Patnáctého ledna letošního roku schválil Evropský parlament tzv. Evropský zelený úděl (European Green Deal), jehož cílem je snížení emise oxidů uhlíku do roku 2030 minimálně o padesát procent oproti hodnotám z roku 1990. Pominu-li úspěšnost předchozích strategií, jako byla např. ta Lisabonská, podle které se EU do roku 2010 měla stát „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa“, vyvolává zelená dohoda řadu otázek, na které její propagátoři nejsou schopni poskytnout uspokojující odpovědi. Především: kdo to zaplatí a jaký to bude mít dopad na evropskou ekonomiku a životní úroveň.
Důsledkem jeho zavedení totiž bude zdražení elektrické energie a následně všech ostatních základních komodit a služeb (ne vždy totiž zelení aktivisté asi chápou, že energii potřebujeme ke všemu), což povede ke zhoršení sociální situace běžných občanů, přičemž největší tíha dopadne jako vždy na ty nejchudší. Že to není jen pouhým strašením, ukázaly protesty žlutých vest ve Francii, které tvají již rok a které spustil návrh Emanuela Macrona zvýšit zdanění pohonných hmot, což by právě dopadlo na střední třídu, která kvůli rostoucím cenám nemovitostí musí dojíždět za prací.
A netýká se to jen tradičně stávkomilných Francouzů. Velké protesty nizozemských zemědělců na podzim loňského roku nebo plánované protesty německých zemědělců na přelomu roku letošního kvůli nárůstu zdanění nafty ukazují, jak citlivé je to téma.
Hospodářské dopady
Zavedení zeleného údělu nedopadne pouze na domácnosti nebo podniky ve formě drahé elektrické energie, ale – aby bylo možno politiku zelené spásy „utáhnout“ – bude muset být financováno z daní. Evropská unie je už tak vysoce předaněna a zatížena řadou nesmyslných byrokratických opatření. Ztratí další část konkurenceschopnosti vůči největším znečišťovatelům, kterými jsou Čína, Indie a USA. Ty se totiž těmito pravidly řidit nebudou. Zničením automobilového průmyslu pomocí nesmyslných regulací emisí (tyto regulace prostě nelze splnit kvůli existenci fyzikálních zákonů), který je v poslední době téměř jediným konkurenceschopným odvětvím, jež Evropě zůstalo, je typickým případem střelení se do vlastní nohy.
Aby se EU alespoň částečně vyhla nutnosti dotovat úděl z daní, rozhodla se pro regulaci bank, které mají v důsledku na zelenou revoluci přispět jaksi mimo hlavní zorné pole veřejnosti. Zjednodušeně řečeno: dobré, čisté věci budete úvěrovat levně – úvěrování věcí zlých a špinavých se naopak musí prodražit… a my vám nadekretujeme, které jsou které. Primárním kritériem pro posuzování podnikatelského záměru v Evropě tedy napříště nemá být jeho (potenciální) ziskovost, ale jeho „zelenost“. Přijetím takové regulace je navíc předem vyloučena jakákoli dohoda o volném obchodu (v tomto případě jde tedy zejména o volný pohyb kapitálu…) mezi EU a USA. Tedy, pokud nebudou americké banky podřízeny stejné regulaci. Ale proč by měly být?
Takovýto zásah do fungování finančních institucí může vést k nárůstu špatných úvěrů, které v případě bankovní krize stáhnou již tak předluženou Eurozónu (nejen státy, ale i domácnosti a podnikatelské subjekty) do hluboké krize. O tom, že ziskové projekty buď nebudou realizovány, nebo budou realizovány někde jinde, což opět povede ke snížení hospodářské výkonnosti EU, není třeba mluvit. Naštěstí mají banky a ostatní finanční instituce dostatečně silné postavení, aby se mohly proti takovýmto hazardním návrhům hlasitě ozvat. Jen den poté, co Evropská komise ohlásila tyto své záměry, varoval v rámci Financial Times Banking Summitu předseda Evropské bankovní federace a generální ředitel UniCredit Jean-Pierra Mustier před pobídkami směrujícími k tomu, aby banky poskytovaly více „zelených půjček“. Argumentoval tím, že to představuje ohrožení finanční stability.
Nárůst sociální nerovnosti
Za nejkřiklavější šílenost spojenou se zavedením Evropského zeleného údělu lze považovat opatření, kdy chudí budou dotovat bohaté. Nejlépe to lze opět ukázat na automobilovém průmyslu, kdy např. Německo zadotuje výstavbu továrny amerického giganta Tesly na jeho auta, která jsou výrazně dražší, než běžná benzinová a dieslová, poskytne dotace na jejich nákup a autům se spalovacími motory – tedy de facto obyvatelům s nižšími příjmy zakáže vjezd do center měst, případně jim znemožní auta registrovat. Chudí se ze svých daní budou skládat bohatým na jejich nová nákladná ekologická vozidla. Stejně tak již výše uvedená regulace bank může vést k tomu, že sociálně slabší budou mít vyšší úrokovou sazbu na nákup méně ekologického bydlení, automobilu, vybavení atd.
Ve spojení s kvantitativním uvolňováním Evropské centrální banky, které vede k nárůstu ceny nemovitostí a které vytlačilo střední třídu z trhu s bydlením (neboť mladí lidé dnes kvůli rostoucím cenám nemovitostí na vlastní bydlení nedosáhnou a v důsledku omezení výstavby – často z ekologických důvodů – rostou i ceny nájmů), dochází k nárůstu popularity extremně levicových politických stran, jejichž programem je např. znárodňování bytového fondu.
Ztráta pozic ve světové politice
Se slábnoucí ekonomikou a nárůstem sociálního napětí bude nadále oslabovat i pozice EU, resp. jejích členských zemí na mezinárodním poli. Méně výkonná ekonomika nebude s to nakupovat zahraniční zboží a služby ve stejném množství jako dříve, turisté omezí své cesty do zahraničí a tím pádem bude i pozice v jednání s případnými zahraničními partnery podstatně slabší.
Možná to dnes nevypadá jako klíčové téma, ale pokud si vzpomeneme na imperiální tendence Erdoganova Turecka a jeho potenciál vydírat EU v rámci pokračující migrační krize, ztráta pozic při vyjednávání, případně ekonomické síly – tedy schopnosti platit výkupné za to, že turecký paša nevpustí miliony imigrantů valících se za svým lepším příštím do země zaslíbené, může bolet mnohem více, než si dnes kdokoli dokáže představit.
Rozhodně nelze opominout ani tlaky Ruska a Číny, jejichž špionážním hrám s cílem ovlivnit politiku jednotlivých zemí (Rusko) nebo zcizit technologie a patenty (Čína), bude s oslabenou ekonomikou podstatně těžší čelit. I když, v případě Číny se patrně problém vyřeší přirozeně sám, protože: jaké technologie, jaké patenty?
Ztráta technologického potenciálu
Zatímco Rusko i Čína v současné době vyvíjí technologie, které povedou k využití jaderného paliva z 90 a více % (což výrazně sníží náklady na ukládání vyhořelého jaderného paliva), Německo se ze strachu z havárie jaderné elektrárny ve Fukušimě rozhodlo odstavit všechny jaderné reaktory. S jadernou energií pak nepočítá ani zelený úděl, čímž ale EU přišla o možnost dále rozvíjet technologii s nejvyšším účinkem a minimální emisní stopou. Přestože řada projektů výstavby nových jaderných elektráren se v poslední době buď odložila nebo došlo k jejich zrušení z důvodu dvou až trojnásobného nárůstu ceny vstupní investice oproti původnímu projektu, rozvíjí se navrhování malých jaderných elektráren, které nejsou tak investičně náročné a zároveň jsou i méně rizikové.
Obdobně pak nucený rychlý přechod z dieselových motorů na pohon na lithiové baterie nijak nezaručuje, že se někdo neobjeví s novou technologií, která bude mnohem efektivnější, levnější a s menším dopadem na životní prostředí (v současné době se hovoří např. o pohonu na vodík). Rychlým odchodem od fosilních paliv ale ztratí EU příjmy, které plynou z využití již existující technologie, omezí se tak její možnost investic do dalšího hledání nových technologií a pro výzkum a testování se také zbytečně zkrátí časový horizont.
Selhání stanovených cílů
Tak jako selhala Lisabonská strategie, selže pravděpodobně nakonec i náš velký zelený úděl. Vlhký sen všech socialistů a eurokratů, že poručíme větru dešti, resp. schválíme novou směrnici a tím změníme realitu, je skutečně jen snem. Stačí se podívat na slavnou Energiewende, která měla vést ke snížení emisí oxidů uhlíku v Německu. Odstavení jaderných elektráren vedlo k tomu, že nemohly být odstaveny elektrárny uhelné, neboť by došlo k výraznému poklesu výroby energie a zároveň velký podíl obnovitelných zdrojů (slunce a vítr) snižuje stabilitu systému, takže by mohlo dojít ke kolapsu energetického systému jako celku. Výsledek je jasný – plánované snížení emisí nebude dosaženo. Naopak…
Další problém představuje výstavba nových přenosových sítí, které jsou nutnou podmínkou pro stabilizaci přenosové soustavy, resp. výstavba nových zdrojů obnovitelné energie. Nárůst odporu obyvatel Německa k výstavbě nových větrných elektráren a kácení stromů v oblastech, kde mají vést nové dráty vysokého napětí dává tušit, že původní plány se nepodaří naplnit, případně ne včas a v plném rozsahu.
Všechny tyto aspekty dalšího vývoje EU představují jednoznačnou ukázku toho, kam se posunulo směřování EU pod vedením stávajících elit: k budování vzdušných zámků, které budou mít devastující dopad na reálný život všech občanů tohoto společenství. Doufejme, že k naplnění Evropského zeleného údělu nedojde, neboť si občané a političtí představitelé včas uvědomí, stejně jako si to již dnes uvědomují bankéři, že toto není cesta do zeleného ráje, nýbrž do zeleného pekla.
Autor je místopředsedou Konzervativní strany.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!