Zvítězil Marx, Hitler nebo Mohamed?

Minulý týden uspořádala francouzská vláda celonárodní demonstrace proti antisemitismu. V Paříži se na Náměstí republiky sešlo okolo dvaceti tisíc protestujících včetně mnoha známých tváří francouzské elity. Prezident Emmanuel Macron prohlásil: „Antisionismus je současná forma antisemitismu. Za odmítáním práva na existenci Izraele se skrývá nenávist vůči Židům.” Odvážná a jednoznačná slova, která dnes ani zdaleka nejsou na evropské levici standardem. Dokazuje to poslední pnutí v britské Labour party, kterou kvůli antisemitismu opustilo už sedm poslanců.

Novodobou vlnu evropské nenávisti vůči Židům totiž má na svědomí především levice. Už půl století po šoku z šestidenní izraelsko-arabské války, povzbuzeni úspěchem proti rasistické Jihoafrické republice, usilují o de-legitimizaci a bojkot židovského státu. V jejich představě jednotného lidstva bez  hranic  páchá Izrael stejný zločin etnocentrismu jako Burové. Antisemitismus býval výsadou nacionalistů, ale paradoxně osočování Izraele a potažmo židů zapadá do levicového schématu světa, v němž podle Marxe Židé představují esenci kapitalistického zla chamtivosti a stát, který založili, je pozdní fází imperialistické expanze. I když hlavní proud progresivistického myšlení ještě dlouho tato teze nezasáhla, původní sympatie vůči Izraeli se vytratily a podpora Arabů ergo Palestinců se stala samozřejmostí. Na univerzitách zejména v Británii a Kanadě se studenti svým antisemitismem nijak netají.

Antisemitismus národovecký…

Nenávist vůči Židům má ovšem prastaré kořeny ve středověkých pogromech antijudaismu a pozdějšího vypjatého nacionalismu 19. století, jenž se v své nacistické fázi dopustil masové genocidy. Pohrobci této tradice navzdory jednotné frontě poválečné západní elity jednou provždy skoncovat s antisemitismem nikdy nezmizeli. Byli zahnáni do podzemí, z něhož je de facto antisemitská levice vysvobodila, když svou démonizací Izraele a Židů tabu zrušila. Lidový odpor proti globalistickému establishmentu ve Francii má pochopitelně národovecké rysy a hanobení židovských památek a znesvěcení náhrobků nese jejich neklamnou pečeť. Muslimští vandalové z chudinských čtvrtí by se sice zmohli na hákové kříže, ale nikoli na německé výhružky na židovských hrobech v Alsasku a jistě by na portrét bývalé ministryně Simone Veil, o jejíž existenci možná ani nevědí, nenasprejovali nápis „Macronova čubka”. Odpor žlutých vest lidového povstání útočí proti establishmentu a židovská půl milionová dobře integrovaná komunita, je jeho výraznou částí. Národovecký antisemitismus není ve Franci mrtev. Není ale nejnebezpečnější.

… a islámský

Největší problém mají Židé s islámem a progresivistickou politikou tabu – neboli i o islámu nemluvit. Oficiální statistika stanoví, že je ve Francii pět a půl milionů přistěhovalců z Blízkého východu a Afriky, nepočítá ovšem tři generace muslimů narozených ve Francii. Některé odhady počtu muslimů tak jdou do výše deseti milionů i víc.

Židovské instituce, školy a synagogy jsou tak jako v celé Evropě už léta pod ochranou policie. Fyzické útoky páchají většinou Arabové, kdežto nenávistné verbální projevy zejména na internetu mají na svědomí hlavně Francouzi. Antisemitismus zasáhl celou západní Evropu, polovina obyvatel považuje Izrael za největší hrozbu míru na světě, třicet procent věří spikleneckým teoriím, že Židé ovládají média, světový kapitál a americkou zahraniční politiku a šedesát procent španělských studentů nechce mít židovské kolegy, ačkoli tam téměř žádní nejsou.

Francouzský filosof Alain Finkielkraut vysvětluje nový antisemitismus jako součinnost levice s muslimy, „je to prosté, import, jeden z dárků masové imigrace”… „Progresivisté muslimskou nenávist vůči židům strategicky popírají.” Odmítají je kritizovat. Paušální výtka antisemitismu, uvažuje Cécile Alduyová, odbornice na veřejnou rétoriku, by z etnické menšiny učinila nepřátele společnosti. „Rasový stereotyp je nepřijatelný, vyvolává sociální konflikt.” To znamená, že máme považovat naše zavražděné od roku 2003, kontrují židé ve Francii, „za vedlejší náklady egalitářského projektu odsouzeného od počátku tak jako tak k nezdaru?”

Jak bojovat s antisemitismem a nemluvit o islámu?

Ostatně, odkud ta levicová posedlost rasou? Vždyť islám není etnikum. Jestliže, sekulární údajně liberální progresivisté berou pod ochranu agresivní a mysogynní náboženství, nelze se ubránit podezření, že se za tím skrývá i politický kalkul –  dobře totiž vědí, kdo je volí. Přistěhovalci  v drtivé většině volí doleva.

Historik Georges Bensoussan nepopírá, že mezi členy Front Nacional se stále ještě nacházejí pohrobci nacionalistického antisemitismu. Ti ale nevraždí, kdežto „většina muslimů saje nenávist vůči Židům s mateřským mlékem”. Novináři označují odpor vůči islámu za renesanci fašismu a antisemitismus levice popírají.

Loni na jaře po vraždě pětašedesátileté židovské důchodkyně Sarah Halimiové islámským fanatikem původem z Mali vydalo 250 veřejně známých osobností manifest požadující vyškrtnout některé pasáže z koránu. Třicet imámů je ihned v deníku Le Monde obvinilo z legitimizace islamofobie. Politici i vláda si stěžují, že se ocitli v neřešitelné situaci: jak zajistit bezpečí Židům bez osočování muslimů.

Mluvte pravdu a žádné ústupky

Odpověď je prostá, vykašlete se na politickou korektnost vnucovanou progresivisty! Mluvte pravdu! Jen tak lze něco změnit. Vyhýbejte se paušalizaci, rozlišujte přísně mezi kritikou nepřijatelných prvků islámu a náboženstvím, (ostatně některé ohavnosti vycházejí z kmenové tradice a nikoli z koránu). Důsledně dodržujte právní řád republiky! Žádné ústupky! Francouzský příklad je ukázkou islamizace – kdysi tak agresivní sekulární stát, je dnes vůči islámu bezmocný.

Alexandr Tomský, politolog a nakladatel