„Viktorův hlavní povahový rys je takový: vždy zarputile věří tomu, co je pro něj mocensky výhodné.“
Viktor Orbán mi způsobuje četná utrpení. Vždy, když něco provede, protože to podle svých chladných propočtů považuje za mocensky výhodné, křivka článků o Maďarsku v českých médiích opíše oblouk. A s tím přichází i množství nevhodných přirovnání, vycházejících z neznalosti a nepochopení kontextu. Maďarsko je skutečně velmi odlišná země, s výrazně odlišnou historickou zkušeností a společenskou strukturou.
Paralel na politické scéně je rovněž relativně málo, pomineme-li některé technokracie a rétorické figury. Fenomén Viktora Orbána pak žije z něčeho zcela jiného než ten Andreje Babiše, a není to migrace. Fidesz má stabilní volební podporu přes 40 procent nepřetržitě od roku 1998. Mnohem větší podíl na jeho dominanci po roce 2010 mělo zhroucení druhého největšího mocenského bloku maďarského bipartismu, tedy socialistů, kteří Fidesz dokázali navzdory jeho podpoře v letech 2002 i 2006 porazit a zahnat do opozice.
Problém českých článků o Maďarsku není ani tak to, že by čerpaly pouze z maďarských opozičních médií. Problém je, že nečerpají ani z nich. Maďarská liberální média přinášejí množství skvělých analýz a vycházejí z porozumění domácímu dění. Jenže s těmi se nikdo nepřekládá. Obvyklý postup je, že Reuters napíše zprávu o jevu X, častým zdrojem přitom bývají anglické tvíty spřátelených maďarských novinářů nebo vykastrované zpravodajské články, z nichž vyberou holé obrysy a zasadí je do své předem připravené skládačky (v této skládačce je například Andrej Babiš nacionalistou, protože kdo by se s tím rozlišoval). Tyto jalové články se pak ještě procedí dalším zjednodušováním a výsledkem je český text.
Jen výjimečně lze v českých médiích potkat text, který vychází z hlubšího pochopení situace. V případě tzv. anti-LGBT zákona je jím například tento rozhovor s maďarskou politoložkou Eszter Kovátsovou pro Český rozhlas (přepis pod audiem). Kovátsová zde osvětluje, co maďarskou vládu k přijetí zákona ryze deklarativní povahy (součástí nejsou žádné sankce) motivovalo, co od toho očekává, jaké jsou reakce a rozdělení maďarské společnosti, jaký je reálný základ jevů, vůči nimž se vláda takto vymezila apod.
Je to bohužel naprostá výjimka. Nebo bohužel jak pro koho.
Pravděpodobně neexistuje v Maďarsku zpravodajský web s podobným zásahem, který by Viktora Orbána nenáviděl a každý jeho počin kritizoval urputněji než 444. No a právě tento web, který bychom mohli opět s jistou dávkou zjednodušení přirovnat k Foru24, si už na začátku roku 2019 postěžoval na rozhovor ministra zahraničí Pétera Szijjártóa v CNN s tím, že „to je už několikátý rozhovor, v němž ministr od samého počátku velice úspěšně odráží útočné otázky plné polopravd (…) plynoucí z nedostatečné informovanosti novináře o situaci v Maďarsku a komunikačních technikách maďarské vlády.“
Tehdy šlo o maďarský zákon o přesčasech, který se jako otrocký dostal na titulku největších světových médií… což je samo o sobě divné, v mnoha zemích světa byla přijata různá, často výrazně kontroverznější opatření v oblasti sociálních a zaměstnaneckých práv, která vyvolala i větší protesty a ráznou reakci bezpečnostních složek, nikomu se ale nedostalo takové pozornosti jako malému Maďarsku. Orbánovo Maďarsko zkrátka působí na západní liberální kruhy jako krvavý steak v knihovně, neuvěřitelně je dráždí a popuzuje, pročež mu věnují zcela neúměrnou pozornost. Schválně, kolik jste toho přečetli o obrovských a několik měsíců trvajících protestech vůči bulharskému premiérovi Bojku Borisovovi, mafiánovi staré školy? Borisov na rozdíl od Poláků a Maďarů nedráždí ideologicky.
Od té doby se ale situace ještě několikrát opakovala. Před přijetím současného zákona to byl hlavně nouzový stav, co postavilo na nohy všechny bojovníky za maďarskou liberální demokracii. Jejich přemrštěná reakce plná polopravd (například o tom, že v Maďarsku nefunguje parlament), kterou se příliš neobtěžovali konzultovat s Maďary, vedla v důsledku k tomu, že se Fidesz v létě 2020 dostal na rekordní úroveň podpory. I po kulminaci pandemie na jaře 2021 většina Maďarů hodnotí výkon vlády v pandemii jako vcelku dobrý a vládní strana během ní prakticky neztrácela (viz průzkum GLOBSEC). Většina maďarských investigativců si je jistá, že Fidesz to tehdy udělal schválně. Jeho mocenská pozice je taková, že se vůbec nepotřebuje zbavovat parlamentu, v němž má dvoutřetinovou většinu zcela loajálních poslanců a prosadí si naprosto cokoliv.
Na Szijjártóa v CNN k nouzovému stavu se můžete podívat zde, na vystoupení k pedofilnímu zákonu zde. Na jednu stranu lze ocenit, že si zvou i vládní úředníky a dávají tak prostor oběma stranám. Na druhou stranu zvláště základní neznalost jinak výborné Christiane Amanpourové je ilustrativní. To se opravdu nenajde nikdo, kdo by jim sehnal kvalitní podklady? trhají si vlasy nejen maďarští liberálové. Jednodušší odpovědí je, že je Maďarsko vůbec nezajímá, zajímá je Orbán, respektive jeho kritika. Jenže ta funguje oboustranně, Maďaři si všímají koloniální nadřazenosti, s níž se novináři západních médií ani neobtěžují opatřit si fakta a vlastní neinformovanost vyvažují verbální agresí. Zachování klidu a zabrušování do větších detailů, které jsou jim zcela neznámé, na ně úplně postačují. Tyto rozhovory maďarská vláda vždy rychle přeloží a rozšíří.
Vlastně se z toho časem stal systém, opírající se o maďarská národní traumata a přirozené politické dělení. Ani při jeho popisu se nelze vyhnout značné dávce zjednodušování, protože v opačném případě by délka tohoto textu překročila hranice šílenství.
Trpitelé
Poslední století bylo k Maďarům kruté. Lze říct – a ke komu nebylo? Ale málokterý národ měl možnost sledovat tak prudký a setrvalý pád, za který navíc mohl (ze své perspektivy) vinit výhradně ostatní. Trianonská smlouva představovala pro Maďary v jejich sebechápání naprostou katastrofu. Slovíčko sebechápání je důležité; některé teorie, jako například ta, že díky Trianonu dostali vlastní homogenní stát a co si vůbec stěžují, působí na běžného Maďara jako červený hadr na býka dodnes. Do poslední chvíle věřili, že fatální výsledek zvrátí. O jejich mentálním rozpoložení svědčí fakt, že argumentační linka starého hraběte Aponnyie se točila mimo jiné okolo toho, že Maďaři jsou ostatním národům v oblasti kulturně nadřazení. Politiku kulturní nadřazenosti ostatně Budapešť už delší dobu praktikovala na přináležících národech, které tvrdě převychovávala. V posledním sčítání lidu staré monarchie se objevily narychlo maďarizované (obvykle jen otrocky přeložené) názvy obcí, kde žádní Maďaři nežili – a pokud ano, pak to byla hrstka Židů. Ve snaze získat co největší podíl na obyvatelstvu byli Židé prostě Maďaři izraelitského vyznání. Hodil se každý Maďar a národnost či etnická kategorie „Žid“ se stala přebytečnou.
Mohu na toto téma vyprávět spoustu anekdot, ale možná postačí ta, že židovský komunista Béla Kun je dodnes pro mnohé pravicové a nacionalistické Maďary výrazně přijatelnější než šlechtic a první premiér i prezident Mihály Károlyi; toho považují za ostudného zbabělce, zatímco Kun jisté plusové body získal napadením Československa. Byl to zoufalý pokus s krátkodobým úspěchem (Maďarsko na chvíli ovládlo značnou část jihovýchodního Slovenska), ale snaha se mu upřít nedala. Kunův vnuk Miklós je mimochodem vynikající historik specializující se na dějiny Sovětského svazu a je blízký současné vládě.
Všeobecná shoda, že se Maďarsku stala strašná zrůdnost, panovala na politické scéně tehdy a panuje na ní víceméně dodnes. Asi vůbec nejbolestivější byla ztráta Sedmihradska, považovaného za srdce národa. Maďarská komunita v Sedmihradsku je také dodnes politicky i kulturně nejživější a nejvytrvaleji odolává snahám o asimilaci. A pokud jde o kulturní nadřazenost, i běžný Maďar vám mnohdy řekne, že ony barbarské národy v nástupnických státech opravdu všechno zničily – památky, stavby, pláže, promenády, idylickou uherskou romanci. Platí hlavně pro Rumuny a Chorvaty. Lze se důvodně domnívat, že většina Maďarů stále nepochopila, co bylo hnacím motorem emancipačních snah a jak k tomu oni sami přispěli. Je to banální věc, ale mnoho lidí si neuvědomuje ani to, že maďarština nezná rozdíl mezi Maďarskem a Uherskem. Maďarsko, které je dnes, je v očích mnoha Maďarů okrouhaný, zbídačený a ponížený kus Maďarska, které bylo včera.
Tak či onak, pokusy byly neúspěšné a dvě třetiny území a několik milionů Maďarů zůstávalo ztraceno zdánlivě v nenávratnu. Maďaři utrpěli paralyzující šok, z něhož se následující dvě desetiletí ani tak nesnažili posbírat, jako udržet národ v permanentní mobilizaci a hledat cestičky k opětovnému získání alespoň některých území. Každý den ve všech školách začínal modlitbou za vzkříšení Velkého Maďarska. Veškeré snahy zahraniční politiky se upíraly tímto směrem. Nebylo to jednoduché, Maďarsko se ocitlo v těsném sevření států, jejichž území si nárokovalo, tyto státy uzavíraly pakty o vzájemné obraně podporované velmocemi. Mělo navíc slabou armádu, to byl také jeden z důsledků vyplývajících z Trianonu, jako kdyby ztráta území nebyl postačující trest.
Muselo by se stát něco… My víme, že „něco“ se stalo a Maďarsko ze svého pohledu postupovalo logicky, když se přidalo na stranu těch, kteří „ponižující“ uspořádání po první světové válce nenáviděli úplně stejně. Spojenci byli viníci Trianonu, Osa slibovala návrat území. Dílčí úspěchy přišly a byly vykoupeny krví nevinných. Od dosazení Szálasiho kolaboranstské vlády Maďarsko ztrácí i svou okleštěnou suverenitu. Na životech Maďarů nezáleželo Němcům ani Sovětům, Szálasi byl před popravou vyveden s okovy na rukou do ulic, aby se podíval na zdevastovanou Budapešť s půl milionem tlejících mrtvol.
Následovala opětovná ztráta území a Maďarsko se dostalo do sovětské sféry vlivu (což nebylo spojeno ani s chvilkovým entuziasmem známým z poválečného Československa), přischla mu původně jedna z nejšílenějších stalinistických vlád v regionu a pokus o suverénnější politiku skončil novým krvavým divadlem. Při vší úctě ke všem lidem zasaženým okupací v Československu 1968 včetně lidí zastřelených sovětskými vojáky, parametry jsou nesrovnatelné. V Maďarsku se v mnohém opakovaly neskutečně brutální scény z krvácení Budapešti z roku 1945, nakonec sovětská vojska potlačila odpor vojenskou silou, kterou Hitler dobyl celou Francii a Benelux. Fakt, že jim to přece jen nějakou dobu trvalo, byl vyvážen neuvěřitelnou statečností a ochotou Maďarů umírat v beznadějném boji. Země, které Maďarsko na přelomu první a druhé dekády 20. století rozporcovaly a ve čtvrté ho s lehkým srdcem nechaly napospas Sovětům, nepřišly na pomoc ani v páté.
Proměna Maďarska v konsolidovaný režim, který se spokojoval s občanskou pasivitou lidí, tedy cesta k onomu gulášovému socialismu s koncerty Queenů, soft pornem v trafice a nakonec i tím McDonaldem, byla pozvolná. Mezi jedno z tabu témat patřilo vedle povstání trianonské trauma a postavení maďarských menšin v okolních zemích. Jenže ono přežívalo jako hnisavá rána, jen se předávalo jinak než skrze oficiální kanály. Nové generace vychovávali lidé, kteří se celé dětství modlili za vzkříšení Velkého Maďarska, někdy za něj i bojovali a „osvobozovali“ ho, jejich příbuzní za hranicemi byli po první či druhé válce (či po obou) postiženi perzekucí nebo vyhnáním. Přidejte k tomu maďarský sklon k hlubokému sebeprožívání a odvěký pocit opuštěnosti. Dokonce i muž, o němž bude zbytek článku, chodil už v roce 1990, tedy jako mladý liberál, do parlamentu s aktovkou, se kterou její původní majitel v roce 1946 přeplaval řeku Ipeľ.
Halo pane
Viktor Orbán se narodil sedm let po povstání (1963) do rodiny, která byla… která se stala typickým produktem kádárovského Maďarska. Těžko říct, čím byla v době jeho narození. Mladí rodiče chtěli studovat, nikoliv mít dítě. Když se dozvěděli o dítěti, postarali se o ně otcovi rodiče, tedy Viktorovi prarodiče, u nichž také prvních deset let synova života bydleli. Prarodiče byli venkovští lidé žijící ve skromných podmínkách domku, který dědeček Mihály Orbán postavil vlastníma rukama za výdělky z panské služby.
Malý Viktor byl podle vlastních slov i podle snad všech svých životopisců naprosto nesnesitelné dítě. Jako kdyby v něm byla nějaká tajemná síla, co ho neustále nutila rebelovat, přít se a bít se. Sám to popsal jako nenávist k dospělým. Dnešní psychiatři by tu tajemnou sílu možná označkovali jako ADHD, také paní Orbánová šla touto cestou, jak přiznala v ojedinělém rozhovoru za synovy první vlády, koupila si knížku o zlobivých dětech, aby pochopila, co se děje. Ambiciózní a cholerický Győző Orbán měl na věc poněkud jiný názor a vzpurného synátora tvrdě trestal. Mimochodem, Győző znamená maďarsky vítěz, je to maďarský ekvivalent Viktora a jmenuje se tak i Viktorův bratr.
Vztah otce a syna byl až nenávistný, Viktor později (ve svých 25 letech, takže už s jistým odstupem) v jednom dokumentu přiznal, že otce nenáviděl a označil jej za násilníka. Jeho jedinou dětskou oporou byl dědeček Mihály. Spojoval je zájem o fotbal, který Viktor začal díky dědovi hrát, fotbal spolu sledovali v televizi, měli rádi i westerny nebo polský seriál Kapitán Kloss (když jeho hlavní hrdina přijel do Budapešti, děda ho vzal na stadion). Děda byl drsný, přitom laskavý a tolerantní, s problémovým chlapcem to uměl.
Viktorovy patálie se samozřejmě přelily i do školy, kde patřil k problémovým žákům a celkem vystřídal tři. Výborně se učil, kázeňsky byl ale velice obtížně zvladatelný, navíc díky své průbojnosti míval vždy vliv na kolektiv, který učitelé a vychovatelé považovali za zhoubný. V jeho deseti letech se rodina po narůstajících neshodách odstěhovala od prarodičů z obce Alcsútdoboz do nedaleké vsi Felcsút, kde koupili starý domek. Viktor tak přišel o každodenní kontakt s dědečkem. Ve čtrnácti letech úspěšně složil přijímací zkoušky do anglické třídy gymnázia v Székesfeherváru, nejprestižnější školy v okolí. Začal bydlet na školním internátu, kde se ovšem necítil dobře. Vesnice přece jen dávala jistou volnost v porovnání s internátem, a brzy byl odtud pro neustálé narušování řádu koleje vyhozen. Krátce na to však dostal novou práci i služební byt v Székesfeherváru jeho otec, a tak se Viktor opět nastěhoval k rodičům a poprvé bydlel v bytě s tekoucí vodou.
Orbán dnes s oblibou popisuje, že na elitním gymnáziu coby venkovský hoch působil dojmem otloukánka, ale jeho spolužáci si to pamatují zcela jinak. Podle svého spolužáka se Orbán jen stylizuje do této role, na svůj věk byl intelektuálně vyspělý, hodně četl, měl všeobecný rozhled a přirozenou autoritu (spolužáci si jej opakovaně volili za předsedu), rád ho měl i jeho třídní učitel. Společně s několika dalšími spolužáky (mj. studentem matematické třídy Lajosem Simicskou, pozdějším oligarchou) se scházeli i mimo školu a rozumovali o společenskopolitických otázkách. Tito Orbánovi spolužáci byli výrazně více protirežimně uvědomělí než on. Pocházel z rodiny, v níž politika nehrála roli, otec byl z kariérních důvodů členem státostrany, ale o politice se doma mluvilo jen v té rovině, že je to něco, o co se běžný člověk starat nemá. Orbán později své rodinné zázemí označil za intelektuálně ubohé, což také působí zvláštně, neboť oba jeho rodiče nakonec přece jen dokončili vysokoškolské vzdělání. Svůj tehdejší postoj k systému popsal jako naivní.
Během gymnázia Orbán dosáhl svého fotbalového vrcholu, hrával za U18 tým tehdy prvoligového MÁV Előre SC na pozici útočníka. Tehdy však také dospěl k názoru, že není dostatečně talentovaný na to, aby mohl patřit ke špičce, a po maturitě se přihlásil na budapešťská práva. Ještě předtím však musel absolvovat roční vojenskou službu. Pro silně nepřizpůsobivého Orbána to byl nejhorší rok jeho života, byl často kázeňsky trestán (a tresty na něj měly odjakživa zcela opačný účinek), tou dobou se navíc děly věci v Polsku a oni už otevřeně sympatizovali s Poláky a báli se, že je tam pošlou dělat pořádky.
Na vojně Orbán potkal svého pozdějšího nejlepšího přítele, spojence i protivníka Gábora Fodora. Fodor mu imponoval jako intelektuál, on si Orbána vážil za jeho odvahu a statečnost; měli se opravdu rádi. Byli frustrovaní tupostí velitelů i starších vojínů, kteří nad nimi měli moc. Maďarské vojsko bylo většině společnosti na posměch, byla to nejhůř organizovaná armáda v sovětské vlivové sféře, Orbán vzpomíná, že jediné, co se tam dalo dělat, bylo číst knihy z vojenské knihovny, kde z nějakého důvodu bylo množství francouzských existencialistů. Z vojny se vracel jako přesvědčený antikomunista.
A nebyl by to Orbán, kdyby si ten nový pocit dokázal nechat pro sebe.
Co změnit? Všechno
Práva byly pro Orbána negativní volbou, k níž došel vyřazovací metodou, měl ale štěstí. Krátce po nástupu na univerzitu se stěhoval do nově vznikajícího společenskovědního kolegia (od roku 1985 až dodnes Kolegium Istvána Bibóa) určeného především talentovaným studentům právnické fakulty ELTE. Orbánova spolužačka a pozdější manželka zdejší atmosféru popsala jako „osmdesátkovou hru na demokracii“.
Studenti a učitelé žili spolu a společně se také podíleli na řízení kolegia, probíhaly zde demokratické volby, studenti i učitelé měli velkou svobodu ve výběru témat a učebních metod, mohli si zvát různé hosty, i z prostředí méně vstřícného vůči režimu, a narušovat zavedená tabu. Měli seminář politologie, sociologie, kriminálních věd, věnovali se ekologii nebo chudobě, menšinovým tématům i Trianonu a zahraničním Maďarům.
Orbán se zde nadchl pro politologii a jeho plánem do budoucna bylo vyučovat ji na univerzitě. Jako student práv nebyl příliš pilný, jeho zájmem byla společnost a politické myšlení. O tom, co ho primárně lákalo, svědčí i téma, které si vybral pro svou diplomovou práci (promoval roku 1987). Popisoval v ní problematiku polské Solidarity jako příkladu občanské společnosti a angažovanosti v socialistických zemích. Za práci byl chválen, také redigoval politologický časopis Századvég a byl voleným zástupcem studentů.
Ne všichni jím ale byli nadšeni. Podle některých spolužáků se Orbánova parta „od svého vpádu do kolegia chovala jako skupina pračlověků“ a proslula hlavně svým bezohledným flámováním, jiní už tehdy pozorovali jisté „problematické“ rysy u samotného Orbána. „Od prvního okamžiku bylo zřejmé, že Viktor dominuje nad ostatními, že jim dokáže vnutit svou vůli, že je velmi přesvědčivý. Nemohl jsem ho vystát,“ řekl jejich vyučující, známý politolog a sociolog László Kéri Orbánově polskému životopisci Igoru Jankemu.
Na absolventy kolegia z let 1983-1988 se vzpomíná – někdy trochu sarkasticky – jako na „éru hrdinů“, protože mnozí se posléze zapojili do politiky a část z nich je stále ve vysokých funkcích, včetně samotného Orbána. Dá se říct, že celou svou kariéru je obklopen svými spolužáky z vysoké školy. Tehdy musel po dokončení studií naklusat do práce, ovšem právem se, na rozdíl od své manželky, nezabýval. Odstěhovali se do jejího rodného Szolnoku, kde ona pracovala jako advokátka, Orbán dojížděl do Budapešti, kde pracoval jako sociolog v expertní skupině při ministerstvu polnohospodářství a výživy.
Kolegium zůstávalo jejich domácím zázemím a tady se s velkým přispěním Orbána zrodil Fidesz. Ten okamžik nastal 30. března 1988, kdy mladí antikomunističtí intelektuálové schůzovali společně se svými lektory převážně z řad reformních komunistů (ti zde plnili funkci odrazovačů, někteří též špehů). Ze šedesáti přítomných nakonec zakládající deklaraci podepsalo 37, z nichž se stali zakladatelé Fideszu. Na fotografiích z onoho večera je vidět, jak Orbán sedí v čele na obrácené židli a něco zaníceně vykládá.
Fidesz byl založen jako nezávislá mládežnická organizace, alternativa ke komunistickému mládežnickému svazu. Orbán skeptikům argumentoval, že i komunistická ústava zajišťuje právo sdružování. Především ale věřil, že režim je v poločasu rozpadu a do odvetné akce se nepustí. Byl to jeden z prvních případů, kdy se prokázal větší schopností číst realitu než jeho odpůrci. Proti některým zakladatelům bylo následně zahájeno trestní řízení, ale vyznělo do prázdna. Režim už o to nestál. Když v srpnu 1989 během demonstrací u příležitosti výročí okupace zatkli v Praze dva aktivisty Fideszu, Tamáse Deutsche a Györgye Kerényie, kteří se přijeli omluvit za maďarský podíl na okupaci Československa, v Maďarsku si ťukal na čelo každý a jejich přílet po vyhoštění přenášela státní televize.
Jejich činnost byla v té době aktivistická a spočívala v obraně občanských práv, propojování se s podobnými hnutími v okolních zemích, podíleli se také na demonstracích a manifestacích (při jedné z nich si Orbán odbyl pro budoucího úspěšného politika patrně nezbytné zatčení). Nutno dodat, že maďarští komunisté chápali, že není cesty zpět a to nejlepší, co pro sebe mohou udělat, je začít organizovat transformační proces. V červnu 1989 pronesl Orbán svůj klíčový projev, kterým odstartoval svou politickou kariéru. Na symbolickém pohřbu Imreho Nagye porušil předchozí dohody s představiteli režimu a vyzval ke skoncování s komunismem, odchodu sovětských vojsk a uspořádání svobodných voleb. Statisíce diváků tleskaly, ale Orbánův vzor Adam Michnik nad ním toho večera poprvé ohrnul nos jako nad nebezpečným radikálem.
V létě 1989 se Orbán za Fidesz účastnil jednání u kulatého stolu s představiteli režimu, v září téhož roku vyjel na studijní pobyt na Oxfordské univerzitě. Jako většina představitelů Fideszu dostal stipendium od miliardáře George Sorose, který si Fidesz oblíbil a všemožně jej finančně podporoval. V té době ještě Orbán neprojevoval politické ambice, do Anglie vyjel i s manželkou a novorozenou dcerou Ráchel. Předmětem jeho studia byly dějiny britského liberalismu. Pomáhal mu profesor Norman Stone, který se kvůli němu jednou dokonce do Budapešti odstěhuje, aby mohl dožít v orbánovském Maďarsku.
Stipendium bylo na rok, ale v lednu 1990 se do Maďarska předčasně vrátil, aby kandidoval v prvních svobodných volbách. Fidesz získal 21 mandátů z celkových 386 a Orbán byl oficiálně katapultován do vysoké politiky, kde setrvá nejméně dalších 32 let.
1. Posterboys for democracy (1990-1994)
Je třeba si uvědomit, že Maďarsko vstupovalo do nové éry ve výrazně jiné pozici než Československo. V Maďarsku byla vůdčí silou přechodu sama vládnoucí komunistická strana, respektive její tzv. reformní křídlo, které už delší dobu provádělo reformy s jasným transformačním záměrem. Transformace se dotkla i komunistické státostrany, která se sama rozpustila a reformisté na jejích základech vytvořili Maďarskou socialistickou stranu (MSZP). Personální či ekonomická kontinuita byla naprostá, ideologická už nikoliv. Maďarským komunistům, alespoň jejich podstatné části, zkrátka nestačilo zapouzdření a postupná proměna v národní rezervaci jako jejich českým soudruhům. Měli větší cíle.
Díky volnější povaze režimu také Maďarsko už mělo svoje demokratické strany s přiznanými ideovými rozdíly, zatímco v Česku nebo i v Polsku šlo o proces postupné dezintegrace většího nekomunistického bloku. Maďarsko již mělo národně-konzervativní MDF (1987), libertariánský Fidesz (1988) i liberálně-levicový SZDSZ (1988). Činnost obnovily i některé meziválečné politické strany. Dále Maďarsko bylo nejzadluženějším státem východního bloku a tento problém stále více vyhřezával na povrch.
V prvních svobodných volbách zvítězilo MDF v čele s Józsefem Antallem a utvořilo koalici se dvěma tradičními stranami, malorolníky a křesťanskými demokraty. Vůdčí silou opozice se stal SZDSZ, dále do opozice zamířili postkomunisté a Fidesz. Vznikla tedy národně-konzervativní vláda a v opozici se ocitly strany levicové a liberální orientace.
Ani ve starém světě před kulturními válkami o transgender záchodky neexistovala ze strany Západu neutralita při hodnocení vývoje ve středoevropských zemích. MDF si pro své národně-konzervativní postoje a neochotu otevřít se zcela globálním ekonomickým vlivům brzy získalo množství vlivných nepřátel. Patřil k nim i George Soros, který se v letech 1990 až 1994 opakovaně pokusil přimět zástupce Fideszu k utužení spojenectví s SZDSZ a posléze i ke vstupu do koalice s postkomunisty. Motivace liberálů vstoupit do této koalice byla jednoznačná: vzdouvající se nacionalismus vnímali jako větší hrozbu.
Ten příběh obšírně popisuje ve svých knihách bulharský liberální politolog Ivan Krastev. Postkomunisté se rychle etablovali jako v zásadě vzorní imitátoři západoevropských modelů v kulturních otázkách a zároveň si osvojili neoliberální praxi v ekonomice (někdy v přímém protikladu k rétorice). Kromě obsluhy svých neformálních klientel doma poslušně privatizovali hospodářství zahraničnímu kapitálu. Přes všechny výtky, které zaznívají vůči české transformaci hlavně v levicovějších kruzích, se tyto dvě cesty přechodu prakticky nedají porovnávat. Již na konci roku 1995 bylo v Maďarsku 40 procent hodnoty původně státních podniků vlastněno zahraničními investory, zatímco v České republice 5 procent. Učebnicovost, s níž postkomunisté dělali vše, co se kapitálu hodilo, byla splacena tím, že se přivřelo oko nad jejich minulostí a ze strany západních medií i trhu (burza na jejich vítězství ve volbách vždy reagovala pozitivně a mezinárodní instituce si oddechly) byli naráz vnímáni jako hodní hoši, zatímco domácí mediální sektor s nimi sympatizoval už z té podstaty, že v něm nepřestala existovat personální kontinuita.
Nedá se říct, že by jim to pravice neulehčovala. Při retrospektivním pohledu je zřejmé, že zatímco levice se plně realizovala v napodobování západních vzorů, pravice mohla navazovat jen na resentimenty vůči Velkému Maďarsku a meziválečnému horthyovskému Maďarsku. József Antall byl mimořádně slušný člověk (mnozí by řekli, že až příliš), ale to není jediná a ani nejsilnější kvalifikace pro dobrého, tedy ve smyslu úspěšného, politika. Antall, později navíc sužovaný těžkou onkologickou chorobou, nedokázal v koalici a dokonce ve své vlastní straně nastolit řád a disciplínu. Křídlo kolem úspěšného dramatika a literáta Istvána Csurky se netajilo sympatiemi k předválečnému uspořádání ani méně či více maskovaným antisemitismem. Téma zahraničních Maďarů a Trianonu zase vyvolávalo odpor sousedů a znepokojení evropských a atlantických institucí.
Odbočka: Postava Csurky nám umožňuje nahlédnout další významný rozdíl mezi českou a maďarskou realitou. Csurka se později osamostatnil (byl odejit) a založil si svou vlastní stranu, s níž v letech 1998 až 2002 zasedal v parlamentu. Jeho voliči však nebyli primárně nebo převážně fotbaloví chuligáni a podobné ztracené existence, jak jsme zvyklí u nás. Csurka se těšil velké podpoře mezi vysokoškoláky, zejména muži, jeho obvyklým voličem byl spíše student historie na VŠ či otec středostavovské rodiny oddaný spolkaření a folklóru. Jak ve svém článku pro Respekt uvedl v prosinci 2001 slovensko-maďarský novinář Petr Morvay: „Typický poslanec Csurkovy partaje vlastní univerzitní diplom, ovládá cizí jazyky a jeho parlamentní projev bývá jazykově vytříbený. Také mezi voliči a sympatizanty strany je vysoké procento studentů a lidí s vysokoškolským vzděláním.“
Velká studie z let 2015 až 2018, kterou vydalo v několika svazcích Výzkumné centrum pro sociální vědy, konkrétně jeho oddělení zabývající se sociální mobilitou obyvatelstva, zase odhalila, že nejdůležitější skupinou je pro Fidesz elita maloměst. „Místně integrovaní lidé z malých měst a vesnic hrají zcela klíčovou roli pro Orbánovu vládu. Jedná se o lokálně známé lidi, někdy starosty či zastupitele, ale nemusejí být nutně spojeni s politikou. Řada z nich se zabývá místní historií a zachováváním tradic, jsou to organizátoři různých komunitních akcí, církevní představitelé a podnikatelé. Prostřednictvím této skupiny je Fidesz schopen proniknout do tkání malých sídel jemnějším způsobem než skrze média. Jsou nejaktivnějšími postavami místního veřejného života, organizují programy a oslavy – často společně s místní politickou samosprávou – kde se oživují místní dějiny a zvyky. To jsou velmi důležité prvky identity Fideszu, i když jsou zdánlivě prosté politických podtextů.“ Úplně jiný svět, a českou optikou nesrozumitelný. Konec odbočky.
Je nezpochybnitelné, že vše podléhá ideologizované interpretaci; zatímco liberální analytik postoj Antallovy vlády vůči Bruselu a NATO může označit jako arogantní a mít pro to dobré argumenty, člověk z opačného břehu jej označí za asertivní a má pro to dobré argumenty. Důležité je, že se tu kromě zlomu národně-konzervativní / levicově-liberální objevilo i jeho další rozšíření; národní konzervativci zdůrazňovali směrem ven suverenitu a svébytnost, zatímco levicoví liberálové konformitu a poslušnost. Tato polarita trvá dodnes a bez toho nelze pochopit, proč Viktor Orbán konflikty s Evropskou unií vyhledává a záměrně je provokuje tam, kde si je jistý většinovou podporou.
Jak se znovuobjevovaly přirozené příkopy mezi velkoměstskými liberály a národními konzervativci, vznikalo napětí i mezi jednotlivými frakcemi Fideszu, který se na první pohled – ovšem pouze na první pohled – snažil do konfliktu nezabředávat a přebít ho frikulínstvím, milými úsměvy a důrazem na konstruktivní debatu. Ve skutečnosti to ale uvnitř vřelo a pozice „ani ryba, ani rak“ nebyla dlouhodobě udržitelná. Maďarská politika si nikdy nepotrpěla na třetí síly – ani dnes ne. Má ráda ostré dichotomie.
V čele křídla, jehož preferencí byl boj proti postkomunistům, stál Orbán. Nebyl ještě konzervativcem, nakonec ještě nedávno hlásal poměrně antiklerikální názory a leckoho z vládní koalice v parlamentu pozurážel, především křesťanské demokraty. Byla to hra na efekt, v soukromí se s Józsefem Antallem docela sblížili. Orbán obecně vždy rozlišuje personální a politickou rovinu, v osobním styku si umí získat sympatie i od svých politických nepřátel, protože je milý a přátelský (extrémním příkladem propadnutí Orbánovu kouzlu je slovenský expremiér Matovič, kterému na obrat o 180 stupňů stačila jedna schůzka). V žádném případě ale nechtěl dopustit, aby Fidesz splynul s SZDSZ a stal se součástí rýsujícího se spojenectví s postkomunisty. Byl si jistý, že se musí odlišit, že musí být stranou s vlastní identitou, která nebude rušivá pro běžné Maďary. Středovou až středopravicovou stranou velkorysou vůči pochroumané maďarské duši. Nechtěl být součástí vítězného týmu, chtěl být vítězem. Tak jako nechtěl být průměrným fotbalistou.
Orbánovým hlavním protivníkem byl v tomto jeho někdejší nejlepší přítel Gábor Fodor. Mnohem později přizná, že ač s Orbánem nesouhlasí a většinu politické kariéry strávil bojem proti němu, „v těch důležitých věcech měl on vždy pravdu a já se mýlil“. Řeč není o ideologických nebo filosofických otázkách, ale o strategii mocenského boje. V něm Orbánovi 10/10 dávají i jeho nejzavilejší nepřátelé. Fodor tehdy hlásal, že proměnu v pravicovou stranu jim nikdo neuvěří. Poté, co se Orbán stal v roce 1993 prvním předsedou strany (nahradil kolektivní vedení) a na místopředsedu si prosadil loajalistu Szájera namísto Fodora, poroučelo se celé fodorovské křídlo. V tom okamžiku se Fidesz přiblížil MDF (v té době již dosti nepopulární) a přestal být miláčkem mediálního mainstreamu, kterému se brzy naskytla velká příležitost si z Orbána utahovat a ponižovat jej.
Strana totiž v důsledku ideových třenic a odchodu části poslanců nebyla pro běžného voliče srozumitelná, její kampaň před volbami 1994 tomu také nepomohla (působila více jako reklama na ovoce) a preference letěly strmě dolů. Triumf ve volbách 1994 slavila levice. Postkomunisté s liberály dosáhli dokonce na ústavní většinu. Fidesz získal 7 procent a stal se nejmenší stranou rozložené a zkompromitované pravicové opozice.
Orbán měl však něco, co nikdo jiný: jasnou vizi, jak dál.
Převzato z autorčina blogu
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!