Zatímco se korejský hit Squid Game dere mezi nejsledovanější seriály všech dob, ve Francii vypukla obdobná soutěž s názvem „prezidentské volby“. Nepůjde v ní o miliony, ale o horké prezidentské křeslo. Neúspěšní adepti jsou vyřazování v primárkách, lídři jednotlivých stran postupně odkrývají karty a pro někoho to třeba bude znamenat i politickou smrt.
Stávající prezident Emmanuel Macron už představil svoji vizi pro Francii do roku 2030, strana Zelených zvolila nového lídra a bývalý brexitový vyjednavač Michel Barnier se snaží udělat otočku a prorazit s kritikou EU v silné konkurenci pravicových kandidátů. Černým koněm celých voleb se ale zdá být krajně pravicový politický komentátor Éric Zemmour. Poutá obří pozornost a průzkumy mu předpovídají postup do druhého kola. Pikantní na tom všem je, že svoji kandidaturu doteď oficiálně neoznámil.
Nedávno jsem tu o Zemmourovi psal jako o pozoruhodném úkazu francouzské politické scény. O člověku, který „vyhlásil válku“ politické korektnosti a nesmiřitelně odsuzuje migraci i přesto, že sám má alžírské kořeny. S pár procenty, která tehdy měl v průzkumech, se zdálo, že by neměl nijak ohrozit těžké váhy francouzské politiky jako Marine Le Penovou a Macrona. Čekala ho spíše role „užitečného idiota”, který měl kandidaturou oslabit Le Penovou, roztříštit síly krajní pravice a pomoci tak ostatním uchazečům o prezidentský post.
Dnes je ale situace zcela odlišná. Jeho popularita prudce vystřelila a průzkumy mu přisuzují až 17 %, což by mu mohlo zajistit účast ve druhém kole voleb na úkor stálice Marine Le Penové. Jestliže se prognózy bezezbytku vyplní, stanul by ve druhém kole proti současnému prezidentovi – a bude za outsidera. Nutno podotknout, že stejně jako Zemmour, ani Macron dosud nepotvrdil svoji kandidaturu.
Faktor Zemmour
Ještě nedávno relativně přehlížený komentátor, známý u části čtenářů pro své novinové články a debaty, vtrhl na politickou scénu jako lavina. Sám Zemmour neskrývá svoje překvapení z tak rychlého nástupu: „Jsem překvapen, jak moc rychle moje popularita vzrostla. Cítím velkou zodpovědnost k mým podporovatelům a udělám vše, abych je nezklamal.”
Nabízí se tedy otázka, co napomohlo Zemmourovi k tak dobrým vyhlídkám.
První část odpovědi můžeme hledat v nevýrazné Le Penové. Francouzská krajní pravice byla po desetiletí ovládána rodinou Le Penů. Po známém otci Jean-Marie Le Penovi převzala otěže Národního sdružení jeho dcera Marine. Momentálně se ale zdá, že po mnoha úspěších její politická hvězda začíná klesat. Roli jistě může sehrát i to, že se v posledních letech snaží zbavit nálepky extremistky a posunout se víc do pravicového středu, od čehož si slibovala oslovení nových voličů.
Tento kalkul se jí ale zatím zjevně nevyplácí, někdejší (ultra)pravicoví podporovatelé ji najednou vidí jako změkčilou a přecházejí k zastánci tvrdé linie – Zemmourovi. Ten dokáže využít i jisté únavy z Le Penové. Politička v poslední době působí zaraženě, bez elánu a nových nápadů. Část přívrženců jí nevěří, že skutečně chce a dokáže vyhrát prezidentské volby, ve kterých už třikrát prohrála. Naproti tomu Zemmour provokuje, burcuje a strhává na sebe neustále pozornost. V nedávném sobotním vydání francouzského deníku Le Monde mu bylo věnováno hned pět článků na předních stránkách.
Síla mediální prezentace
Jestli je Zemmour v něčem skutečně dobrý, je to mediální prezentace. Ostatně jde o ostříleného politického komentátora, který se už roky objevuje v politických debatách a bývá v nich skutečně dobrý. Klidný, sebejistý, kultivovaný a s přesvědčivými argumenty válcuje jednoho názorového oponenta za druhým. V jeho argumentech se to jen hýří historickými referencemi, filozofickými a politickými koncepty, které pohotově spojuje a používá, což dodává legitimitu jeho postojům a myšlenkám. Není to tedy prototyp pravicového radikála, který by se musel ze svých provokativních tezí těžce vykrucovat, ale přesný opak. Jde o intelektuála s velký přehledem, který snadno odráží útoky oponentů a sám rád přechází do protiútoku. Jeho televizní výstupy připomínají spíš salonní debaty z dob osvícenství než tvrdý politický boj.
Síla Zemmoura ale spočívá také v jeho chápání francouzské společnosti. Je jakousi hlásnou troubou pro lidi, kteří nechtějí nebo neumějí vyjádřit svůj názor. Ti v Zemmourovi spatřují člověka, který za ně dokáže otevřeně a úderně říct, co si myslí, a navíc k tomu přidá svůj glanc a inteligenci, čímž jeho stanoviska nabývají na legitimitě. Sebejistě se pak mohou cítit i tito lidé, protože „když si to myslí tak inteligentní člověk jako Zemmour, tak se nemusím za svůj názor stydět.”
Díky tomuto pochopení a prezentaci se ze Zemmoura stává jedno z nejžhavějších témat či symbolů v současné Francii. V rádiu, v novinách, v kavárnách nebo barech, všude se o něm vedou debaty. Jak je milován svými příznivci, tak je zavrhován odpůrci, kteří se děsí, že by se do Elysejského paláce mohl dostat někdo, proti komu je Le Penová jen slabý odvar.
Krize politických stran
Cesta k volbám, které se uskuteční v dubnu příštího roku, bude ale ještě dlouhá. Zemmour se musí prvně rozhodnout, jakou roli chce na politické scéně hrát. Pokud využije nahromaděnou energii a do voleb skutečně půjde, bude muset vytvořit organizační strukturu pro svoji kampaň, zajistit její financování a vytvořit ucelený program. A to může být kamenem úrazu. Zemmour se totiž skoro výhradně zaměřuje na migrační politiku a v sociálně-ekonomických tématech je zatím velmi vágní. S tím, jak bude své úvahy o těchto tématech konkretizovat, může přijít o část podporovatelů a svým konkurentům zároveň dodá munici.
Je tu ale ještě jedna možnost: může se také stát, že se Zemmour rozhodne nekandidovat a zaměří se na jiné cíle. Jeho plán může být dlouhodobý, ale o to ambicióznější: nastavit nový kurz radikální pravice ve Francii. Se svou současnou podporou by mohl upozadit Le Penovou a prosadit novou pravicovou stranu s ostřejší rétorikou, než má dnes Národní sdružení. Nově vzniklá strana by se pak mohla ucházet o prezidentské křeslo až v příštích volbách v roce 2027, kdy už bude mít zavedenou strukturu a voličské jádro.
Ať tak či onak, pozoruhodné je, že jméno Éric Zemmour, které před rokem znali z televize jen pravidelní diváci, v současné době dokáže porazit všechny kandidáty tradičních stran. Do jisté míry se tak opakuje „scénář Macron“ z roku 2017, kdy se relativně neznámý bankéř stal překvapivě prezidentem. Politické strany si z toho patrně nevzaly ponaučení a opět nedokážou nabídnout kandidáta, který by oslovil velkou část voličů. Pokračující krize těchto stran může tentokrát nahrát Zemmourovi – „muži, kterého nikdo nečekal“.
Převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!