Za Milenou Černou

Za bolševika jsme byli sousedé. A přirozeně přátelé. Žila s manželem Milošem v domě na nábřeží, o patro pod námi. Jejich byt býval skrýší pro disidentské poklady, které jsem – kvůli častým domovním prohlídkám u nás – musel občas schovávat. Milena byla ochotná, obětavá. Uvařila kafe a nabídla pomoc. Nebála se. Život neměla jednoduchý. Miloš byl vzdělaný, ale občas trochu mimo. Jeho předchozí manželkou byla bouřlivá femme fatale českého undergroundu – Jana Krejcarová-Černá. Dcera Mileny Jesenské a milenka Bondyho, Medka a mnoha dalších. Zažil své sezóny v pekle. Nikdy nezapomenu, jak mě probudilo zvonění. Bylo 6 ráno. To chodili estébáci. Nechtělo se mi otevírat. Smrad kouře a plameny za oknem mě donutily otevřít. Za dveřmi dva v plynových maskách křičí: „Pro Pána Krále, proč neotvíráte?“. „Vy nejste fízlové?“ „Ne, jsme požárníci. Rychle, evakuace!.“ Byt Mileny lehl popelem, zbytek domu zachránili. Miloš si vařil kafe a zapnutý vařič dal pod knihovnu. Roztržitý intelektuál zatopil pod kotlem. Pak už jsme ho neviděli. Odstěhoval se.

 

Milena zůstala. Byla skvělá lékařka. Dermatoložka. Za bolševika byl všude smog. A s ním taky kožní choroby. Míval jsem atopický exém. Lékaři si nevěděli rady. S výjimkou Mileny, která uměla zázraky. Mnohým lidem hodně pomohla. Pak vážně onemocněla a musela lékařskou praxi opustit. Na péči o druhé ale nezanevřela. Naopak.

 

Po revoluci ji Olga Havlová přizvala do Výboru dobré vůle. S mou ženou Martinou a s dalšími dobrovolníky zakládali první nevládku zaměřenou na péči o lidi se zdravotním handicapem. VDV pak čtvrtstoletí úspěšně řídila. Pracovitá, obětavá, energická, komunikativní a kompetentní. Jako v celém svém životě. Charitu a praktikovaná lidská práva posouvala na vyšší level, než bylo v kraji zvykem. Mnohé další inspirovala. Bude nám tu moc chybět. I když, jak praví motto na jejím parte, převzaté od ruského básníka Alexandra Meně parte: „U Boha není mrtvých. U Boha jsou všichni živí.“