávistí vůči vlastní civilizaci. Rozmlouval jsem v Berlíně s jedním německým intelektuálem a ten mi řekl, že si jeho národ za svůj antisemitismus a předsudky zaslouží být vyměněn.
  • K večeru 27. září 2016 jeden migrant nahlásil německé policii, že viděl v křoví nedaleko azylového střediska u Berlína, jak někdo zneužívá dítě. Tři policisté přijeli včas a zastihli sedmadvacetiletého Pákistánce, jak znásilňuje šestileté irácké děvčátko. Když muže zatýkali, vyběhl z domu jeho rozčílený otec s nožem. Nereagoval na výzvy policajtů, tak ho jeden z nich zastřelil. Novináři pak rozebírali, zda policista jednal přiměřeně.
  • Liberálové by si měli uvědomit, že mezi prvními ohroženými jsou sexuální, náboženské i rasové menšiny. Je velkým paradoxem, že úsilím o liberální imigrační politiku podkopávají liberální společnost. Lidé konzervativnější se mohou inspirovat Edmundem Burkem, jenž postuloval zásadu, že kultura a společnost nejsou vymožeností jen těch nyní žijících, ale jsou nepsanou smlouvou mezi mrtvými, živými i dosud nenarozenými. V takovém pohledu není právo na nezvratnou změnu společnosti; zděděné dobro má být postoupeno potomkům.
  • Na vrcholu migrační krize německá muslimka syrského původu Lamya Kaddorová radostně oznámila divákům německé televize, že si nyní budou muset zvykat; typický Němec bude brzy migračního původu jako ona a nebude mít modré oči a světlé vlasy. Snad jenom v zakomplexovaném Německu může výrok o radikální proměně společnosti vzbudit potlesk.
  • Vídeňský demografický institut oznámil, že v polovině tohoto století bude mezi mládeží mladší patnácti let většina muslimů. Mezi nejčastějšími jmény novorozenců se už v roce 2016 v Británii na přední příčky vyšvihly všechny varianty jména Mohamed. „Proč by ti Mohamedi nakonec nemohli být právě tak dobrými Angličany a Velšany, jako byli v předchozích generacích Jindřichové a Davidové?“ zaznělo z oficiálních úst.
  • V týdeníku Der Freitag uveřejnil v říjnu 2016 článek osmnáctiletý Syřan Aras Bacho a stěžoval si, že už má plné zuby těch „vzteklých Němců a rasistů“, kteří jej urážejí. „My uprchlíci nechceme žít s vámi v jedné zemi. Máte přece možnost Německo opustit a já myslím, že byste i měli. Když vám nesedíme, proč tu vůbec žijete? Najděte si nový domov!“ *** Nemůžeme mít Středoevropanům za zlé jejich realistický pohled na svět. Jistě vědí, že zoufalí obyvatelé Malmö žádají vládu, aby trestala rostoucí počet útočníků na ženy. Jistě mají k dispozici statistické informace o prudkém růstu násilí v Německu a nemají důvod pochybovat o příčině. Nepotřebují polooficiální německé přiznání, že zvýšení počtu brutálních činů mají z devadesáti procent na svědomí přistěhovalci. Kdo by stál o takové nebezpečí, kdo by chtěl s ním žít, kdyby nic takového zatím u něj nebylo?

Murray, Douglas: Podivná smrt Evropy (336 stran). Leda 2018

Alexander Tomský