Válka na Ukrajině do roka od svého začátku patrně neskončí. Logickou otázkou je, jaké jsou vyhlídky obou stran pro následující dva až tři měsíce. Lze sice předpokládat, že nyní nenastane žádný zásadní zlom, ale právě události v zimním období budou formovat rámec pro jarní a letní operace. A ty už zřejmě rozhodující pro konečný výsledek války budou.
Další vývoj samozřejmě není nikde vytesán do kamene. Události příštích týdnů bude ovlivňovat řada proměnných, jejichž současné (natož budoucí) hodnoty jsme v nejlepším případě schopni jen nepřesně odhadovat. V následujících odstavcích se proto pokouším především pojmenovat tyto klíčové faktory. Popíšu síly a slabiny obou stran, jejich strtegické zájmy pro nejbližší období a výzvy, které před nimi stojí. Než se posuneme k současnosti, je na místě malá reflexe posledních měsíců, která dobře ilustruje skutečnosti popsané dále v textu.
Charkovská a Chersonská ofenziva – dva odlišné příběhy
Když na začátku července Rusové vyčerpali svůj útočný potenciál, čekalo se, kde (a zda vůbec před začátkem podzimu) zkusí převzít iniciativu Ukrajinci. Ti nakonec zahájili dvě protiofenzivy: u Chersonu a u Charkova.
Vývoj obou ofenziv i výkon ruských sil byl výrazně odlišný. V jistém ohledu se nám zde rýsují maximální a minimální možná očekávání pro nadcházející operace.
Pravobřežní Cherson
V případě Ruskem kontrolovaných území na pravém břehu Dněpru (včetně čtvrtmilionového města Cherson) šlo o dlouho očekávaný cíl, navíc často zmiňovaný ukrajinskými představiteli. Rusové tuto (na začátku léta velmi slabě chráněnou oblast) postupně posilovali kompetentními jednotkami včetně výsadkových útvarů, a navíc systematicky budovali sice nikterak hustá, ale do hloubky členěná obranná postavení.
Zejména kvůli nasazení raketometů HIMARS na Ukrajinu se Rusové od začátku července začali potýkat s problémy v zásobování a při přesunech sil z jednoho břehu Dněpru na druhý. Tento problém se paradoxně stupňoval s tím, jak se snažili své síly v oblasti posílit.
Ukrajinci zahájili útok na konci srpna, nicméně až do začátku října se Rusům v defenzivě dařilo a nepřipustili průlom nebo zásadnější ztrátu území. Do karet jim zčásti hrál i terén. Ukrajinci sice měli výraznou početní převahu, v těžké technice ale byla jejich dominance zřejmě jen omezená. Jenže v ploché polo-stepní krajině je právě převaha v tancích, bojových vozidlech pěchoty a samohybném dělostřelectvu podstatnější než prostá početní přesila.
Teprve na začátku října Ukrajinci prolomili ruskou obranu na samém severu oblasti, Rusům se ale na poslední chvíli podařilo stáhnout z nejsevernějšího cípu jimi držené pravobřežní Ukrajiny a stabilizovat nyní zkrácenou frontu. Tento dílčí ukrajinský úspěch však Rusům ukázal dlouhodobou neudržitelnost jejich pozic na pravém břehu Dněpru. Při příštím průlomu obrany by nehrozila jen ztráta území, ale i obklíčení větší části jejich sil.
Ukrajinský tlak nakonec vedl k ruskému – spořádanému a dobře načasovanému – odchodu z pravobřežní části Chersonské oblasti (10. listopadu 2022). Bezesporu šlo o významné politické vítězství Ukrajiny, ale je fér dodat, že k němu bylo potřeba více než čtyř měsíců působení HIMARS proti mostům přes Dněpr, muničním skladům a dalším významným cílům a zhruba dvou a půl měsíců vlastní (byť přerušované) ofenzivy. Zkrátka, ruské síly v oblasti bojovaly houževnatě a rozhodně nelze říci, že by zde byla ukrajinská ofenziva snadná – přesto, že geografie umocňovala efekt působení systémů HIMARS.
Charkov
Jestliže o útoku na Cherson se mluvilo dlouhé měsíce, útok na ruské pozice v Charkovské oblasti vypukl na začátku září trochu jako překvapení. Ne že by se o něčem takovém nespekulovalo, ale očekávání (nejen na ruské straně) výrazně zaostala za realitou.
Faktem je, že Rusové z této oblasti stáhli několik poměrně dobrých útvarů (právě do Chersonské oblasti), aniž by je čímkoliv nahradili. Zůstala jim zde nesourodá směs sil (včetně spíše policejních jednotek Rosgvardie a jednotek separatistických DNR/LNR), které navíc často měly výrazný podstav a jejichž vzájemná koordinace byla na nízké úrovni. Nadto se Rusové v této oblasti příliš neobtěžovali s budováním obranných postavení v hloubce (zčásti i kvůli nedostatku lidí).
Ukrajinci tak během pár dní rozvrátili ruskou obranu a donutili Rusy k chvatnému ústupu (či spíše úprku) z řady operačně poměrně významných měst (Balaklija, Kupjansk, Izjum a posléze i Lyman). Ukrajinci postoupili o desítky kilometrů během pár dní, a kdyby Rusům nepomohl souběh zhoršujícího se počasí s možností vyztužit frontu prvními mobilizovanými, zřejmě by jim loni v říjnu zkolabovala celá severní fronta.
Mimochodem i zde působily HIMARS a další pokročilé systémy, nicméně jejich nasazení bylo omezenější než v případě jižní fronty u Chersonu. Zároveň jejich použití bylo lépe sladěné se začátkem samotné ofenzivy, což zřejmě přineslo větší přímý efekt. V protikladu k Chersonu zde Ukrajinci dosáhli rychlého a výrazného úspěchu a Rusové naopak situaci zcela nezvládli. A lze předpokládat, že to byla právě prohra pod Charkovem, která donutila Moskvu k nepopulární mobilizaci.
Co nám tyto dva velmi odlišné příběhy říkají? Ruské síly rozhodně nejsou sourodé. Některé jednotky jsou poměrně kompetentní a s celkem moderní výzbrojí, jiné jsou zcela nekompetentní a se zastaralou výzbrojí. Tam, kde jsou Rusové kompetentní a netrpí akutním podstavem, představují nebezpečného protivníka, kterého by byla chyba podceňovat.
Kdyby ruské síly (a jejich velitelé) byly ve své většině podobné těm od Charkova, Ukrajinci by již dávno ztracená území osvobodili. A naopak, pokud by byla ruská armáda většinově podobná silám od Chersonu, naděje Ukrajinců na větší úspěch v příštích třech měsících by byly jen teoretické. A realita? V té jsou ruské síly kombinací obojího a my bohužel jen matně tušíme v jakém poměru.
Na závěr tohoto ohlédnutí si dovolím ještě jednu poznámku. Není bez zajímavosti, že ani ruská, ani ukrajinská armáda se prozatím neukázaly jako mistři koncovek. Co mám na mysli? Vynecháme-li úvodní dva týdny války, ani jedna ze stran nedokázala ať už v útočných nebo obranných operacích odříznout a zajmout větší množství nepřátelských sil. Obě dokáží za vhodných podmínek dobýt menší i větší města, případně provést impresivní postup, ale protistraně se zatím vždy podařilo vyklouznout z hrozícího obklíčení a tím si udržet alespoň částečnou bojeschopnost. To je jistě dáno i mimořádnou rozlehlostí bojiště, která ředí dostupné síly. Mnohde chybí jednotky, které by mohly efektivně zastavit protivníkův ústup. Zároveň to ale ukazuje, že celkové rozdíly ve schopnostech obou stran jsou menší, než by se mohlo zdát.
Známé neznámé
Většina analýz v západních médiích se při snaze o výhled pro nejbližší měsíce zaměřuje na ruskou stranu. Jenže ve válce se střetávají dva protivníci. Ruské nedostatky a silné stránky dostávají svůj plný význam až v kombinaci se slabinami a silnými stránkami Ukrajiny.
Ukrajina:
Na straně Ukrajiny se objevují zejména tři hlavní proměnné, které budou ovlivňovat její schopnosti:
Kolik zbraní a munice je Západ schopen dodat?
Kolik vojáků (a velitelů) je Ukrajina schopna se západní pomocí kvalitně vycvičit?
Dokáže Ukrajina správně identifikovat místa, kde ruskou obranu vyplňují méně kvalitní (a ideálně i početně oslabené) síly?
Zbraně a munice
V mediální zkratce se občas zdá, že válka je soubojem malého počtu několika výjimečných zbraňových systémů. V realitě je ale opotřebovávací válka především „účetním“ soubojem excelovských tabulek spotřeby lidí, běžné techniky a munice. Sofistikovanější systémy samozřejmě mají svou úlohu, ale jejich efektivní působení vyžaduje robustní základnu „obyčejných útvarů s obyčejnými zbraňovými systémy využívajících běžnou munici“.
S prodlužující se válkou rostou kumulativní ztráty Ukrajiny na technice a samozřejmě se vyprazdňují i předválečné zásoby munice (a to jak zásoby Ukrajiny, tak jejích spojenců). Pochopitelně tedy roste význam zahraničních dodávek. A jak se ukázalo v případě Chersonu, v některých geografických oblastech hraje prim těžká technika, bez ní je čistá početní převaha (zejména v útoku) spíše druhotná.
Západní země už ve značné míře vyčerpaly své skladové zásoby sovětské techniky a nyní vykupují sovětskou techniku (případně i munici) ze zemí třetího světa. Vyschnutí dodávek momentálně nehrozí, otázkou ale je, zda se podaří dodat tolik výzbroje a munice, aby si Ukrajina dokázala vytvořit dostatečné rezervy pro sérii větších operací.
Případný neúspěch takové větší ofenzivy logicky znamená, že útočník při ní přijde o významnou část pracně nashromážděné munice a techniky, aniž by z toho vytěžil významnější výhodu. V ten okamžik se může ukázat, že se zásobování Ukrajiny zbraněmi a municí neobejde bez zásadnějších změn.
Výcvik
Nedostatečná kvalita výcviku se sice často zmiňuje v souvislosti s ruskými silami, jenže jde o významnou otázku i pro stranu ukrajinskou. Přitom kompetence jednotek je zejména v případě útočných operací faktorem významnějším než dílčí početní či technologická převaha. Pokud se významně nezmění technologická rovnováha (což se v následujících týdnech nestane), rozsáhlejší úspěšná ukrajinská ofenziva předpokládá mimo jiné i schopnost nashromáždit dostatek dobře vycvičených sil (ideálně proti průměrným, či podprůměrným silám ruským).
Přestože Ukrajina měla dostatek času, aby své zejména záložní formace připravila, většina pozorovatelů si uvědomuje, že různorodost v kvalitě přípravy ukrajinských útvarů zůstává výrazná. Zkrátka ukrajinské síly jako celek nejsou ekvivalentem izraelské armády z doby šestidenní války. Kdyby ano, Rusko by dávno prohrálo.
Významnou roli v tomto ohledu mohou hrát výcvikové programy států EU a NATO (i proto, že se mohou uskutečnit v bezpečných oblastech a vyčlenění instruktoři nechybí u bojujících jednotek). Otázkou ale je, kolik sil se takto podaří připravit a na jakou úroveň. Obecnější otázka pak zní, zda je výhodnější poskytnout excelentní přípravu pro menší počet sil, nebo poskytnout standardní přípravu násobně většímu počtu sil. Doposud mělo těmito programy projít cca 20 000 ukrajinských vojáků. To sice přesahuje třeba velikost pozemních sil české armády, v kontextu války na Ukrajině jde ale o množství, které se může „rozplynout“ během jedné neúspěšné ofenzivy.
Kde má protivník slabé místo?
Jak jsem poznamenal výše, ruské síly nejsou homogenní masou. Jednotlivé útvary se výrazně liší jak ve výzbroji (některé stojí na obstarožních tancích T72B, jiné na moderních T90M), tak v taktických kompetencích. Nelehkým úkolem útočníka je odhalit právě ta místa, která jsou kryta protivníkem oslabeným, nekompetentním, s mělkou obranou a kde se navíc mohou vyskytovat koordinační problémy – jako se to povedlo pod Charkovem.
Když se tento odhad zdaří, je naděje na poměrně snadné vítězství. V opačném případě je dosažení úspěchu téměř vždy otázkou dlouhých a pro útočníka krvavých bojů (jako u Chersonu). Ukrajincům zde jistě budou pomáhat i zpravodajské informace od Američanů nebo Britů, jenže je třeba také vzít v potaz, že ne každý slabě bráněný úsek fronty automaticky skýtá možnosti pro rozvíjení útoku.
Rusko
Na straně Ruska pro následující tři měsíce vyvstávají čtyři hlavní faktory:
Mobilizace a výcvik lidí
Produkce techniky
Organizace
Munice
Mobilizace
Když Rusové zahájili v září mobilizaci, objevovaly se i názory, že jim stejně nepomůže. S odstupem tří měsíců lze konstatovat, že mobilizace přes všechny problémy a doprovodný chaos umožnila stabilizovat frontu (ano i s vydatnou pomocí počasí). Hlavní přínos byl dvojí: jednak Rusové získali nástroj k udržení profesionálních vojáků v zóně bojů a jednak mohli doplnit početní stavy svých, v důsledku ztrát notně prořídlých sil.
Jestliže se v létě Rusové dostali do situace, kdy bojovali téměř vždy a všude ve výrazném početním oslabení, díky podzimní mobilizaci tuto nerovnováhu výrazně zmírnili. Pravdou samozřejmě je i to, že chvatná a chaotická mobilizace vedla k dalšímu snížení kvality ruských sil. Jenže pro statickou obranu, zejména pokud má i protivník své limity, nejde o problém tak zásadní.
Klíčovou otázkou pro zimní měsíce je, zda Rusové zvládli připravit nové útvary, jejichž taktické kompetence jdou nad rámec základního výcviku. Pokud ano, jejich vyhlídky na udržení nyní okupovaného teritoria výrazně rostou. Pokud by dokázali přiměřeně kvalitně připravit vyšší desetitisíce nových vojáků a vybavit je i technikou (což osobně považuji za nepravděpodobné), mohli by pomýšlet i na převzetí iniciativy.
Výcvik mobilizovaných sil provázely přinejmenším v říjnu a listopadu velké problémy. Ruská armáda drží většinu svých aktivních útvarů na Ukrajině, takže chybí dostatek kompetentních vojáků, kteří by mohli cvičit rezervisty. Lze pochybovat, že se tento problém podařilo uspokojivě vyřešit a můžeme předpokládat, že ruské ofenzivní kapacity zůstanou i přes zimu výrazně limitované.
Produkce techniky
Tím se dostáváme k otázce techniky. Na začátku války měli Rusové výraznou převahu v těžké technice. Válečné ztráty však tuto převahu notně zredukovaly. Teoreticky mají Rusové pořád výhodu hlubokých skladů, jenže technika, která mnoho let rezla kdesi za Uralem, vyžaduje hodně času k uvedení do bojeschopného stavu. V ideálním případě by tato technika navíc potřebovala alespoň dílčí modernizaci, což je opět proces na řadu týdnů.
Nakolik je ruská průmyslová základna schopná uvádět do provozu a modernizovat starší skladovou techniku ve velkých počtech a současně s tím produkovat alespoň určité množství modernějších typů, je velkou neznámou. Rusové v posledních dvou dekádách produkovali množství těžké techniky, nicméně ani jejich produkce se neblíží současnému tempu ztrát na Ukrajině. A to nezohledňujeme dopad sankcí.
Zdá se, že právě schopnost nahrazovat ztráty techniky a kompenzovat spotřebu munice jak na straně Ruska, tak Ukrajiny bude jedním z klíčových faktorů, které rozhodnou o výsledku dlouhé války.
Organizace: čím více polonezávislých armád, tím větší chaos
Jeden ze spíše přehlížených aspektů současné války je značná míra organizačního chaosu v ruských silách. Ten vyplývá ze skutečnosti, že vedle sebe bojuje jak regulérní armáda, tak oddíly Rosgvardii, která je od armády institucionálně oddělena a jde spíše o útvary s policejními úkoly. Dále jsou zde různé jednotky typu čečenských sil (které jsou opět organizačně výrazně autonomní) a k tomu i útvary separatistických DNR/LNR (které opět fungovaly zčásti nezávisle na ruské armádě). Tento amalgám dotváří Wagnerovi žoldnéři, jejichž vůdce Prigožin má dost možná politické ambice a zájmy křížící se se zájmy současného armádního establishmentu.
Tato směs s nesourodým výcvikem, schopnostmi, operačními postupy, a především loajalitou přirozeně vytváří řadu třecích ploch, které v některých momentech mohou zcela znemožnit efektivní součinnost. Pokud by se Rusům podařilo síly lépe provázat (a nejvíce to platí o ruské armádě a armádách DNR/LNR), část problémů odpadne.
Jenže lepší organizační propojení Rosgvardii, Wagnerovců a ruské armády naráží na makropolitické hledisko. Organizační a institucionální fragmentace je sice zabijákem vojenské efektivity, jenže zároveň dává ruskému režimu výhodu několika nezávislých ozbrojených entit, které se přinejmenším do určité míry vzájemně hlídají, což snižuje riziko převratu. V dohledné době je tak na místě spíše otázka skutečně funkčního provázání armády Ruska a armád DNR/LNR. I tato dílčí změna by mohla přinést zlepšení celkových schopností ruských sil. Jak rychle a úspěšně taková integrace probíhá, není z otevřených zdrojů jasné (přestože by mělo jít o předmět zvýšeného zájmu).
Munice: bezedné sklady jsou minulostí
Ruské síly po celou dobu invaze sází na svou výhodu v dělostřelectvu. To platilo zejména od května, kdy Rusové museli vyvažovat rostoucí převahu Ukrajinců v počtech vojáků. Jenže už i v ruských muničních skladech je vidět „na dno“. Z dříve obřích zásob navíc ukrajuje ničení skladů pomocí raket HIMARS.
Rusové samozřejmě dál produkují velké množství munice, ale jde zřejmě jen o zlomek jejich spotřeby. Rusko v tomto ohledu navíc stojí před dilematem: dávalo by smysl navýšit produkci chytřejších variant dělostřelecké munice, jenže to se nutně odrazí v menší produkci běžné dělostřelecké munice, které ale stále bude potřeba velké množství. I Rusko tak hledá dodavatele munice v zahraničí, spekuluje se třeba o KLDR.
Toto vše neznamená, že Rusku zítra dojde munice do houfnic a raketometů, ale pokud se začnou objevovat nejprve dílčí, a posléze plošnější výpadky v zásobování municí, bude Moskva muset změnit svou taktiku, spoléhající právě na palebnou převahu kompenzující nízké počty pěchoty a její nízkou kvalitu. Jenže jak se ukazuje po celou dobu invaze, Rusové nejsou mistry improvizace a jejich schopnost dopředu řešit blížící se problémy je o řád slabší než v případě Ukrajinců.
Jedna velká ofenziva, nebo několik dílčích?
Ukrajina vyšla z pozdního léta a podzimu jako strana, která v konfliktu převzala iniciativu. Je však zřejmé, že přinejmenším o jednu z významných výhod, tedy o výraznou převahu v počtu vojáků, z části přišla. V dalších oblastech již není nepoměr mezi válčícími stranami tak výrazný.
V horizontu týdnů jde především o to, do jaké míry se válčícím stranám podaří využít jejich silné stránky proti slabinám protivníka. Ani jedna nemá jednoznačnou převahu, která by garantovala porážku protivníka v následujícím čtvrtletí. Sázet vše na jednu velkou ofenzivu by tedy byl podnik vysoce rizikový.
Ukrajině se nabízí možnost zkusit dobýt Melitopol. V případě úspěchu by se ruské síly nejen v Chersonské oblasti, ale i ty na Krymu dostaly do prekérní situace. Jenže Melitopol je až příliš zřejmým cílem a Rusové se na tento scénář zřejmě připraví. Navíc jde o místo, které se momentálně nachází asi 60 kilometrů hluboko v ruských pozicích, a nejednalo by se proto jednoduchý úkol. A případné zaseknutí velkého útoku by mohlo vyčerpat útočný potenciál Ukrajiny na měsíce dopředu. Omezenější varianta tohoto útoku by se mohla zaměřit na město Tokmak, které představuje poměrně významný dopravní uzel a odrazový můstek pro pozdější postup dále na jih.
Vzhledem ke specifickým výhodám Ukrajiny (kvalitnější pěchota, ale menší počet těžké techniky) se však jako zajímavější prostor pro zimní ofenzivy může jevit prostor na severu frontové linie na hranicích Luhanské oblasti. Zde je terén přeci jen členitější než v rovinatém Záporoží, což otevírá příležitosti pro kreativní využití lehčích útvarů. Případný postup za města Kremina a Svatove by ohrozil ruské zásobování a představoval by tedy cenný zisk před případnou jarní či letní ofenzivou. Pokud ale Rusové racionálně využijí svých z mobilizace vzešlých sil, měli by být schopni případný ukrajinský útok přinejmenším otupit a zpomalit.
Z druhé strany jsem skeptický k větší zimní ofenzivě Rusů. Ti by k ní potřebovali značné množství relativně dobře připravených a vybavených vojáků, které nyní podle všeho nemají. Nadto by museli najít operačně významné, ale zároveň slabě bráněné místo ať už na současné frontě, či podél hranice. Útok ze severu přes Bělorusko sice vyloučit nelze, ale geografie oblasti se ukázala jako velká překážka už před rokem a nyní nemohou Rusové spoléhat na to, že budou Ukrajinci nepřipravení a zaskočení. Navíc by k takovému útoku potřebovali desítky tisíc vojáků, tedy několikanásobek jejich současných počtů v zemi.
Přestože by pro Rusy momentálně dávalo smysl spíše vyčkávat a nechávat útočit Ukrajince, zatímco by sami hromadili síly, nelze vyloučit, že Putin bude z politických důvodů tlačit na zahájení větší útočné operace ještě předtím, než budou ruské síly zkonsolidované. Neúspěch takové ofenzivy by předznamenal konec ruských ambicí na Ukrajině.
Autor je politický geograf, působí na FSV UK.
Převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme