Matador české politiky Marek Benda o Andreji Babišovi, Miloši Zemanovi, Rusku, imigraci a o tom, kdo přesvědčil Václava Klause, aby byl proti registrovanému partnerství. Přinášíme druhou část rozhovoru s poslancem ODS a předsedou ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny.
Jak jde Andreji Babišovi vládnutí?
Moc ne. Babiš přišel s tím, že bude ten stát řídit jako firmu a po pěti letech jeho fungování v politice je to čím dál horší. Míra schopnosti státu cokoliv udělat, cokoliv vykonat, se každý rok zhoršuje. A to není jen výstavba dálnic, to je v celé řadě dalších oblastí.
Ta jeho neschopnost řídit stát je pravým opakem toho, na čem stavěl svou kampaň. Neměla by to opozice využít? Protože Babiš měl (a má) nejlepší průzkumy o tom, co lidi chtějí. A vyšlo mu, že to nejsou žádné hodnoty. Žádná svoboda, demokracie… Že se z nás chtěli totální pragmatici, kterým jde jen o to, aby to tu fungovalo.
Naprosto souhlasím. Já si myslím, že veškeré potýkání se s Babišem třeba ohledně jeho trestního stíhání nemá smysl. Že ho musíme porazit politicky. Jeho problém je, že si vůbec nic nemyslí, vůbec nikam ten stát vést nechce a jen kouká na ty průzkumy. Něco říkal před čtyřmi lety a teď, když mu vyšlo, že lidi cítí, že je konjunktura a že by si měli taky užít, tak začal tvrdit opak. A rozdává plnými hrstmi – snad ještě divočeji než za socanů. Ale to ho doběhne. Problém je, že to bude podobně jako mezi léty 2002-2008, kdy Bohuslav Sobotka jako ministr financí různých premiérů tvrdil, že „zdroje jsou“ a můžeme mít každý rok sto miliard sekeru. Pak jsme nevěděli, jak ukočírovat rozpočet, abychom se z toho dostali. Už v Bibli máme sedm hubených a sem tučných let. Ale to jsou věci, o kterých – obávám se – lidé z ANO nikdy neslyšeli.
Posunula se ODS konzervativním směrem? Hlasovala by před patnácti lety jako jeden muž za církevní restituce či proti homosexuálnímu manželství? Posunula se doba, voliči…? Svého času to byli i poslanci ODS, co navrhovali registrované partnerství a Václav Klaus byl protivníkem církevních restitucí.
Ten posun běží už dlouho. Když Honza Zahradil poprvé přišel s registrovaným partnerstvím někdy v roce 1998 nebo 1999, tak jsem měl pocit, že to je v ODS tak dvě ku třem v jeho prospěch. Ale už na konci tehdejšího volebního období přišel na klub Václav Klaus a řekl „Marku, dneska Vás podpořím. Přesvědčil mě syn“.
Který?
To nevím, to neřekl… A nakonec to bylo 4:1 v náš prospěch. A v roce 2006, když to Paroubek protlačil se svými „Marťany“ alias komunisty, tak pro nebyl nikdo. Dneska by možná jednotlivci hlasovali jinak, ale jen jednotlivci.
A co církevní restituce?
To byl obdobný problém. Tam bylo jasné, že to musíme vyřešit. Že hrozí Ústavní soud, že se to musí vyřešit předtím, než se začnou hlásit další náboženské subjekty. Na to se dnes úplně zapomnělo a jsem zvědav, který ministr kultury by politicky přežil to, že by musel z rozpočtu platit imámy. A muslimové by těch 10 000 podpisů pro registraci sehnali. V ODS restituce nějaký protitlak vždy vyvolávaly, ale proto jsme to také dvakrát nechali schválit celým kongresem. Takže posun tu je. Možná i věkem. Jak lidé stárnou, přirozeně se posouvají k vyšší míře konzervativismu, k vyšší míře ctění společenských závazků…
O stálosti názorů Miloše Zemana mám své hluboké pochybnosti. Jako premiér mluvil pozitivně o multikulturalismu, teď je zuřivě proti imigraci. A dokonce hrozí vetem manželství homosexuálů. To bych od něj v jeho premiérských letech také nečekal. Našel si, že to odpovídá jeho voličskému jádru? Na druhou stranu on už žádné nepotřebuje, nikam už kandidovat nebude.
Nezapomeňme, že ho vždycky strašně bavilo provokovat. On ví, že potřebuje ty nepřátelé v pražské kavárně, v pražských novinách. On ví, že to je to, co ujišťuje jeho voličskou základnu. Ale také stárne. I když ani v minulosti nebyl nějakým fanouškem těch progresivistických nápadů.
Není to pro pravici trochu past? Může znít lákavě využít ho někdy, hrát to s jeho voličskou základnou. Ale zároveň je to místy dost toxické prostředí.
Já nemyslím, že bychom to s Milošem Zemanem měli nějak hrát. A on taky s nikým nehraje. On si hraje se společností. Vzkaz, který nám poslal po volbách, byl přece jasný: tohle bylo poslední vítězství a nebudou už žádné porážky. Je třeba ty lidi poslouchat. On to řekl jasně. Teď si bude dělat, co chce. Jsou témata, kde se shodneme, třeba mě příjemně překvapil s Venezuelou. Tam jsem čekal nějaké komplikace. A on se dokázal poměrně jasně postavit za stanovisko vlády, aniž by sehrával svoji oblíbenou ruskou kartu. Ale současně s ním opravdu není moc co hrát. Na to je to moc veliký solitér. Ale zase nemá smysl se proti němu za každou cenu vymezovat.
Nejde ho ale nechat jen tak, ne…?
To ne. Mně osobně nejvíc vadí a děsí ta jeho strašidelná schopnost změnit názor – hlavně v konkrétních politických situacích. To jeho, že dneska „chci sto jedna hlasů pro vládu“ a zítra „nechci sto jedna hlasů pro vládu.“ V tom strašně zbortil víru v to, že lidé si něco myslí. A že když něco řeknou, tak mohou být třeba za měsíc dva voláni k zodpovědnosti za to, co řekli. Tuhle alespoň určitou jistotu on úplně zbortil a po něm to převzal Andrej Babiš, který předvádí úplně to samé. Na začátku uprchlické krize vydal prohlášení, že musíme přijmout kvóty, protože přece nemůžeme přijít o dotace. A za tři měsíce měl člověk pocit, že bude stát na hranici se samopalem a osobně zastřelí každého imigranta. Nebo poslední jeho příběh s pejskama, který je už naprosto bizarní. Takže to mám prezidentovi nejvíce za zlé. Že strašně rozmělnil hodnotu slova politika.
Fascinující je, jak jemu a Babišovi to prostě projde. Cokoliv. Kdykoliv. To se nikdy nedělo. Že je úplně jedno, co dělají, co řeknou, s jejich voliči to nehne.
Ony se taky úplně rozpadly ty zprostředkující kanály. Před deseti lety co napsala na titulní straně Mladá Fronta, tak převzali všichni a mělo to efekt. A tohle se nákupem novin miliardáři a explozí sociálních sítí rozpadlo. Všichni tomu přestali věřit. A kromě toho žijeme v takové velké krizi nedůvěry ke všemu. A v tomto ohledu se mi přílišné strefování do prezidenta nezdá šťastné – při všech výtkách a výhradách. Protože je to přece jen úřad prezidenta republiky a ne osobní léno Miloše Zemana.
To nám ovšem Miloše Zeman příliš neulehčuje… Nicméně – nedávno jsme si připomínali výročí onoho „policejního puče“, svržení vlády Petra Nečase. Onu protikorupční atmosféru hodně přiživili aktivisté z Rekonstrukce státu, střechové organizace různých protikorupčních organizací. Chytli se trochu za nos nebo pořád bojují za nový lepší nezkorumpovaný svět?
Ano, pořád jsou aktivní. Dávají doporučení, stanoviska, ke všem možným předpisům. A Andrej Babiš na ně přese všechno pořád hodně dá a snaží se jim vyhovět. Oni dokážou občas něco kritického říct – třeba teď ke státní službě, ale zase se shodnou třeba na transparentnímu rejstříku smluv, což je zvěrstvo.
Proč?
Tak samozřejmě, je-li člověk proti transparentnosti, je zločinec (smích). Ale já si principiálně nemyslím, že všichni mají kontrolovat všechno. Na to jsou lidi, kteří jsou za to zodpovědní. K čemu jsou všemožné kontrolní orgány? Transparentnost snímá zodpovědnost z lidí, kteří tu zodpovědnost mít mají. To je, jako když mám zodpovědnost za jmenování někoho jen já. Vybral si dobrého, tvoje zásluha, vybral si blbého, tvoje vina. Pak je zodpovědnost jasná. Když ustavím komisi, zodpovědnost rozmělním. A když nechám rozhodnout všechny, nemá zodpovědnost nikdo.
Přiznám se, že nemám rád celou tu tezi o transparentnosti jako principiálním dobru. Takové to zveřejňování platů všech. Nebo zákon č. 106 o svobodném přístupu k informacím, to je jedna z nejhorších norem, které existují. Na to ale člověk naráží jedině při praktickém fungování státu. My se tady bojíme Huawei, ale spoustu věcí sami vlastní péčí zveřejňujeme a necháme každého v tom listovat.
Sleduješ větší či menší ochotu lidí se angažovat v politice? Hodně lidem vadí třeba fakt, že jako členové zastupitelstev musí zveřejnit své majetkové přiznání.
Já jsem přece jen z Prahy, ta je anonymní. Největší obavy v tomhle směru přichází ze středně velkých obcí. V těch úplně malých si do talíře stejně všichni vidí a v těch velkých se stejně nikdo nezná. Ale my jsme tu nikdy neměli nějaké velké nadšení do angažovanosti v politice. Ale v posledních letech vidím o něco větší zájem. Já každého čtvrt roku přijímám do svého místního sdružení v Nuslích někoho, kdo prostě přišel z ulice čistě ze zájmu o politiku.
Bude ODS stavět vlastního kandidáta do prezidentských voleb?
Vzhledem k tomu, že vyhrajeme volby, pokládám za silně pravděpodobné, že bude kandidovat někdo s naší podporou. Ale jestli to bude člen, příznivce nebo někdo, nad kým se shodneme s někým dalším, to zatím nevíme.
Máš jako poslanec více informací o ruských operacích v České republice? Je to reálné, přehnané nebo naopak nedoceněné?
Na to člověk ani nemusí mít nějaké tajné informace. Rusové jsou velká země v relativně blízkém sousedství, která nás ještě před padesáti lety okupovala a odešla před třiceti lety. Takže pro mnohé z nás to prostě je riziko. Možná – jak jsou všichni zamilovaní do internetů – se trošku přeceňují možnosti ovlivňování veřejného mínění. Na to jsem trošku opatrný. Propaganda běžela vždy, ale to neznamenám, že se jí musíme nechat ovlivnit. Z toho bych si nedělal velkou hlavu. Ale to, že Rusové se v podstatě cítí být v konfliktu se severoatlantickou operací a na to konto tady provádějí řadu operací, je nepochybné.
Problém vidím také v tom, že část těch „sluníčkářů“ má v neuvěřitelné oblibě, pokud řeknete cokoliv kritického na téma EU, označit vás za ruského agenta. To pokládám za úplnou blbost. Jsme v Evropě, máme zůstat v Evropě a máme bojovat o to, aby Evropa byla alespoň ideově – ne věroučně – prostorem křesťanského světa. Ale to neznamená, že kvůli tomu mířím do Ruska a chtěl bych nějaký autokratický režim. Nebo, že nám bude lépe, když se rozpadne Evropská unie a začne se po nás znovu sápat ruský car. Nebo kdokoliv, kdo tam zrovna vládně, protože to je úplně jedno.
Matyáš Zrno
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
