Akčních plánů a strategií bylo v průběhu let popsáno více než dost. Kompetentním se však nechce řešit těžkou situaci lidí z vyloučených komunit komplexně a s citem pro realitu. Evropská komise v dubnu oznámila, že podává na Slovensko žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie za to, že nedostatečně řeší diskriminaci romských dětí ve vzdělávání. Stalo se tak po osmi letech od chvíle, kdy Evropská komise zahájila řízení proti Slovensku kvůli nedodržování takzvané směrnice o rasové rovnosti, podle níž nesmějí být lidé diskriminováni na základě etnické nebo rasové příslušnosti.
Žaloba přichází v době, kdy Nejvyšší soud Slovenské republiky rozhodl, že vzdělávání žáků v čistě romské škole je segregací.
Zatímco politici si odpovědnost za zoufalý stav vzdělávání romských dětí přehazují jeden na druhého, starostové a ředitelé škol přemýšlejí, jak se proti námitkám evropských orgánů bránit. Skutečnost je totiž mnohem složitější, než jak si ji evropské instituce představují, a řešení nejsou jednoduchá.
Nejvyšší míra segregace
Co Evropská komise Slovensku v žalobě vyčítá? Hlavní výhradou je, že romské děti jsou segregovány a v několika obcích na Slovensku vznikají čistě romské školy nebo třídy.
Komise na to upozorňovala už od roku 2015 a o čtyři roky později zaslala odůvodněné stanovisko, v němž konstatovala, že problémy přetrvávají, a vyzvala Slovensko, aby přijalo opatření k jejich odstranění. Přestože od té doby byla sepsána řada akčních plánů a strategií, nebylo to podle Komise dostatečné. Výsledkem je žaloba u Soudního dvora EU.
Na Slovensku navštěvuje 65 procent romských žáků ve věku od 6 do 15 let školy, ve kterých jsou všichni nebo většina žáků Romové, což je ve srovnání s rokem 2016 nárůst o 5 procentních bodů. Podle Komise je tak Slovensko členským státem EU s nejvyšší mírou segregace Romů ve vzdělávání. Odvolává se na průzkum o Romech, který provedla Agentura Evropské unie pro základní práva.
„Ačkoli v EU došlo k určitému zlepšení, zejména v oblasti vzdělávání, Evropa má před sebou ještě dlouhou cestu k dosažení skutečné rovnosti Romů. Marginalizace přetrvává a mnoho Romů se v každodenním životě nadále potýká s diskriminací, protiromskými postoji a socioekonomickým vyloučením,“
uvádí Komise
Násilná integrace není řešením
Výzvy eurokomisařů a lidskoprávních aktivistů k větší inkluzi, integraci či desegregaci romských dětí však v mnoha případech narážejí na složitou realitu, kterou zažívají starostové, ředitelé a učitelé ve školách, které tito žáci navštěvují.
V posledních letech jsme o tom několikrát psali i v Postoji.
Připomeňme například případ školy v obci Rakúsy u Kežmaroku, která by ráda vybudovala prostory v blízkosti romské osady, aby to měly děti do školy blíž a zlepšila se jejich docházka. Opakovaně však naráží na argument, že by tím žáky segregovala. Mají se snažit o integraci s neromskými dětmi. Ty přitom do školy v Rakúsách nechodí, rodiče je dávají do škol v Kežmaroku.
„Opravdu tomu nerozumím, prý se musíme řídit nařízením Evropské unie a máme se snažit o integraci s neromskými žáky. Ptám se jak, když všechny neromské děti z vesnice stejně chodí do škol v Kežmaroku. Tak mi řekněte, koho mám integrovat a s kým. Je to proti logice. Ptali se mě, jestli jsem udělala všechno pro to, aby sem chodily neromské děti. Jak mám nutit rodiče, aby sem dali své dítě?“
řekla v rozhovoru ředitelka školy Lucia Brutovská
Momentálně nejznámějším případem je škola v Podsadku (část Staré Ľubovně), o které Nejvyšší soud před pár měsíci rozhodl, že segreguje, protože ji navštěvují pouze romské děti. Neromové však v okolí školy ani nebydlí a současný zápis do školy ukazuje, že ani jeden neromský rodič do ní nehodlá umístit své dítě.
Žalobu na stát a město podala nevládní organizace Poradna pro občanská a lidská práva v roce 2015, kdy se rozšířila kapacita školy výstavbou modulové přístavby.
Okresní i krajský soud nejprve zamítly veřejnou žalobu podle antidiskriminačního zákona, kterou podala nevládní organizace. Nejvyšší soud zaujal odlišný názor a souhlasil s tím, že stát ani město nezabránily diskriminaci romských dětí.
„Nepopíráme, že je to čistě romská škola. Ale je to demografický vývoj a svobodná vůle rodičů, kteří mají zákonné právo rozhodnout, do které školy své dítě zapíší,“
hájí se ředitelka školy Viera Kičurová a primátor Staré Ľubovně Ľuboš Tomko s tím, že situaci nemohou ovlivnit.
Ostatní školy ve městě jsou vzdáleny několik kilometrů a je přirozené, že rodiče dají své dítě do té nejbližší. Neumějí si představit, jak by děti ze zoufalých sociálních podmínek vozili autobusem, aby je „namíchali“ do jiných škol s neromskými dětmi. “ Násilná integrace nic nevyřeší,“ tvrdí.
Soudní bitva v tomto případě pokračuje a stát a město dostaly za úkol vypracovat desegregační plán. Nikdo však přesně neví, co by to v praxi mělo znamenat. Podle starosty může uzavření školy v konečném důsledku ublížit dětem, které se v ní cítí dobře. Navzdory potížím tam učitelé s žáky pracují a daří se jim postupovat vpřed. Říká, že kdyby školu navštívila Evropská komise, tyto výsledky by viděla.
Stejná situace je i ve škole v Telgartu, kterou navštěvuje 228 dětí a 25 dětí je v mateřské školce. Všechny jsou romské.
„Rozhodli se dát své děti jinam a nám nezbývá než to respektovat. Nutit nikoho k ničemu nemůžeme,“
řekl o jejich rodičích deníku Pravda starosta Jozef Štajer.
Podobných příkladů bychom na Slovensku našli mnoho. Školy a jejich zřizovatelé se již nyní obávají komplikací, které jim přinese tlak nevládních organizací a rozhodnutí soudů.
Zvláštní škola je často jen důsledkem
Dalším významným obviněním v žalobě Evropské komise je nadměrné umisťování romských dětí do zvláštních škol pro žáky s lehkým mentálním postižením. Až 17 procent žáků z vyloučených romských komunit ve věku od 6 do 15 let navštěvuje zvláštní školu nebo třídu, což je přibližně třikrát více než v celkové populaci.
Problémem je, že se tam kvůli nesprávné psychologické diagnóze dostávají i děti, které tam nepatří.
Marián Zimmermann, psycholog z Centra speciálněpedagogického poradenství v Gelnici na východě Slovenska, potvrzuje, že velké zastoupení Romů ve zvláštních školách je zřejmé již na první pohled.
Osobně se s chybným umístěním romského žáka do zvláštní školy nesetkal, ale dokáže si to představit.
„Spíše však dnes vidím tendenci poradenských a preventivních center být v tomto ohledu opatrná a diagnózu dítěte několikrát opakovat. Někdy jsou školy už nervózní, protože žák není schopen se zařadit, přesto psychologové raději provedou vyšetření znovu,“
říká Zimmermann
Podle něj jsou současné diagnostické metody a přístupy dostatečné k tomu, aby každý psycholog s průměrnými schopnostmi objektivně určil, zda dítě patří do speciální školy, či nikoli. V případě romských žáků je často problémem jazyková bariéra.
„Vím, že standardizované psychologické testy nejsou ideální. Pokud však psycholog stanoví, že dítě má lehké mentální postižení jen proto, že má špatné verbální schopnosti, je to podvod.“
Podle Zimmermanna by měl zkoumat i další faktory, aby získal objektivní obraz o jeho duševním stavu.
Celý problém je však podle něj komplexnější a zařazení dítěte do speciální školy je často jen důsledkem nedostatečné prevence v prvních letech vývoje.
„Do prvních pěti šesti let se vývoji a vzdělávání těchto dětí nevěnuje vůbec žádná pozornost. V tom jako stát naprosto selháváme,“
říká psycholožka a dodává, že jde o klíčové období.
Ve své praxi se Zimmermannová setkává s dětmi, jejichž výchozí pozice je velmi špatná ještě před narozením. Rodiče žijí v zoufalých podmínkách, matky nemají v těhotenství dobrou výživu, v prostředí, kde žijí, převládá alkohol a cigarety.
„Když procházím anamnézy dětí z vyloučených komunit, tak novorozenec se třemi kilogramy je už vzácností. Děti se rodí podvyživené a následná péče o ně je velmi špatná.“
Říká, že když k němu přijde dítě z vyloučené komunity v pěti letech na testování školní způsobilosti, často nemá šanci mluvit s ním slovensky.
„Tyto děti nejsou dvojjazyčné, ale cizojazyčné. Základní otázky musím klást v romštině, ale i tam se nářečí od sebe liší,“
připomíná Zimmermann potíže psychologů, kteří s touto skupinou dětí pracují.
Jazyk není jediným problémem. V prvních letech nemají tyto děti zpětnou vazbu od rodičů, nerozvíjí se u nich komunikační ani motorické dovednosti.
„Poprvé vidí tužku a my po nich chceme, aby zvládly test způsobilosti, kde mají nakreslit postavu nebo napsat nějaké písmeno? Je to velmi náročné.“
Škola a vzdělání jsou pro velkou část romských rodin z těchto komunit cizí nebo „gadžovskou“ záležitostí.
„Sami Romové mi vyprávěli, že když přišli domů s učebnicemi ze školy, příbuzní je od studia odrazovali s tím, že by je to nebavilo. Jejich mentalita je úplně jiná, vzdělání pro ně není základní hodnotou.“
Politici se obviňují navzájem
V posledních letech byla popsána řada akčních plánů, strategií a pokynů nejen v souvislosti se vzděláváním, ale také v rámci celkového tématu pomoci Romům z chudých poměrů. Zmiňme například Strategii pro rovnost, inkluzi a participaci Romů do roku 2030, Strategii inkluzivního přístupu ve výchově a vzdělávání a akční plány s nimi spojené.
Odpovědnost za žalostný stav v této oblasti, který nám vyčítá i Evropská komise, nelze svádět na jednoho politika nebo vládu. Odstupující premiér Eduard Heger v reakci na žalobu uvedl, že „je to důsledek toho, že se léta nic nedělalo“.
„Je to taková ironie osudu, že teď, když jsme udělali nejvýraznější krok k desegregaci, tak právě teď, když se dělá historicky nejvíc, přišel tento účet za minulost,“
reagoval odstupující ministr školství Ján Horecký.
Jeho předchůdce Branislav Gröhling z SaS se brání, že resort pod jeho vedením tuto problematiku řešil a přijal opatření. Několik psychologů a učitelů z praxe však kritizuje, že to byl právě on, kdo zrušil tzv. nulté ročníky, kde měly děti z chudých poměrů alespoň nějakou možnost získat sociální návyky a zlepšit komunikaci před nástupem do prvního ročníku základní školy.
Zavedení povinné docházky do mateřské školky pro děti od pěti let podle nich není dostatečným řešením. Děti z romských komunit je navštěvují v lepším případě sporadicky, v horším případě vůbec.
Gröhlingovi lidé připravili loni pro školy také takzvanou desegregační příručku s názvem Společně v jedné třídě. Byl to však jen dokument plný obecných frází o inkluzi, který nenabízel žádná konkrétní a praktická řešení.
Kvůli žalobě Evropské komise se bývalý ministr pustil do vzájemné kritiky s poslanci OĽaNO.
„Viníkem žaloby je OĽaNO. Protože odmítá pokračovat v desegregačních opatřeních, která jsme ve školství zahájili, a vůbec se touto problematikou nezabývá. OĽaNO teď ukazuje prstem na jiné a zbavuje se odpovědnosti,“
říká exministr Gröhling, který zmiňuje opatření, jako je proplácení doučování, letních škol a školních klubů pro děti ze znevýhodněného prostředí, reforma poradenských center a zvýšení počtu asistentů a pomocných profesí.
Reagoval tak na poslance hnutí Igora Matoviče, kteří ho obvinili z nečinnosti, za což Slovensku hrozí v souvislosti s žalobou pokuta. Europoslanec Peter Pollák ml. zopakoval svůj návrh na povinnou školku od tří let pro děti ze znevýhodněného prostředí.
„Předškolní vzdělávání dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí je zásadní. Děti z takového prostředí musí přijít do prvního ročníku základní školy s dovednostmi, znalostmi a také se znalostí vyučovacího jazyka, jinak se situace v této oblasti nijak nevyřeší,“
říká syn europoslance Petra Pollaka.
Převzato z Postoj.sk
Překlad: Redakce KN
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme