Abeceda amerických voleb – Maine

Maine získá pravděpodobně Joe Biden. Této pravděpodobnosti dávají komentátoři větší naději, než eventuálnímu překvapení v podobě vítězství Donalda Trumpa.

Malebný stát Maine, ležící na pobřeží Atlantiku nedaleko od kanadských hranic, můžeme v letošní volbě prezidenta považovat za lehce demokratický stát, přestože historicky jde spíše o stát republikánů. Modrým státem se stal až volbami v roce 1992, kdy zvítězil Bill Clinton.

Maine, stát na východním pobřeží, má asi 1,5 miliónu obyvatel a je o něco větší než Česká republika. HDP činí 60 mld. USD, což ho řadí na 45. místo ekonomického výkonu v rámci USA. Jde o zemědělskou oblast, kde se pěstují brambory, jablka a kanadské borůvky. Vzhledem k vysoké zalesněnosti území převládá zpracování dřeva a papírenství. Stát se pyšní velmi nízkou kriminalitou. Rasové složení obyvatelstva míru kriminality vysvětluje (95 % bělochů, 1 % Afroameričanů). V Maine převládají protestanti, římských katolíků je přibližně třetina.

Volební systém

Hlasy volitelů státu Maine (a Nebraska) se nerozdělují většinovým systémem – vítěz lidového hlasování nezíská hlasy všech volitelů, jako je tomu ve všech ostatních státech Unie. Kandidát, který obdrží nejvyšší počet hlasů, získá dva volitele a zbývající dva volitelé dají hlas vítěznému kandidátovi svého (kongresového) volebního obvodu.

V roce 2016 v Maine zvítězila Hillary Clintonová se ziskem 47,8 % hlasů oproti 44,9 % hlasů pro Donalda Trumpa. Clintonová tím automaticky získala hlasy dvou volitelů za své absolutní vítězství. V jednom kongresovém volebním obvodě pak vyhrála Clintonová a ve druhém Trump. Takže ze čtyř volitelů získala Clintonová celkem tři a Trump jednoho volitele.

Tento volební systém si stát Maine dopřál v roce 1972 v reakci na „nespravedlivá“ vítězství kandidátů, kteří v absolutních číslech získali méně hlasů. Podíváme-li se však na výsledek posledních voleb, pak můžeme tvrdit, že cíl této zákonné změny zcela naplněn nebyl.

Poměr zisku jednotlivých kandidátů ve volebním roce 2016 v Maine zakládá spíše rozdělení hlasů 2:2 pro každého, než 3:1 pro Clintonovou, která získala jen o 2,9 % více hlasů. Kombinace systémů spíše komplikuje postavení vítěze, než že by mu dávala větší legitimitu. V americkém politickém systému, ve kterém je dominantem výkonné moci úřad prezidenta, je většinový systém jeho volby zkrátka vhodnější a nic na tom nemění ani minimální rozdíly soupeřů ve výsledcích voleb v posledních desetiletích.

Hysterie demokratů

Malý rozdíl, který dělí kandidáta od vítězství nebo prohry, deklaruje prakticky stav síly jednotlivých kandidátů a nikoliv rozdělení společnosti, jak rádi demokraté v USA tvrdí.

Rozkol společnosti – a někde až otevřené projevy nenávisti – způsobuje především přehnaná reakce demokratů na své prohry, která má podobu střídající se hysterické zloby a žalostného pláče. Clintonová v roce 2016 svou porážku sice oficiálně uznala a poblahopřála Americe k novému prezidentovi, ale pak pořádala organizované plačky, kde se její pološílení příznivci předháněli v hrůzostrašných scénářích, které výhra republikána Trumpa určitě přinese.

Případů, kdy příznivci republikánů po prohraných volbách v roce 1992 zmlátili v hospodě pár demokratů, bylo sice několik, ale svůj původ měly spíše v osobní rovině (těch pár facek by mu dal i kdyby vyhrál Bush). Nejednalo se tedy o organizovaný „vášnivý odpor veřejnosti“ (CNN), jaký jsme mohli vidět v celém průběhu volebního období Donalda Trumpa. Postoj demokratů ke své prohře by se dal vtěsnat do jedné věty mladého studenta vystupujícího na CNN po ohlášení výsledků voleb v roce 2016: „Měli jsme vyhrát my – to není spravedlivé.“

Šlo ze strany demokratů o cílené popichování společnosti, které nepřineslo smíření (protože vítěz může být vždy jen jeden), ale vlastně pokračování v boji, i když válka už skončila. V agónii křepčící demokraté v čele s levicovou kulturní frontou přáli na svých tweetech zcela otevřeně „Smrt Trumpovi“, demokratičtí komentáři vysvětlovali nebezpečí Trumpovy vlády a demokratická akademická obec zkoumala, kolik bude stát prostředků a sil to dát po Trumpovi všechno do pořádku.

Americká prezidentská kampaň se tak ze dvou let protáhla na celé čtyři. Škody jsou zřejmé: více zoufalých demokratů, kteří svůj život marní v očekávání, že jejich čas teprve přijde a do té doby ho prožívají výhradně kritikou všeho, čím Trump světu škodí, včetně změn počasí a počtu ledních medvědů.

Jak si stojí Trump?

Obecně lze přitom zahraniční politiku Donalda Trumpa hodnotit bezesporu pozitivně, nezpůsobil (nezahájil) další nekonečné válečné tažení a snaží se vytvářet prostor pro diplomatická jednání, což odpovídá jeho obchodnímu naturelu. Ve srovnání s jeho předchůdcem, který v zásadě přepsal mapu Předního a Středního východu, jde o styl následováníhodný.

Vnitřní politika Donalda Trumpa je jednička s hvězdičkou. Ať jde o rušení regulačních opatření v oblasti environmentalismu a pracovního práva, kdy ulevil mnohým, zejména zdravému tržnímu hospodářství. Obamacare, jako systém veřejného zdravotního pojištění, platí s jistými změnami stále, ale debata o něm přinesla na úrovni států významné změny… Úsilí prezidenta od dob Trumpa zase směřuje k lidem a nikoliv k neúčelným, prázdným heslům, jako hlavního znaku smutného imaginárního světa politiky amerických demokratů.

Aktuální politické tendence státu Maine můžeme vysledovat zejména v boji o kongresová křesla, neboť samotné prezidentské volby bývají u druhého prezidentského volebního období spíše jakýmsi referendem o volebním období prvním. Připomínám pro pořádek, že kongresové volby se konají souběžně s prezidentskými.

Maine má dva kongresové obvody. Pokud jde o Sněmovnu reprezentantů USA, oba okupují demokraté (Chellie Pingreeová a Jared Golden). V Senátu stát Maine zastupují republikáni Susan Collinsová a Angus King, bývalý nezávislý guvernér Maine. Republikánka Collinsová boj o senátní místo v Kongresu svede pravděpodobně s demokratkou Sarou Gideonovou. Senátorka Collinsová, která je považována za nejliberálnějšího republikána v Senátu USA a demokratickými médií také za nejméně oblíbeného amerického senátora, kandiduje již popáté a v primárkách získala přesvědčivých 98,8 % hlasů.

Demokratická kandidátka, předsedkyně Sněmovny reprezentantů v Maine, Sara Gideonová, vyhrála primárky se ziskem 71,5 %.

Poslední průzkumy z konce srpna favorizují demokratku Gideonovou s 46 % a 40 % získává Collinsová. Zprůměrované průzkumy za poslední dva měsíce však uvádějí vyrovnaný poměr. Zda to v trendu skutečně znamená ztrátu Collinsové, to se uvidí až po volbách. Do té doby si oba tábory vyzobávají data z pro ně příznivějších šetření.

Na obrázku vidíme demokratickou kandidátku do Senátu Kongresu Saru Gideonovou. Zastává příkladně všechny demokratické pozice: fandí potratům, vyšší regulaci držení zbraní a environmentalismu. Jak si s touto progresivistickou aktivistkou poradí zkušená republikánská matadorka Collinsová, to brzy uvidíme…

 

Tento článek je součástí seriálu Abeceda amerických voleb.

 

 

 

 

 

 

 

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
200 Kč 500 Kč 1000 Kč