Kyjev, začátek března 2022
Město bylo sevřené strachem, ale vyzařovalo z něj i odhodlání. Na ulicích nebyl skoro nikdo, nejezdila veřejná doprava, ochody byly zavřené, semafory nefungovaly. Každých několik set metrů bylo kontrolní stanoviště Teritoriální obrany. Betonové bloky a pytle s pískem a za nimi v pekelné zimě muži, kteří často drželi Kalašnikov prvně v životě. Teď čekali, jestli ruské tanky prorazí obranu na okrajích města. Vedle sebe basu od piva s Molotovými koktejly. Náklaďáky naložené cementem, převrácené tramvaje a svařené protitankové překážky doplňovaly improvizovanou obranu.
Spali jsme v v bývalém hotelu, nyní v kasárnách jednoho praporu Teritoriální obrany. Vojáci byli vesměs mladí kluci okolo pětadvaceti let, většinou se znali z klubů bojových umění. Vojenské zkušenosti neměli skoro žádné. Po několika dnech ale přijeli Gruzínci, veteráni z války v roce 2008 a potom i několik Američanů a jeden Dán, kteří bojovali v Iráku, Afghánistánu a Sýrii. Několik hodin taktiky denně mělo ale k pořádnému výcviku daleko a v duchu jsem je litoval, pokud by se dostali do opravdového boje.
Kyjevská oblast, polovina března 2022
Dálnice u Makariva byla obrazem naprosté destrukce. Zničené tanky, ohořelé mrtvoly, zničená vozidla. Nějakým zázrakem nás ukrajinský voják na posledním check pointu pustil dál a ještě perfektní angličtinou doporučil, abychom si už opravdu vzali balistiku… Takže jsme jeli a v jedné z těch typicky válečných náhodných okamžiků se ocitli až v první linii. A ačkoliv Ukrajinci jinak ani v hlubokém zázemí nenechávali natáčet cokoliv, co jen vzdáleně připomínalo vojenských objekt, „fronťáci“ byli úplně v klidu.
Procházeli jsme řadou vojáků, čekajících před první linií zákopů. Zaujalo nás neuvěřitelné množství pancéřovek RPG-7. Jako kdyby každý voják měl dvě… Před námi byl most a za nám už země nikoho. Vojáci se snažili zahrabat co nejhlouběji, ti nejšťastnější spali v propustkách pod silnicí, v betonové skruži. Ze strany si na ní nalepili obrázek Panny Marie. Pro štěstí. Voják, který se s námi kamarádil nejvíc, se nakonec nechal natočit jen zezadu. Ne kvůli Rusům, ale kvůli mamince. Celou válku jí totiž říkal, že pracuje v bezpečí ve štábu. Nechtěl se prozradit.
Bazar, konec března 2022
Vesnice Bazar, utopená hluboko mezi lesy, loukami a mokřady, severovýchodně od Kyjeva. Cestou sem člověk pochopil, proč to měli Rusové při postupu na Kyjev tak složité. Jediná špatná silnice a jinak nic. Zleva i zprava mokřady. Vesnice jednou za 10 kilometrů, ztracená uprostřed ničeho.
Ta poslední se jmenovala Bazar, za ní už bylo území nikoho a další obec už byla v ruských rukou. V noci odtud uprchla skupina žen s dětmi a starými lidmi. Nemohli už snášet řádění opilých jakutských vojáků. Šli třicet kilometrů lesem. Tyhle ženské s upracovanýma rukama zvládnou asi všechno. I ony se ale rozplakaly štěstím, když dorazily na okraj vesnice a shledaly se tu s příbuznými a přáteli.
Ukrajinským obráncům velel muž s přezdívkou Nesluh, profesionální voják a člověk na svém místě. Panovala tu železná disciplína, neexistovalo, že by se voják napil alkoholu. „Koho uvidím s chlastem, na místě ho zastřelím“, prohlásil a aby dodal svým slovům důraz, zašermoval pistolí. Jeho muži právě dostali první dárek ze Západu – americký granátomet Mk 19. Cvičil je na něm americký dobrovolník bývalý mariňák. Kde se tu vzal, nevím. Jen se mihnul a zmizel s dalšími vojáky v lese. Vojáci nás prosili, jestli bychom jim nesehnali termovizi – je to v noci neocenitelný pomocník při nočních hlídkách v nekonečných lesích.
Nakonec ale bylo všechno jinak – během pár dnů se odsud, stejně jako z celé Kyjevské oblasti, Rusové stáhli. Přecenili své síly a naopak podcenili ty ukrajinské. Naděje na rychlé vítězství se rozplynula a Kyjev byl definitivně zachráněn. Těžiště války se přesunulo na Donbas.
Vyšlo v Armádních novinách
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme