V Poslanecké sněmovně se svádí boj o zákaz umísťování malých dětí do ústavní péče. Do kampaně se zapojila i skupina populárních českých herců, kteří vyzvali poslance, aby zvedli ruku PRO zákaz umísťování dětí do tří let. Málokdo si ale uvědomuje všechna úskalí tohoto návrhu.
Herci mají jasno: „Vážení poslanci! Chceme Vám něco říct. V českých ústavech je aktuálně 228 dětí do tří let. Vy teď máte historickou šanci to změnit. Každý rodič ví, že děti do tří let do ústavu nepatří. Že ústavní péče neodvratně poškozuje dětský vývoj. Ve sněmovně se o tom už osm let jen debatuje. My si nemyslíme, že je dětem nejlépe v kojeneckých ústavech. Hledají se výmluvy, proč to nejde. Ale ono to jde. Když se chce. Poslanci teď stojí před klíčovým hlasováním. O tom, zda mají děti vyrůstat v ústavech či v rodinách nebo v komunitách. Jsme přesvědčeni, že v rodině je každému líp. Komu na dětech záleží, zvedne ruku PRO… Ano i Vy. Protože na dětech záleží. Na dětech záleží. Na dětech záleží. Záleží na nich i Vám? Protože každé dítě chce vyrůstat v rodině.“
Kam ty děti dáme?
Důsledky psychické deprivace dětí vychovávaných v ústavech popsal již v šedesátých letech minulého století světově uznávaný český psycholog profesor Zdeněk Matějček. Přednost před ústavní péčí má proto i v České republice náhradní rodinná péče. Dětské domovy i kojenecké ústavy se do současné doby transformovaly tak, aby se co nejvíce přiblížily rodinnému prostředí. Přesto všichni víme, že sebelepší ústav dětem rodinu nenahradí. Jenže psychická deprivace dětí se týká i dětí, které jsou v rodinách týrané, zanedbávané a zneužívané (děti se syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, tzv CAN). Ty jsou v patologických rodinách ohrožovány na zdraví a životě. Ročně je u nás zachyceno téměř deset tisíc případů takových dětí. V roce 2019 bylo zachyceno 9223 dětí se sydromem CAN, z toho 8718 ve vlastních rodinách a 328 dětí v náhradní rodinné péči. V roce 2020 v důsledku vládních opatření, kdy děti nechodily do školy, zůstaly mnohé případy dětí se syndromem CAN skryty. Svědčí o tom pokles zachycených případů dětí se syndromem CAN na 7539 za rok 2020. Z tohoto počtu bylo 267 dětí týraných, zanedbávaných a zneužívaných v náhradní rodinné péči.
Síť přechodných pěstounů ovšem čítá aktuálně cca 750 tzv. osob v evidenci – to je lidí, kteří jsou připraveni přijmout do péče většinou jedno dítě, výjimečně dvě děti, zcela ojediněle více dětí. Celkem mají nyní svěřeno cca 900 dětí. Navíc se k dětem vymezují z hlediska věku i zdravotního stavu dítěte. O pěstounskou péči loni požádalo pouze 350 žadatelů. Naproti tomu bylo do ústavní péče a Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP) umístěno v roce 2020 2684 dětí, z toho 866 do ZDVOP na základě žádosti rodičů. (Viz statistika)
Prostým výpočtem nutně dojdeme k závěru, že zakázat umísťování dětí do pobytových zařízení není možné. Argument, že je v kojeneckých ústavech 228 dětí nemůže obstát. Děti do ústavů přicházejí a zase odcházejí podle toho, jak se v terénu ocitají bez péče a jak se daří zajistit jim péči jinak. Pokud je to možné, jsou svěřeny pěstounům, ale pokaždé to možné není. To nejsou výmluvy, ale fakta. Kam dáme děti, které se ocitnou bez péče a nebudeme pro ně mít náhradní rodiče?
Jak je to vlastně s pěstounstvím?
Žadatelé o dlouhodobou pěstounskou péči jsou vedeni v registrech náhradní rodinné péče na krajských úřadech jako osoby pečující. Volných dlouhodobých pěstounů je jako šafránu, jejich počet by se dal na většině krajských úřadů spočítat na prstech. Děti, které jsou ochotni přijmout do své rodiny, si vybírají podle věku, pohlaví, zdravotního stavu, osobní i rodinné anamnézy i podle etnika. Jako žadatelé bez přijatého dítěte nepobírají žádný plat. Dlouhodobá pěstounská péče trvá tak dlouho, jak dítě potřebuje, nezřídka až do dospělosti dítěte. Přehled volných dlouhodobých pěstounů se v České republice nemonitoruje.
Přechodní pěstouni jsou vedeni v registrech náhradní rodinné péče na krajských úřadech jako osoby v evidenci. Jejich seznam je veřejně přístupný.
Přechodní pěstouni by měli podle zákona přijmout do své péče jakékoliv dítě ve věku od narození až do osmnácti let, které se ocitne bez péče. Nahlédnutím do seznamu přechodných pěstounů lze však zjistit, že v praxi ani přechodní pěstouni nejsou připraveni přijmout do své péče jakékoliv dítě a k dětem se vymezují, nejčastěji podle věku a zdravotního stavu. Přechodní pěstouni pobírají plat, i když žádné dítě v péči aktuálně nemají, přičemž dobu jejich „odpočinku“ mezi přijatými dětmi určuje výlučně poptávka v terénu a krajský úřad po dohodě s nimi. Přechodná pěstounská péče trvá jeden rok, soud ji však může na další rok prodloužit. Výjimečně ji prodlouží i déle. Přechodní pěstouni jsou chápáni jako zaměstnanci státu, avšak jejich plat ani vágní nastavení podmínek, za kterých svoji práci odvádějí, tomu neodpovídá.
Novela zákona o SPOD by měla pěstounskou péči podpořit. Necílí ale na odstranění propastného rozdílu mezi ohodnocením přechodné a dlouhodobé pěstounské péče, i když rozdíly mezi přechodným a dlouhodobým pěstounstvím se v praxi do značné míry stírají. Zejména z hlediska práv a povinností pěstounů i stran nároků, které péče o přijaté dítě vyžaduje.
Přechodná pěstounská péče na jeden rok nedává smysl v případě dětí, které nesměřují do adopce a ani není možné vrátit je po tak krátké době do jejich původní nebo širší rodiny. Tyto děti potřebují zajistit náhradní rodinu déle, často trvale, ale my je přesto svěřujeme do přechodné pěstounské péče pro nedostatek dlouhodobých pěstounů. To novela neřeší a efektivním způsobem necílí ani na zvýhodnění přijetí sourozeneckých skupin do pěstounské péče. A už vůbec nikdo neřeší komplikovaný adopční proces a právní uvolňování dětí, nastavené občanským zákonem, platným od roku 2014, takže i přechodná pěstounská péče dětí, u kterých dali rodiče souhlas s adopcí, trvá zbytečně dlouho. To představuje pro mnohé děti trauma ze zpřetrhání vazeb s pěstouny, ke kterým si vytvořily silnou citovou vazbu.
Děti na inzerát?
Podle novely zákona by se měl zvýšit státní příspěvek na doprovázení pěstounů. Nyní činí 48.000,- Kč ročně na doprovázení jedné pěstounské rodiny ročně, bez ohledu na to, o kolik dětí tato rodina pečuje. Pro doprovázející organizace je proto výhodné doprovázet pěstounské rodiny s jedním dítětem. Koncepce náhradní rodinné péče nestaví na zvýhodnění pěstounských rodin s více dětmi ani nepočítá s garantovaným státním příspěvkem na podporu biologických rodin dětí umístěných v přechodné pěstounské péči, které mají být sanovány. Kde je vůle toto změnit krom všech proklamací, že dítě patří do rodiny?
Existenční závislost organizací na státním příspěvku na doprovázení pěstounů je také hlavním důvodem, proč právě organizace doprovázející pěstouny patří k největším podporovatelům zákazu umísťování dětí do pobytových zařízení, aniž by nejméně takové úsilí vyvinuly na odstranění problémů, které ke stagnaci až propadu pěstounství vedou.
Ano, děti patří do rodiny a nikoliv do ústavu. Pokud však v rodině zažívají muka, nemůžeme je v ní nechat. Pokud rodina děti odloží, nemůžeme je nechat bez péče. Co bude s dětmi, na jejichž péči pěstouni nestačí? Budeme děti nabízet na inzerát nebo na sociálních sítích? Jednu takovou zkušenost jsem udělala. Před nedávnem jsem si na facebooku posteskla, že nemáme pěstouny pro sourozeneckou dvojici dětí do dvou let, a to ani přechodné. Obdržela jsem podnět k využití pěstounky na přechodnou dobu, která na sousedním krajském úřadě figurovala jako obsazená. Projevila však zájem přijmout do péče i tyto dvě „naše“ děti k holčičce, o kterou již pečovala, a to na základě avíza od jiné přechodné pěstounky. Ve spolupráci s dotčeným krajským úřadem a následně soudem jsme svěření dětí do rodiny přechodné pěstounky „zprocesovali“. Vše nasvědčuje tomu, že ku prospěchu dětí. Je zcela evidentní, že vyhledávání náhradních rodičů pro děti bez rodin nemůže probíhat v neprostupných šablonách, ale zároveň je jasné, že zprostředkování náhradní rodinné péče se nemůže vymknout kontrole a garanci státu. Nebo má snad někdo za to, že vyhledávat na sociálních sítích náhradní rodiče dětem, které se ocitly bez péče, může být pravidlem a standardem kvality sociálně-právní ochrany dětí?
Z Prahy na Moravu?
V souvislosti s tímto případem dětí, jsem si opakovaně vyslechla argument, že v ČR je 53 volných přechodných pěstounů, tak proč je nevyužijeme? Těch, kteří by byli ochotní přijmout do své péče sourozence bylo aktuálně pár a všichni z Moravy. A to samozřejmě problém je. A to podstatný! Mít děti na Moravě a sanovat biologickou rodinu v Praze lze dost ztuha. Po roce či dvou přechodné pěstounské péče hrozí, že budeme mít děti bez rodiny náhradní i biologické. Když děti povyrostou, nikomu v dětském domově vadit nebudou? Z přechodné pěstounské péče se do ústavní péče ročně umístí několik desítek dětí. Za posledních pět let bylo z přechodné pěstounské péče umístěno do ústavní péče 115 dětí. Viz: https://www.mpsv.cz/statistiky-1)
Byly to ty samé děti, které rvaly všem zastáncům zákazu umísťování dětí do ústavní péče srdce, když byly docela maličké.
Zákaz umísťování dětí do pobytových zařízení dětem zkrátka více rodin nevykouzlí.
Cesta k vytvoření vyváženého systému péče o ohrožené děti je mnohem klikatější, ale zatím nikde nevidím vůli ji nastoupit. Sociálních pracovníků OSPOD, kteří nesou spolu se soudci opatrovnických soudů prvotně největší díl odpovědnosti za děti, které se ocitají v terénu bez péče, se nikdo na jejich názor a zkušenosti z praxe neptá. Zvláště ne z regionů s největším výskytem sociálně-patologických jevů. Možná, kdyby se ptal, byla by větší šance vytvořit koncepci fungujícího systému, o kterou by nemusel být v Poslanecké sněmovně sváděn takový boj.
Mrkněte do terénu
Takže milí poslanci, než zvedete ruku PRO zákaz umísťování dětí do ústavní péče, zvedněte se z poslaneckého křesla a navštivte dva tři OSPOD v republice. Nezapomeňte přitom navštívit některý z OSPOD v Ústeckém kraji, ať je Váš názor politicky vyvážený. Ústí není Morava. Na konec se můžete zastavit v některém z kojeneckých ústavů nebo dětském domově.
Autorka je sociální pedagožka, v sociální oblasti pracuje od roku 1986, v oblasti SPOD a NRP od roku 2000. O systému péče o ohrožené děti v ČR píše autorka do časopisu „Právo a rodina“. V roce 2019 v něm zveřejnila článek „Ochrana týraných, zanedbávaných a zneužívaných dětí (syndrom CAN) a článek s názvem „Úskalí náhradní rodinné péče: A co dál?“ V roce 2020 články s názvem: „Je deinstitucionalizace ukazatelem úrovně ochrany dětí?“ a „Neefektivní vynakládání veřejných prostředků na doprovázení pěstounů“. V březnu letošního roku v časopisu „Právo a rodina“ zveřejnila článek „Nezodpovězené otázky v oblasti zprostředkování náhradní rodinné péče“.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!