Na francouzské politické scéně dochází k významným změnám, které by ještě před několika lety byly nepředstavitelné a které otřásají celou politikou. Jak levice, tak pravice procházejí hlubokými ideologickými změnami, které nelze pozorovat v žádné jiné zemi a které jsou v mnoha ohledech paradoxní. To platí zejména pro levicové uskupení NUPES a Národní shromáždění (dříve Národní fronta) Marine Le Penové.
Národní shromáždění Marine Le Penové prošlo v uplynulém období obrovskými změnami, které se v posledním roce ještě zrychlily. Strana má nyní jen málo společného se svými počátky v roce 1972 a její profil a ideologie prošly pod vedením Marine Le Penové hlubokou proměnou.
Marine a velká čistka
Národní frontu, jak se Národní shromáždění do roku 2018 jmenovalo, založil v roce 1972 Jean Marie Le Pen, otec Marine Le Penové. Od svého vzniku se strana vyznačuje koketováním s pozůstatky fašismu, odkazy na vichistický režim, nacionalismem a dokonce antisemitismem. Proto také všechny ostatní strany uplatnily vůči Národní frontě „sanitární kordon“, což znamená, že s ní odmítly jakoukoli spolupráci.
Kromě toho však strana zastávala i tradičnější pravicové a konzervativní postoje v ekonomické a kulturně-etické oblasti. Národní fronta začala postupně sama posilovat, až se v roce 2002 Jean Marie Le Pen dostal do druhého kola prezidentských voleb. Tato událost šokovala celý politický svět a ukázala nebývalou sílu Národní fronty. Na druhou stranu se však ukázaly i její limity, protože Národní fronta se po dlouhá desetiletí nepodílela na vládnutí a i ve druhém kole prezidentských voleb v roce 2002 Le Pen drtivě prohrál. Navzdory relativně vysoké podpoře se tak strana nedokázala prosadit ve francouzském většinovém systému.
To změnila Marine Le Penová, která do strany přinesla zcela novou filozofii a ideologii. Období od roku 2011, kdy převzala vedení strany po svém otci, lze popsat francouzským termínem „dédiabolisation“ – tedy odstranění radikálních prvků ve straně, jako je antisemitismus, a posun strany do populistické roviny, kdy ji již nelze jednoznačně označit za pravicovou. Cílem této strategie je zatraktivnit stranu pro co nejširší skupinu voličů bez ohledu na sociální třídu nebo politické přesvědčení.
Marine Le Penová začala normalizovat stranu tím, že vyloučila členy s antisemitskými názory a v roce 2015 dokonce vyloučila ze strany svého vlastního otce. Po tomto prvním a nevyhnutelném kroku však postupně opustila v podstatě všechny tradiční pravicové a konzervativní postoje a přešla k čistému populismu. Zatímco mnozí konzervativci a pravičáci na Slovensku ji vnímali pozitivně, je velkou otázkou, co Le Penová těmto politickým skupinám vlastně nabídla a nabízí.
Ekonomicky doleva
Její politiku lze označit za nacionalistickou a protiimigrační, proto je stále řazena k radikální pravici. Tyto postoje, stejně jako její euroskepticismus, se datují do doby, kdy stranu vedl její otec. Zejména v otázce přistěhovalectví je velmi radikální, jak se ukázalo před několika týdny, kdy její strana hlasitě vyzvala, aby loď Ocean Viking s 230 uprchlíky na palubě, nebyla vpuštěna do francouzských vod. Tyto postoje jí pomáhají udržet si jádro voličů, kteří „truchlí“ po dobách rozkvětu Francie.
V jiných otázkách však již připomíná spíše levicového populistu. V oblasti ekonomiky bychom marně hledali nějaký odkaz na pravici; Marine Le Penová prosazuje větší přerozdělování zdrojů a větší zásahy státu do ekonomiky. Francie je zároveň velmi zadlužená a její veřejné finance jsou stále více neudržitelné, zejména v důsledku štědrého sociálního systému a rozsáhlého byrokratického aparátu.
Ačkoli je jasné, že bude nutné zvýšit věk odchodu do důchodu (který je ve Francii velmi nízký, 62 let), Marine Le Penová chce tento věk zachovat a pro některé lidi ho dokonce snížit na 60 let. Zároveň chce zvýšit minimální důchod o téměř 10 %. Jejím cílem je také co nejvíce zabránit zahraniční konkurenci pro francouzské podniky a poskytnout štědré dotace domácím výrobcům, což bude znamenat nemalé náklady pro státní rozpočet. Srovnáme-li její program s programem Mélenchona, vůdce radikální levice, zjistíme, že se velmi zřetelně překrývají. Dokonce je možné dojít k závěru, že pravicový volič najde více svých priorit u současného prezidenta Macrona.
Kulturně liberální
V kulturních a etických otázkách důležitých pro křesťanské voliče je Marine Le Penová výrazně liberální. To se nedávno ukázalo, když většina poslanců Národního shromáždění hlasovala pro zařazení práva na potrat do francouzské ústavy. Le Penová se postupně zbavila všech konzervativních postojů v této otázce a vyloučila ze strany prakticky všechny významné katolické politiky v čele se svou neteří Marion Maréchal Le Penovou.
Strana dříve oslovovala velké množství katolických věřících na jihu země, kde měla svou baštu, ale dnes už tito voliči netvoří ani 10 % voličů strany. I když Marine Le Penová mluví o ochraně kostelů a křesťanského dědictví, je to spíše odkaz na nacionalismus než skutečná touha zachovat křesťanské hodnoty. Marine Le Penová také často kritizuje papeže Františka za jeho postoj k uprchlíkům a nemá dobré vztahy s církevní hierarchií.
Strana se tak ideově vyprázdnila. Její odklon od radikalismu prvních let je vítaný, ale vedl pouze k populismu. Marine Le Penová vzdala boj ve všech obtížných otázkách, které jsou ve Francii nepopulární (konzervativní postoje v kulturních a etických otázkách), a nyní pouze živí svůj radikální protiimigrační a euroskeptický postoj spolu s dávkou ekonomického levicového populismu. Výrazně tak rozšířila svůj elektorát a může reálně doufat ve vítězství v prezidentských volbách v roce 2027, ale konzervativce a pravičáky její program příliš nezaujme.
V Národním shromáždění však v posledním roce došlo k druhé významné změně – poprvé po téměř 50 letech v jeho čele nestojí někdo, kdo se jmenuje Le Penová. Le Penová se rozhodla soustředit na předsednictví parlamentní skupiny Národního shromáždění a vedením samotné strany byl pověřen teprve 27letý Jordan Bardella. Jeho prvními kroky bylo propuštění některých blízkých spojenců Marine Le Penové z vedení strany. Bude proto zajímavé sledovat, jakým směrem se strana v příštích letech vydá.
Feministická levice ve stínu sexuálních skandálů
Pohled na francouzskou levici je v některých ohledech ještě podivnější. Dnes ji tvoří především koalice NUPES, která sdružuje zelené, socialisty, komunisty a radikální levicové hnutí Nepoddajná Francie. V červnových parlamentních volbách tato kombinace různých proudů pomohla levici k velkým volebním ziskům, ale po pěti měsících jsou patrné zásadní ideologické rozdíly a je jen otázkou času, kdy se celá koalice opět rozpadne.
Za pět měsíců se toho na levé straně spektra událo neuvěřitelně mnoho. Především levicovými stranami, které se nejvíce zasazují o feminismus, otřáslo několik sexuálních skandálů. Julien Bayou, národní tajemník a předseda parlamentního klubu Zelených, byl obviněn z psychického týrání své bývalé partnerky. Následně se ve straně rozhořely boje, protože na jeho odstoupení tlačila významná poslankyně za Zelené Sandrine Rousseauová, která je dlouholetou politickou odpůrkyní.
Stejné problémy se objevily i v hnutí Nepoddajná Francie, kde byl jeden z jeho nejvýznamnějších členů Adrien Quatennens obviněn z toho, že udeřil svou ženu. Ze sexuálního obtěžování byl obviněn také Éric Coquerel, předseda mocného parlamentního finančního výboru téhož hnutí. Jean Luc Mélenchon, radikální levičák, vůdce Nepoddajné Francie a vyhlášený feminista, reagoval tím nejméně vhodným způsobem a všechna obvinění zpochybnil.
Sexuální skandály významných osobností levice však nejsou jejím jediným problémem – levice se také utápí v ideologických bojích, které se mohou zdát až neskutečné. Zmíněná Sandrine Rousseauová je představitelkou radikálního proudu. Je velkou zastánkyní intersekcionalismu, tedy myšlenky, že sociální identity přispívají k různým formám diskriminace a privilegií. Je to světonázor oblíbený zejména na amerických univerzitách, kde příslušnost k více menšinovým identitám znamená větší diskriminaci.
Podle Sandrine Rousseauové je práce pravicovou hodnotou a levice by naopak měla bojovat za právo na lenost, právo na podporu v nezaměstnanosti. Podle ní by měl mít každý právo na přestávku v práci a na příjem od státu během této doby (nemluvíme o dovolené nebo nemocenské). Je také proti hospodářskému růstu a prosperitě a podporuje ekonomický systém založený na nerostných surovinách. Vyzývá k ekosocialismu.
Zajímavé je, že nejnormálnější názorový proud zastává šéf komunistů Fabien Roussel, který naopak tvrdí, že levice by měla bojovat za pracující lidi, a ne za větší sociální dávky. Říká, že hodnota práce je důležitá. Zastává tedy tradiční pozici, kdy hodnota spočívá v pracujících, mluví za obyčejné lidi, kteří živí své rodiny a poctivě pracují a nezajímají je socialistické výstřelky. V této souvislosti hovoří také o právu na „dobrý steak“, což je jasný odkaz na grilování po dobře vykonané práci, které je mezi obyčejnými Francouzi oblíbené. Někteří ho však již stihli obvinit z toho, že grilování je sexistické a že konzumace masa má negativní dopad na životní prostředí.
Fabien Roussel si je dobře vědom toho, že obyčejné dělníky nezajímají výstřelky ekoaktivistů ani různá volání po sociální spravedlnosti. Chtějí mít práci, živit své rodiny a cítit se bezpečně – v rozporu s návrhy mnoha levicových aktivistů na snížení počtu policistů. Většina těchto obyčejných lidí pracujících například v továrnách dnes volí Marine Le Penovou, přestože v minulosti byli baštou levice. Dnes volí levici spíše jen vysoce vzdělaní obyvatelé měst.
Uvidíme, která z těchto myšlenek převládne a kam se francouzská levice posune. Dělících linií je však více – od otázky bezpečnosti a počtu policistů až po postoj k EU. V jednotlivých stranách koalice navíc panuje vnitřní napětí, aby co nejdříve odešly, protože Nepoddajná Francie je příliš dominantní.
Převzato z Konzervatívnho deníku Postoj
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme.