Země Mohammedů

Turkish women wave German and Turkish flags during a visit of Turkey's President Abdullah Gul in Osnabrueck September 20, 2011.  REUTERS/Ina Fassbender (GERMANY - Tags: POLITICS) - RTR2RKYD

Rodiče dávají svým dětem nejčastěji jména Eliška a Jakub a profesor Tomáš Halík obdržel německé státní vyznamenání. Jak tyto dvě agenturní zprávy souvisí?

Politické špičky Německa zásadním způsobem ovlivňují současné směřování Evropy. Kdo s nimi a jejich nově definovanými evropskými hodnotami nesouhlasí, nepatří mezi slušné lidi.  Že podle oficiálních statistik stoupá v zemi extremismus a Židé se přestávají cítit bezpečně, prý není jejich vina. V tomto kontextu je zajímavá zpráva z Berliner Morgenpost, která uvádí, že v šesti německých spolkových zemích patří mezi nejoblíbenější jména novorozenců Mohamed. V Berlíně se pak toto „křestní“ jméno umístilo dokonce na prvním místě. Mohamed bodoval v Brémách, Hamburku, Severním Porýní-Vestfálsku, Sársku nebo Hesensku. Že bude Mohamed v příštích letech své pozice posilovat, není pochyb, byť je zmíněná statistika ovlivněna tím, že Mohamedům se počítaly drobné odchylky jmen, jako třeba „Mohammed“ a tradičním německým jménům nikoliv.

Je výsostným právem Němců utvářet si na demokratických principech podobu svého státu a soužití v něm. A ocení-li Německo Halíkovu snahu o dobré vztahy mezi oběma národy, zaslouží si to náš respekt. Je však představa novodobých vizionářů o budoucí podobě Evropy něčím, v čem chtějí žít opravdu všichni?  Troufám si odhadnout, že pokud by u nás proběhla anketa, zda si lidé přejí bydlet v zemi, v níž se rodí nejvíce dětí se jménem Mohamed, výsledek by byl jednoznačný. Řekli bychom ne. Nikoli proto, že jsme rasisti a xenofobové. Každý nový život, který se zrodí, je požehnáním a je jedno, jakou má miminko barvu pleti, či jaké jméno mu jeho rodiče zvolí. Jenže, při vší úctě k vám, budovatelům nové Evropy, kteří upravujete zákony k obrazu svému, měníte základní principy, na nichž je lidská společnost založena a odměňujete své souvěrce: Dotýkáte se něčeho, co je součástí toho nejintimnějšího v nás. Něčeho, co utvářelo náš národ, životy, prostředí, v němž jsme vyrůstali, naše rodiny, naše kořeny. Zdejší krajinu zdobí kapličky, Boží muka, když hladíme klasy dozrávajícího obilí, z kostelních věží slýcháme hlas zvonů. Možná už nerozumíme všem křesťanským symbolům, které tuto zemi formovaly, ale jsou součástí naší krajiny, naší země, nás samotných. Přejme všem dětem, které se zde rodí, aby mohly prožít šťastný život. A je jedno, zda k nám přišly z muslimských zemí, z postsovětských republik nebo snad z Asie či Ameriky. Nikdo se jim nesmí vysmívat nebo jim ubližovat. Mají mít šanci přijmout zemi, v níž žijí, za svůj domov. Ale aby tato země zůstala i naším domovem, nesmíte nám měnit její srdce. Rozdávejte si medaile, ceny, tleskejte si v záři blesků fotoaparátů. Ale ničit vlastní kořeny se nesmí.

Antonín Randa, autor je publicista a někdejší dlouholetý šéfredaktor Katolického týdeníku

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.