Amnestovanému je 27 let, pochází z Kazaně a na první pohled je to mladý muž s docela obyčejným osudem. Po škole šel na univerzitu, pak na vojnu. Po demobilizaci dostal práci v jednom z orgánů činných v trestním řízení, ale rychle se ve službě zklamal a dal se na podnikání. Pak udeřila pandemie koronaviru a s ní čas hledat nové druhy výdělku. Život ho dotlačil k zoufalému kroku – obchod s omamnými látkami. Byl zadržen a souzen podle článku 228 trestního zákoníku Ruské federace a na několik let poslán do kolonie pro bývalé strážce zákona v Nižním Novgorodu. Když začala „speciální vojenská operace“ (SVO), byl náš hrdina již dva roky ve vězení. Aby mohl svůj příběh vyprávět upřímně a bez příkras, souhlasil pod podmínkou anonymity. Rozhovor vedli Maxim Kirilov a Marina Tkačenko / business-gazeta.ru
Povězte nám, jak jste se dostal z kolonie do řad PMC Wagner?
Jevgenij Prigožin přijel do kolonie. Každý asi viděl videa s jeho projevy. Já jsem pak komunikoval s lidmi, kteří byli z jiných kolonií – všichni říkali, že k nim přijel osobně.
Komunikoval jste s ním osobně?
Ano, samozřejmě. Proběhl rozhovor, abych tak řekl. Vše se odehrávalo v kanceláři vedoucího kolonie, já jsem byl čtvrtý člověk, který tam šel.
Jak to probíhalo?
Jen ta nejstručnější komunikace. Ptal se na můj věk, na můj trestný čin, jestli chci, nebo nechci, jestli si myslím, že jsem vhodný, nebo ne. Řekl, že pokud nemám žádné zdravotní problémy, jsem způsobilý. Dokonce jsem mu před odchodem poděkoval.
Co se dělo dál?
Čekali jsme deset dní. Pochopil jsem, že během té doby se připravovaly podklady pro amnestii, protože jsme odjížděli 16. září 2022 a já jsem byl amnestován už téhož dne.
Nebyla amnestie udělena až po skončení služby?
Pochopil jsem, že bez ní nás nemohli legálně vyvézt z kolonie. Teprve na základě amnestie jsme byli všichni propuštěni. Od šestnáctého jsem byl v podstatě svobodný.
„Svobodný“ v uvozovkách, řekl bych.
Ano, ale hned řeknu, že společnost dodržela slovo ve všem, co nám slíbila.
Co vám bylo slíbeno?
Čistý štít, mzda, odškodnění za případná zranění. Říkali, že to už je třetí světová válka, že 40 procent z nás tam zůstane – v podstatě to tak bylo. Smlouva byla na 6 měsíců, pak jsme měli jít domů, nic víc a nic míň.
Mohl jste se vrátit domů, než vás poslali na frontu?
Ne, a nedali nám žádné papíry. Jenom jsme podepsali smlouvu.
Podepsali jste dokumenty, co se dělo dál? Vyslání na základnu v Molkinu?
Ne, nejprve nás poslali do Rostova a odtud do Luhanska. Těch zběsilých 24 hodin udělalo na některé lidi, kteří nikdy neletěli letadlem, velký dojem. Nejprve z Nižního Novgorodu do Rostova, kde jsme zůstali 1,5 hodiny. Byli jsme tam převlečeni a dostali jsme spoustu věcí, které nám nakonec ani nebyly k ničemu.
Jaké věci?
„Gorky“ (název maskovacího obleku – pozn. red.), vojenské spodní prádlo, běžné trenýrky, vojenské boty, tenisky, čepice, kšiltovky. Každý měl dvě sady oblečení. Taktické brýle, rukavice. Všeho hodně, vyklubal se z toho velký batoh. K tomu další batohy, spacáky, aby nebyla zima. Tak jsme byli všichni ověšení jak vánoční stromeček. Nedaleko stál vrtulník, kterým jsme vzápětí odletěli do Luhanska. Lidé měli za těch 24 hodin spoustu dojmů.
Probíhal tam nějaký výcvik?
Školili nás asi 10-11 dní, a to velmi dobře. Při odjezdu lidé, kteří nikdy nedrželi samopal, nebyli o tolik horší než příslušníci speciálních jednotek… Cvičili jsme tak, že se nám to všechno uložilo do svalové paměti. Důraz byl kladen na cvik. Teorie hned první den: střelba ve stoje, z kleku, vleže, přechody do různých střeleckých poloh. Náš instruktor byl bývalý důstojník speciálních sil – sloužil u speciálů 12 let, pak odešel do důchodu, ale zřejmě ho to přestalo bavit a šel k PMC. Výcvik byl na nejvyšší úrovni. Předávají dobré dovednosti, které se skutečně hodí v boji.
V jakých typech boje?
Boj ve městě, šturmování budov, boj v lesním pásu, skupinová taktika, pohyb ve skupině, jak střílet, jak si lehnout. V těchto bojích hraje vysokou roli dělostřelectvo, téměř všechna zranění jsou tam střepinová. Proto nás učili, jak si lehnout, abychom schytali méně střepin, jak střílet vsedě, abychom byli prakticky neviditelní. To, jak nás učili v armádě, že jedna noha jde rovnoběžně s tělem a druhá noha je nakloněná doleva, to tady fungovat nebude. Přiletí mina – tříselná tepna, tři vteřiny a člověk je „200“ (zabit – pozn. red.). Tady nás učili, že nohy mají být naopak od sebe a trup má být jako přímka – pak se těžko trefuje.
Jsou rozdíly oproti armádnímu výcviku významné?
Obrovské. Potom se mi zdál rok na vojně úplně zbytečný.
Připadal jste si jako nula?
Ano, a za deset dní mě vycvičili na jedničku s hvězdičkou.
Co vás tam ještě učili?
Všechno, včetně taktické medicíny: jak aplikovat škrtidla, co dělat, když z vás trčí střepina – různé situace, které se na frontě opravdu stávají.
Totéž se učili mobilizovaní muži na poligonech.
Nevím, co přesně se učili oni, ale nás školili jen v praktických věcech, které se hodily. Všechna ta střelba na terč ze 100-150 metrů, která se obvykle cvičí na střelnicích… Proč? Při šturmování se veškerý kontakt odehrává maximálně z 5 až 20 metrů. Nepřítele vidíte velmi dobře. Veškerá střelba je tam v podstatě necílená. Neexistuje, aby si všichni lehli a stříleli na sebe ze 100 metrů.
Mluvíte o přestřelkách?
Ano, byl tam moment, kdy na nás [Ukrajinci] vyrazili. Nevím, co chtěli – jestli šturmovali, nebo jen testovali –, vytáhli jsme zbraně po africkém způsobu a začali po nich střílet. Okamžitě se uklidnili. Nebo jiný případ – v noci jsem měl s jedním z nich přestřelku. Viděl jsem jen palbu, místo, odkud vycházel kulomet, ale nemohl jsem zamířit – v té tmě jsem neviděl na hledí zbraně, tak jsem prostě vystřelil jeho směrem a bylo to. Nevím, jestli to mělo nějaký účinek, nebo ne. Ale když jsme pak stříleli z RPG, právě do míst, odkud vyšla palba, myslím, že střelce určitě zasáhly střepiny. Termokamera v noci hodně pomáhá. Všichni v naší jednotce ji měli. Bez ní se nikam nedostanete.
Co bylo po výcviku?
Jeli jsme do Popasnaje, strávili jsme tam dalších 24 hodin. Pak nás hned poslali do vesnice Berestovoje. Původně to byl směr Bachmut, Bachmut je tam trochu níž, když se podíváte na mapu. Všechny útočné oddíly byly rozptýleny podél této linie, vytvořila se dlouhá fronta. Zůstali jsme tam dva měsíce a pak v prosinci jsme byli všichni shromážděni a posláni do útoku na Bachmut.
A co jste tam ty dva měsíce dělali?
Útočili jsme na Berestovoje a dál. Probíhaly těžké boje. V prvních bojích si asi nikdo příliš neuvědomoval, kam se to vlastně dostal. Sami jsme šli na pozice. Nejdřív do obrany, pak do útoku. Byl tam jeden chlap, šli jsme spolu – on byl granátník a já taky. Ten říkal: „Za pět dní mi bude 35 let, tak si spolu dáme čaj/kávu s čokoládou…“. Za 1,5 hodiny už odklízím jeho tělo jako dvoustovku. Byla to první mrtvola, kterou jsem tam viděl, a bylo to dost těžké.
Děsivé?
Jo, asi jo. Strach ani ne tak ne o sebe, ale že když teď odejtete, co bude s vaší rodinou, jak tady budou žít bez bez.
Koho tu máte?
Maminku, manželku a dceru. Babička na mě čekala, ale bohužel se nedočkala…
Viděl jste hodně mrtvých?
Hodně lidí zemřelo kvůli své hlouposti.
Jaké?
Třeba chodili po cestách, po kterých ještě nikdo před nimi nešel. Byla tam například dobře schůdná cesta, já jsem po ní běžel desetkrát za 24 hodin. A v noci poslali pomocnou skupinu, aby posbírala „tři sta“, „dvě stě“. Šli čtyři lidé za sebou a poslední šlápl na „lepestok“ (protipěchotní mina – pozn. red.). Tvrdil, že cestu neopustil, ale zřejmě si odskočil na záchod do lesního porostu.
Stačí se vzdálit 2-3 metry – „okvětní plátky“ (protipěchotní miny) nejsou vidět. Měl utrženou půlku nohy. Pak jsme ho také odnesli. Válka pro něj skončila, i když byl na frontové linii půl hodiny a nic jiného neviděl. Ale nejhorší jsou drony a dělostřelectvo. Ničeho jiného se nemusíte bát, pokud se chováte trochu rozumně. Hlavně se necourat. Je tam ověřená cesta – striktně po ní, ani doleva, ani doprava.
Byly silnice a cesty před útoky alespoň vyčištěné?
To už dělala samostatná skupina saprů. My jsme se do toho nemíchali. Mají spoustu vlastních triků, takže jsme se do toho ani nepouštěli.
Neposílali vás na neprověřené trasy?
Na prvním stanovišti jsme měli milicionáře z DLR a LLR, ti tam byli už dlouho a všechno věděli. Nedaleko od nás byl Achmat – tam jsem je viděl poprvé a od té doby jsme se nepotkali. Jejich první věta, když nás uviděli, byla: „Kdo jste?“. „My jsme ‚muzikanti‘,“ odpověděli jsme. Okamžitě se začali chytat za hlavu (smích).
Proč?
Bylo to pro ně jako signál, že útok právě začíná. A oni seděli hluboko pod náspem, pět metrů pod ním. Ať na ně hodíte cokoli, nedosáhnete na ně. A pak se na jejich pozici objevili „muzikanti“ – to znamenalo problém.
Nějaká pověra nebo co?
Báli se, protože věděli, že je nečeká nic dobrého.
Jak se k vám choval nepřítel?
Všechny potyčky skončily tím, že se prostě stáhli, když viděli, že útok začíná. Zůstaly jen „dvoustovky“ a ti, kteří byli nejspíš na drogách. Sám jsem to viděl, když tři naše skupiny vyrazily na „roll-up“ (malá ofenzíva – pozn. red.), jednou z nich jsme byli my. Naše skupina šla na pravý lesní pás, který byl kolmý, a druhá skupina šla na rovnoběžný. Zdá se, že jsme se tu uchytili, ale uplyne asi pět minut, když najednou vyběhne [ukrajinský] kulometčík a vedle něj další tři. Ten jeden přiběhne k našim pozicím, vyskočí na hromadu dřeva a křičí: „Jste mrtví! Vzdejte se!“ A my jsme byli v přesile. Házejí po něm granáty, střílejí po něm, ale jemu je to jedno. Nežil dlouho, zabili ho. Ale to, že ten člověk takhle chodil a necítil strach, nebál se umřít, neplazil se, ale stál… Je to trochu demoralizující, když vidíte takového kyborga, který se ničeho nebojí. Takových příběhů, že na někoho střílíte, noha už mu visí, kost je pryč, ale on po vás stejně jde a nic necítí, bylo hodně. Mysleli jsme, že určitě na něčem jedou, na nějaké psychotropní látce.
A naši žádné stimulanty neužívali?
Měli jsme k dispozici tramadol, promedol, ale nikdy jsem si je nepíchal. I když jsem utrpěl dvě zranění, nepoužíval jsem je, nechtěl jsem se rozpliznout. V lágru říkali, že uvolňují svaly. Tak jsem se rozhodl, že bude lepší si nic nepíchat.
Jaká byla vaše zranění?
První bylo v čelisti. Když jsem byl granátník, měl jsem asistenta. Šli jsme spolu k lesnímu pluku pro „třístovku“ (zraněný – pozn. red.). V té době tam ještě fungoval minomet a ten „třístý“ měl otevřenou zlomeninu nohy, měl odřené ucho a ještě něco měl. Šli jsme ho s jedním klukem vyprostit. Dohodli jsme se, že budeme pracovat rychle, protože byl den a dost nebezpečno.
Vyrazili jsme bez neprůstřelných vest, bez přileb, bez automatických pušek – právě kvůli rychlosti, čím míň toho máte, tím jste rychlejší. Zrovna když jsme k němu dorazili, uslyšel jsem, jak se blíží [minomet]. Otočil jsem se směrem k poli a [šrapnel] mě zasáhl do čelisti. Tlaková vlna mě odhodila dozadu. Byl jsem otřesený, všechno bylo tak zpomalené, že jsem viděl kapičky krve ve vzduchu.
Ležel jsem a levou ruku už jsem měl celou od krve – nikdy by mě nenapadlo, že může vytéct tolik krve. Také ta krev na povrchu tak zvláštně pulzovala. Rychle mi pomohli a začal jsem se vracet. Viděl jsem rozmazaně – položili mě na nosítka a odnesli na místo, které bylo vzdálené asi 3-4 kilometry. Tam mi poskytli první pomoc, dali mi kapačku, hned mi bylo dobře a nabyl jsem vědomí.
Pak mě odvezli do nemocnice v Pervomajsku, tam jsem zůstal 10 dní, všechno se zahojilo.
Tak rychle?
Ano, napumpovali mě, dali mi antibiotika a jeli jsme zpět do Berestovoje.
Vrátili vás na to samé místo?
O kousek dál, to už naši postoupili. Jakmile jsem přijel, šli znovu do útoku. Byl jsem tam jen tři dny. Jednoho dne jsme tam stáli s mužem, asi pětačtyřicetiletým, mimochodem také z Kazaně, z kolonie. Čistil samopal po dešti, povídali jsme si, mluvil o svém budoucím životě.
Uplynulo pět minut a zasáhl ho minomet, dopadl asi dva metry od něj. Znovu mě to odhodilo, hned křičím: „300, ruka, koleno!“ Podívám se na svého kamaráda, ten tři vteřiny sípal a už z něj byla „dvoustovka“ (mrtvý). Zůstala po něm žena a děti, byl už dost starý.
Zasáhl nás minomet. Bylo nás devět, jeden z nás byl „dvoustovka“ a zbylo nás osm. Pak ještě přiletěl dron a prostě na nás začal shazovat VOGy (tříštivé granáty – pozn. red.). Šest z nás bylo zraněných, jen dva zůstali celí. Byli jsme vyřazeni a okamžitě začal útok na naše sousedy. Po chvíli jsme uviděli čtyři muže, kteří se valili naším směrem. Zraněný granátník v řádu vteřin učil nezraněného kamaráda, jak zacházet s granátometem. Rychle mu ukázal, jak to funguje, kde se to má mačkat, jak mířit a tak dále. První výstřel – dva [Ukrajinci] okamžitě padli a byli „dvoustovka“, dva se otočili a utíkali zpátky. Útok jim nevyšel. Ale pak jsme tam byli ještě hodinu.
Nikdy na tu situaci nezapomenu. Sám jsem ateista, nevěřím v nadpřirozeno, ale v tu chvíli jsem byl ochoten uvěřit i v Buddhu.
Co se stalo?
Přiletí „pták“ (dron), vidí, kde ležíme, a že jsme vyřazení. A vám nezbývá nic jiného než prostě ležet a čekat na smrt. Byli jsme dva v takovém stavu, že jsme nemohli klást velký odpor. Pokusil jsem se zvednout samopal, ale tři prsty mi nefungovaly, prostě se nerozkmitaly – pravou ruku jsem měl zlomenou. Nemohl jsem se postavit, bylo tam bláto a louže, takže nemělo smysl se o to ani pokoušet. Pro všechny případy jsme si připravili granáty, rozepnuli úpony. Rukou jsme si je přidržovali u hlavy… Zemřeli bychom, ale někoho z nich by to vzalo s sebou.
Teď na to vzpomínám se smíchem. I když mi to tenkrát moc vtipné nepřišlo. Nikdo by ale nešel dobrovolně do zajetí, ať byste se zeptali kohokoli.
Proč ne?
Nevím. Byl tu hněv na nepřítele a každý si vybral raději smrt. Nevěděli jsme, co nás v zajetí čeká. A podle toho, jak se k nám chovali, bychom asi nebyli moc vítáni. V nejlepším případě by nás zbili nebo nějak zneužili k propagandě. Je děsivé si představit, co by se s námi stalo.
Co se dělo dál? Znovu do nemocnice?
Dostali nás vem, pak zpátky na oddíl, pak do vesnice na rehabilitaci. Po prvním útoku na Berestovoje tam se mnou byl jeden muž – po zranění ho nechali sloužit ve zdravotnické jednotce. Když mě znovu uviděl, hned řekl: „Cože, zase? Zkusím tě dát někam, kde to bude lepší.“
Po tom zranění mě dost bolela ruka a kulhal jsem. Dostal jsem nabídku jít k dělostřelectvu jako spojař, tedy pracovat s vysílačkou. Souhlasil jsem, protože jsem s vysílačkou uměl zacházet už od vojny. Byli jsme tři, kteří byli také převeleni ke spojařům. Ale stalo se, že jsem byl radistou jen 24 hodin. Něco se tam tomu dotyčnému nepovedlo, neuměl ovládat zbraň, nedokázal se to naučit.
Pak na mě prostě ukázali prstem a řekli: „Budeš dělat navodčika“. Nejdřív jsem byl trochu zmatený, uvědomil jsem si, že je to velká zodpovědnost. Je tam tolik různých knoflíků, zaměřovač, úhloměr, panorama – tolik neznámých slov najednou. Také jsem si uvědomil, že když se trefím na špatné místo, můžu trefit naše. Je to obrovská zodpovědnost. Vytvářel jsem si fiktivní cíle v sešitě a učil se tak mířit. Ještě téhož večera jsem si poprvé zastřílel. Měsíc jsem byl navodčikem, a to docela úspěšně. Za měsíc jsem byl pověřen velením dělostřelecké osádce.
Jaká byla vaše komunikace?
Měli jsme šifrované Motoroly s bateriemi, každá stačila přibližně na dva dny. Vždycky jsme měli spojení, nikdo nikdy nezůstal bez něj. Vysílačky se neustále přelaďovaly, protože se někdy ztratily, někdy je zachytili Chochlové, přečetli je. Proto se často přelaďovaly. Pokud jde o součinnost s útočnými skupinami: každá z nich má svého velitele, ten si vyžádá dělostřelectvo z různých důvodů – například když nemohou projít kvůli kulometu nebo granátometu.
Vyžádají si podporu vysílačkou, dají nám přesné souřadnice, my zamíříme a vypálíme salvu. Pak už „šturmovik“ křičí do vysílačky: „Děkujeme!“ To všechno trvá asi 10 minut. Nikdy se nestalo, že by velitel útočné skupiny šel za nějakým dalším velitelem a ten za třetím a tak dále. Výsledkem je zpravidla ztráta drahocenného času. Nikdy se nám nic takového nestalo – velitel „útočníků“ se obrátil přímo na nás a my jsme mu pomohli. Když jsme obsadili Soledar, mnohokrát na nás křičeli přes vysílačku: „Chlapi, děkujeme vám! Kulometčík byl zlikvidován, dva výpočty, minomet jsme umlčeli společně s dělem, AGS, pěchotou…“. Zachránili jsme spoustu životů.
Měli jste D-20?
Ne, neměli jsme D-20 (sovětská houfnice dělo ráže 152 milimetrů z poloviny 50. let – pozn. redakce). Pracoval jsem na „Rapirovi“ (MT-12, 100milimetrové protitankové dělo z počátku 60. let – pozn. redakce).
Byl používán dělostřelectvem?
Má tříštivé střely, takže to je v pořádku. Měli jsme i D-1 (152milimetrová houfnice vz. 1943 – pozn. red.). Také minomety. Ty byly vždycky blíž. Bylo to tak, že v první linii byly minomety, my jsme byli trochu dál o 500-700 metrů, D-1 byly za námi. Podle cíle a pozic jsme používali ten či onen výpočet. Občas jsme stříleli salvy společně s minomety, k tomu dva Rapiry. Myslím, že ti, pro které byla tato salva určena, byli šokováni. Přišla totiž pěkná rána. Rapir má rychlost střely asi 1 800 metrů za sekundu. Pokud zasáhly v průměrné vzdálenosti 3 kilometry, trvalo to 2,5 sekundy – a střela už byla na místě. Také nejsou slyšet, takže nepřítel nikdy neočekává ostřelování.
Měli jste nedostatek munice?
Ano. Když jsme měli Rapir ráže 100, tak jsme pro něj ještě mohli nějak získat munici, to bylo běžnější. Ale pokud jsme používali D-1, samohybná děla, ta jsou ráže 122 milimetrů, pro ně byly náboje už v březnu nedostatkové. Pro srovnání: jestliže jsme dříve stříleli 50-60 denně, pak jsme se museli omezit na 10-15. To už se ale nedá srovnávat. Chlapi tam pak seděli bez práce.
Proč myslíte, že byl s municí takový problém?
To nevím. Možná se někomu nelíbilo, že jsme pracovali moc dobře, asi (smích). Tak se rozhodli to trochu utlumit. To si tam mysleli kluci.
A co vy?
Není to nemožné. Válka je jen jedna, ale každý má své cíle. A zatímco znáte své cíle, o ostatních se můžete jen dohadovat. My jsme také seděli a uvažovali mezi sebou: v zásadě máme tolik a tolik děl, která zasahují na 200-300 kilometrů, máme Iskandery, Topoly (balistické rakety – pozn. red.) – kde jsou všechny?
Také se divíte, proč nejsou cílem velitelská stanoviště?
Ano, velitelská stanoviště, mosty, silnice, železniční tratě – cílů je mnoho, ale z nějakého důvodu je příliš nezasahujeme. Já nevím. Myslím, že by se to dalo rychle vyřídit normálním zásobováním. Postupně bylo víc a víc případů nedostatku munice, granátů – ty také docházely. I když jsme vídávali, jak se u jiných jednotek jen tak válely po zemi. Pak se časem všechno zhoršovalo a zhoršovalo, až v březnu z nějakého důvodu bylo všechno úplně špatně.
Jakých bojů, kromě Berestovoje, jste se zúčastnil?
Soledar, Krasnaja Gorka, Kleščejevka – to bylo prakticky všechno před Bachmutem a konečné postavení – střed Bachmutu. Stáli jsme ve výšce 1,5-2 kilometry a měli město jako na dlani. Ale i tam, po vzoru Soledaru – nezbylo nic, jen základy a zdi, žádné střechy. Mrtvé město.
Byl jste zasvěcen do plánů mlýnku na maso, jak několikrát uvedl Prigožin?
Měli jsme rádio, poslouchali jsme zprávy o Bachmutu, jak nás všichni chválí. Strategicky je to pořád důležitý bod, a jak řekl Prigožin, odváděli jsme [ukrajinskou] pozornost na sebe. Tak to v podstatě vyšlo. Nemáte ani ponětí, kolik je tam žoldáků – asi je jednodušší vyjmenovat místa, odkud nebyli, než místa, odkud byli.
Kdo například?
Viděli jsme černochy, Armény, Rusy. Našli jsme u nich pasy. Jednou jsme slyšeli rozhovor v rádiu, že v Bachmutu zůstali jen staří lidé a děti, že pravidelná armáda už dávno odešla. Jakmile jsme to uslyšeli, začali na nás střílet z minometu. Z legrace jsme si říkali: „Co je to za dítě, které na nás střílí? Dáme mu přes zadek!“ (Smích). V podstatě stříleli docela dobře, nezdálo se, že je to dědek nebo malé dítě. Jejich vojáci tak či onak zůstávali ve městě. Byli tam i Azovci a Kraken (elitní útvar ukrajinské armády).
Obecně, když to zhodnotíme, je to silný protivník?
Jsou dobře zásobováni a všechno mají od NATO. Díky tomu si myslím, že ano, je to silný protivník. Byl okamžik, kdy nás stahovali těsně před tím, než nás poslali domů, byli jsme v Popasné a slyšel jsem HIMARS. To se nedá popsat. Člověk cítí, jak se třese vzduch. Rychlý, dunící, děsivý zvuk.
Často pracují ve čtvercích. To znamená, že mají určitý čtverec a ten „umetají“ dělostřelectvem. Když vyčistí čtverec, přejdou na další. Na druhou stranu, když si vezmeme konkrétně to Berestovoje, tam stříleli vážně špatně. A s přihlédnutím k tomu, že je trénují z NATO, stříleli strašně: přelety, podlety, nezasáhli cíl. Naši se za deset dní naučili střílet lépe.
A jak jsou organizováni z hlediska taktiky a řízení?
Dělají i spoustu hloupostí. Byl tu třeba případ hubování personálu na frontové linii. Identifikovali jsme cíl pomocí koptéry. Chochlové tam kopali zákopy vedle sebe, bylo jich osm deset. Házeli jsme na ně minomety. Ze 3-4 se okamžitě stala „dvoustovka“, ze zbytku těžká „třístovka“. Celkově jsme odvedli dobrou práci. Uplynula hodina a ti samí minometčíci hlásili do spojovacího střediska: „Právě přišel nějaký důležitý Chochl, postavil před sebe 10-15 lidí a dává jim kázání na stejném místě, kde ještě leží mrtvoly. Co dělat?“ Výsledkem bylo deset dvoustovek. A to všechno jenom kvůli jejich hloupému veliteli, který se přímo tam rozhodl všem vynadat.
Jak se vám dařilo z hlediska každodenního života? Dostala se k vám humanitární pomoc?
„Humka“ přišla před Vánoci. Pamatuji si to přesně, rozdávali čokoládu, malé sušenky v krabičkách. Na Silvestra jsme dostali každý dvě štangle salámu, konzervy, čokoládu, tavený sýr, kávu a ještě něco. Jestli to byla humanitární pomoc, nebo dárek od Wagnera, to nikoho nezajímalo. Pokud to přinesli, byli jsme rádi. Co se týče cigaret, přídělu potravin, vody – vše bylo dodáno včas. Nestalo se, že by nám došly příděly nebo voda. Obsah přídělů jsme používali i na krmení psů a koček, které tam pobíhaly. Všechny naše kočky jedly guláš. Jen nad ním ohrnovaly nos.
Takže jídlo bylo v pořádku?
Ano. Našli jsme také cereálie, různé těstoviny. Chochlové (hanlivé označení pro Ukrajince) nám nechali své jídlo. Jejich jídlo se liší od toho, které dostáváme my.
Lepší nebo horší?
Lepší.
NATO?
Ano, mají dobrou kávu a med a sirupy a tak. Normální kaše s masem, ne jenom s práškem na dochucení, polévky. U nás máme železnou plechovku, kterou si můžeš vzít a pak ji vyhodit – nemůžeš ji ani recyklovat. A oni mají dokonce rozložitelnou etiketu.
Má Wagner nějakou chartu chování?
Nic takového neexistuje. S otázkou nebo řešením případných problémů bych se mohl klidně obrátit přímo na vrchního velitele dělostřelectva svého útočného oddílu. To bylo v pořádku.
Jaké byly vaše mravy obecně?
Jaký je rozdíl mezi ministerstvem obrany a PMC? V disciplíně. Všichni jsme byli vedeni k tomu, že nepijeme, nebereme drogy, nerabujeme.
Jak se mravy zaváděly? Kladivem?
Řekli, že když to někdo udělá, bude to špatné. Nikdo se ani neptal, jak moc to bude špatné.
Viděl jste potrestané?
Ti, kteří našli nějaký alkohol a vypili ho, toho později velmi litovali. Pokud šlo o šturmoviky (členové úderných oddílů), byly jim useknuty prsty. Nebo, pokud byli na dobré pozici – někde u dělostřelectva nebo v týlu, byli posláni na frontu, aby šturmovali. Ne, neříkám, že „šturm“ je maso, ale je to trest. Ve „šturmu“ se dá přežít, ale musí se umět poslouchat. Lidé, kteří jsou tam vrženi z dobrých podmínek, si to neumějí představit a začnou zmatkovat. Takoví lidé zpravidla nepřežili. Alespoň jsem o žádném neslyšel. Viděli jsme videoklip s chlapy, kteří taky pili – hodili je do jámy a oni se pak rozhořčovali: „Proč nás tam hodili, vždyť jsme měli jen tři panáky.“ Ale mně tohle nevadilo. Válka není místo na pití. Je jedno, jestli je to panák, dva nebo tři – člověk je ztracený jako bojová jednotka.
Ale lidé mají nervy, takže…
Tak mají nervy projevit v boji. Strach nebo nervy, to je jedno – pít je tam nepřípustné. Všichni pochopili, co se nemá dělat. Ti, kteří to nepochopili, jsou poznamenaní na celý život. Neměl jsem okolo sebe lidi, kteří by to chtěli zkusit. Pokud nějací byli, tak je nejspíš zmlátili nebo tak něco.
Jak to bylo s tím kladivem?
Bylo to někdy v listopadu. Shodovalo se časově to s tím, že do našich výcvikových táborů přiletěly HIMARSy. A to i do toho, kde jsem byl já. Nevím přesně, ale mluvilo se o tom, že ten na videu s kladivem byl ten, kdo předával informace. Ale všechno je to na úrovni fámy, nevím přesně.
Je mlácení kladivem běžnou formou trestu?
Ne, jenom jsme o tom slyšeli, probírali jsme to v nemocnici. Ale nikdo, s kým jsem mluvil, toho muže na videu neviděl ani nezná.
A „pětistovka“ tam byla?
Ano. Ale to je také v rovině řečí, já sám jsem nikoho neznal, v mém okolí takoví lidé nebyli. Ale mluvil jsem s těmi, kteří takové lidi ve své jednotce měli. Jen to nebylo tak, že by utekli. Člověk se v bitvě prostě ztratil. Víte, je bitva a člověk se v ní ztratí: schová se za strom a neví, co má dělat. Nikoho nevidí, je ticho. Pak je zajat a tam ho už zpracují.
Byli tam ti, kteří vědomě přeběhli na druhou stranu?
O žádném jsem neslyšel. O „přeběhlících“ a vzdávání se. Všichni se drželi stejné zásady. Nebyli jsme na to nijak zvlášť připravováni, ale uvědomovali jsme si, co nás [v zajetí] čeká, takže se tam nikomu nechtělo.
A jak jste se vy chovali k zajatcům?
Abych byl upřímný, tak jsem se v Berestovoji s žádnými zajatci nesetkal. Byl jsem svědkem výměny zajatců až před Bachmutem, když kolem projeli 3-4 „Uralové“, a na všech byly bílé vlajky. Zrovna kolem nás projížděli a my jsme pořád přemýšleli, proč jedou tak volně…
A ona to byla právě výměna zajatců. Jeli jedním směrem a pak uběhla zhruba půlhodina – a vraceli se se. V tu chvíli bylo absolutní ticho: ani naše, ani jejich strana nebojovala. Takové jsou dohody. Úcta k protivníkům byla jak na naší, tak na jejich straně.
Jakou radu byste dal těm, kteří se chystají sloužit v zóně SVO?
Nepijte – to je to nejdůležitější. Pokud vás bude chtít velitel postavit na frontu, neposlouchejte ho, rozprostřete se v zákopu. Nechoďte po otevřených prostranstvích. Nebuďte chamtiví a při pohledu na nějaký batoh nebo věc nepřítele, termovizi, automatickou pušku, nůž – nespěchejte, mohou být nastražené. Neplenit vozidla, tanky – nepřítel toho využívá a aktivně vše zaminovává. Nemusí to odnést jen jeden člověk, ale i mnoho vašich spolubojovníků. Také byly zaznamenány případy, kdy lidé našli nějaké nádobky a sklenice, vypili je a ukázalo se, že byly otrávené. Choďte jen po známých a prověřených trasách kvůli minám. Veškerý pohyb zásadně striktně po lesním pásu, žádný pohyb v plné výšce po poli. Protože pracují odstřelovači, dělostřelci, drony“. Pokud není bojový úkol, je lepší zákop vůbec neopouštět. V zásadě platí, že dodržováním těchto rad můžete zůstat naživu. Zdá se, že jde o elementární věci, ale stává se, že na ně lidé zapomínají.
Prigožin natočil několik filmů věnovaných činnosti PMC Wagner. Můžete jako člověk, který viděl vše, co se děje, zevnitř, říci, nakolik tento film odráží realitu?
Pokud mluvíte o filmu „Nejlepší v pekle“, tak ten je na jednu stranu krásný, filmový. V podstatě všechno, co je v něm ukázáno, se děje ve skutečnosti. Stejné údery na hloupé shluky živé síly, stejné taktické akce při šturmování budov. Dalo by se říct, že Nejlepší v pekle je dobrou učebnicí toho, jak se co má a jak se nemá dělat. Existuje ještě jeden film, Solncepjkok, který je dobrý pro svou ideologickou složku o situaci na východní Ukrajině. Promítali nám takové filmy v kolonii.
Kdy vám skončila smlouva? Podařilo se vám zažít pád Bachmutu?
Bohužel ne. Chtěl jsem kvůli tomu zůstat ještě pár měsíců.
Chtěl jste zůstat?
Ano. Chtěl jsem vidět pád Bachmutu. A vypláceli za to vysokou prémii.
Kolik bylo vyplaceno za dobytí Bachmutu?
500 [tisíc]. Minimálně jeden známý, který tam zůstal, dostal 500 tisíc, nepočítaje v to jeho plat. Myslím, že kdybych zůstal, určitě bych přivezl domů 1,5-2 miliony. Ale bohužel jsem nezůstal. Když mi skončila smlouva, už jsme byli v centru města. Pak jsem už sledoval jenom zprávy, pokračovaly tam těžké bitvy. Prigožinovy výroky obecně odpovídaly realitě, protože bez dělostřelecké podpory je „útok“ k ničemu. Rovná se to tomu, že je pošleme na maso.
Byly vaše ztráty těžké?
Procentuálně 40, jak bylo uvedeno. Ale byl to vědomý krok všech, všichni chápali, kam jdou.
Kolik jste si za půl roku vydělal?
Něco přes 900 tisíc, včetně dvou zranění.
Kolik se dává za zranění?
Lehké zranění – 50 tisíc, střední – asi 250 tisíc, těžké – až 3 miliony.
Neměl jste žádné těžké?
Ne, ty těžké byly utržené končetiny. Chci ještě jednou opakovat, že všechno, co nám bylo řečeno, co nám bylo slíbeno, to jsme všechno dostali. Nikdo nás nepodvedl. Já jsem byl odveden [z frontové linie] 7. března. Zrovna jsem se se všemi loučil, když padl jeden čtyřicetiletý muž. Byl z Krasnodaru, zemřela mu žena, děti odvezli do sirotčince. Zbývalo mu deset dní do konce.
S největší pravděpodobností to byla M777, protože se všechno odehrálo velmi rychle. Jeden úder minul cíl, druhý ne. Střepina mu vletěla přímo do srdce. Mluvil jsem potom s jeho matkou. Přišel jsem za ní, zavolal jí a řekl jí, co se stalo. Sám jsem v tu chvíli brečel, bylo to velmi těžké.
S jeho matkou jste komunikoval už jako velitel jednotky?
Ano. U dělostřelectva jsem byl s těmito chlapy tři měsíce. Za tu dobu se z nás stala rodina. Když jsem se pak stal velitelem oddílu, snažil jsem se ke každému přistupovat individuálně. Lidé jsou různí. Byl jsem jeden z nejmladších, jen čtyřiadvacetiletý kluk z Astrachaně byl mladší než já, všem ostatním bylo přes pětatřicet, nejstaršímu bylo dvaapadesát.
Jak vás poslouchali, když jste byl mladý?
Za prvé, nebyly žádné formality. Ukazoval jsem se ne slovy, ale činy, nebyl jsem domýšlivý. Dělal jsem všechno stejně jako ostatní: čistil jsem zbraň, montoval ji, kopal pozice, sekal, čistil náboje – pomáhal jsem ve všem. Tím jsem si získal respekt těch mých kluků, viděli, že se jich zastávám, a oni se zastávali mě. Když se nám roztrhaly uniformy a potřebovali jsme nové, šel jsem za velitelem, řekl jsem mu o tom a hned jsme dostali 6 sad uniforem. To samé s jídlem, to samé s cigaretami. Byly různé momenty, ale z takových maličkostí se právě rodil respekt. A já jsem po klucích nechtěl nic, co bych nemohl udělat sám, všechno jsme sdíleli společně – radosti i strasti.
Proto když mi jeden z kluků zemřel, považoval jsem za svou morální povinnost informovat o tom jeho příbuzné. Zavolal jsem jeho matce a představil se. Uvědomila si, že něco není v pořádku. Řekla, že s ním nedávno mluvila. Pak jsem zavolal znovu a zeptal se, jak se jí daří. Řekla mi, že už dostala všechny platby, medaile, amnestii, celý balík dokumentů. Tedy nejdřív jsem jí zavolal já, oznámil jí, že její syn zemřel, a za čtyři dny pak volala společnost.
Devět set tisíc rublů za půl roku pekla je přece jen trochu málo, ne?
Vyšlo mi to na 150 [tisíc] měsíčně. O něco méně než běžní kluci, kteří přišli z domova, ne z vězení. V mé skupině byl jen jeden takový „domov“. Bylo mu 24 let, nikdy nebyl na vojně, i když v zásadě tamní zkušenost nic moc nedává. Zeptal jsem se ho, proč přišel. Odpověděl, že se chtěl jenom podívat, něco si dokázat. A to se mu podařilo, přežil. Tuhle přijel do Moskvy, telefonoval mi, byl celý šťastný. Byl tam půl roku, možná sedm měsíců. Jeho plat byl 240 tisíc. Kdyby byl velitelem jako já, bylo by to 260 tisíc nebo ještě víc. Proto jsem chtěl zůstat o něco déle, aby ten plat byl jiný. Z dlouhodobého hlediska je ve firmě kariérní růst.
Proč jste dostal nižší plat?
Jako vězni jsme měli vlastní sazby, nedostávali jsme takový plat, jako dostávají profesionální bojovníci. Takové byly podmínky.
To bylo vyjednáno hned na začátku?
Ano, lidé byli dokonce rádi, že vůbec něco dostanou zaplaceno. Dostali svobodu – to je k nezaplacení. V mém případě to byly dva roky, ale byli lidé, kteří seděli mnohem déle. Myslím, že nejdůležitější je, že jsme dostali svobodu. A ti, kteří tuto šanci využili, se usazují v civilu, mají rodiny a práci. Ti, kteří chtěli, se dokonce vrátili do zóny SVO. Některé takové znám. A někteří jiní se už bohužel vrátili do vězení.
Jak to?
Prigožin se k tématu vyjádřil. Z deseti tisíc lidí, kteří byli naverbováni z táborů, se vrátilo méně než jedno procento. To je velmi málo. Ale není pravda, že neměli rodinu. Jsme v kontaktu. Máme chat, kde všichni komunikujeme. A jedna z nejčastějších vět tam zní: „Ti, kteří neměli přežít“.
Jak jste se vy vrátil domů? Jak se vám nyní žije?
S klukem z Apastova jsme se z Rostova dostali taxíkem do Kazaně za necelých 24 hodin. Když jsme odtamtud odjížděli, bylo tam teplo, nebyl sníh. A čím víc jsme se blížili ke Kazani, tím víc sněhu bylo. Jen co jsem se vrátil, byla zase zima (smích).
Ale rychle jsem se usadil. Kolik příběhů jsem slyšel od těch, kteří se vrátili z jiných jednotek, a říkali: „Chováš se velmi podivně, protože jsi klidný. Nebojíš se, nevyšiluješ.“ A tak jsem si uvědomil, že je to tak. Jou lidé, kteří se začnou bát, upozorňovat na sebe. Je to asi individuální, záleží na jejich citlivosti. Někdo vidí mrtvolu a zvrací, jiný ji překročí. Často vídám lidi ve vojenských uniformách, s písmenem Z, to znamená, že celým svým vzhledem dávají najevo, že přišli z války. Kvůli čemu? Nevím. Někteří lidé jsou příliš citliví, jiní chtějí poutat pozornost.
Vy nemáte žádné syndromy?
Jsem tady a vím, kde jsem. Sem nic nepřiletí, tak čeho se bát? Je slyšet, jak se rozbíhá továrna na střelný prach, ale já vím, že nic nepřiletí. Tady se nic takového nestane. I když jedete do Rostova nebo dokonce do Luhanska, cítíte se tam bezpečně.
Jaká máte ocenění?
Medaile „Za statečnost“, „Za účast v projektu“, „Šarlatový kříž“ za dvě zranění a „Za osvobození Soledaru“. Za Bachmut očekávám další.
Bude mít nějakou medaili?
Doufám, že ano.
S příplatkem?
Upřímně řečeno, nevím. Protože ke státní medaili „Za statečnost“ by měl být i příplatek, což je asi 100 tisíc, ale dělá se to přes ministerstvo obrany, takže tam je zatím ticho. Status válečného veterána jsem také ještě nedostal.
Žádal jste o to někde?
Ano, na vojenské odvodním úřadě, na prezidentské kanceláři, na vojenské správě v Tatarstánu. Asi před dvěma týdny. Všude říkali: „Jestli máte nějaké problémy, jestli jste dobrovolník SVO nebo rodina dobrovolníka, nebojte se na nás obrátit“. Vyjmenoval jsem tedy všechny své problémy a odpověděli mi jen na otázku týkající se statusu veterána. Řekli, že existuje federální zákon z 28. dubna 2023, ale ještě žádný konkrétní prováděcí předpis. Takže se očekává, že se to snad brzy vyřeší. I společnost říká, že tento nebo příští měsíc bude proces pro veterány zahájen.
Další věc, co se týče zranění, ty 3 miliony, které slíbil prezident, to by bylo také hezké dostat. Pak bych se zbavil všech svých finančních závazků, koupil bych si motorku za vlastní peníze, ne na úvěr. To je všechno, žádné další problémy nemám. Pokud dostanu od státu ty peníze za zranění, budu nejšťastnější člověk. Na jednu stranu je to hodně, ale na druhou stranu jsem si je vydělal. Když to srovnáte s mobilizovanými nebo jinými jednotkami, ty dostávají od státu za zranění za všech okolností, i když nejsou na bojové misi, ale my ne. Nemyslím si, že je to zvlášť spravedlivé.
Jak jsem řekl, válka je stejná, ale zájmy každého jsou jiné. To je také problém. Když se sjednotíme, spojíme se jako národ, zmobilizujeme se, tak to všechno skončí. Z nějakého důvodu je ale všechno rozplizlé a každý má jiné bonusy, i když bojujeme za stejné věci.
Jaké jsou vaše životní plány?
Pracovat a žít. Už jsem se tu tak nějak našel. Mám v plánu udělat si autoškolu, chci si koupit motorku a jezdit na ní. Pokud bude mobilizace, pokud přijde povolávací rozkaz, jsem připraven jít, ale jen se svými lidmi.
Myslíte si, že PMC v Rusku mají budoucnost? Zvláště po událostech z 24. června.
Myslím, že ano. Upřímně řečeno, já sám nevím, jak to bylo, a s největší pravděpodobností se k nám úplná pravda nedostane. Jaké cíle byly stanoveny? Podle mého názoru bylo prvním cílem ukázat prezidentovi, čeho je naše skupina schopna. Překonat tak obrovskou vzdálenost za méně než 24 hodin a nebýt odražen, nepočítaje sestřelené piloty. Těm bylo řečeno, že je to nepřítel, ne PMC Wagner, a naše protivzdušná obrana na ně zafungovala. Je mi jich líto, asi byli podvedeni. Ale naši to udělali jen proto, abych zachránili vlastní personál.
Druhým cílem je přesun do Běloruska. S největší pravděpodobností ti lidé, kteří nyní mluví negativně o PMC Wagner, po září-říjnu, kdy bude otevřen nový směr a úspěšné útoky budou prováděny rychle, hladce, profesionálně, tak se jejich názor rychle změní a všichni zase začnou dělat rozhovory, natáčet videa, ukazovat na federálních kanálech právě PMC Wagner. Myslím si tedy, že to bude nový směr, PMC v Bělorusku uzavře vstup do Brjanska, opraví tam díru, srovná frontu a vydá se nějakým zajímavějším směrem. A jako obvykle si vyberou ten nejtěžší.
To je samozřejmě všechno v pořádku. Ale nevím, jak vy, já se ten den cítil nepříjemně už jen při pomyšlení, že by mezi našimi mohlo dojít ke krveprolití
Jo, to by bylo šílené. Sám jsem prožil zábavných 24 hodin. V noci jsem cestoval od čerta k ďáblu a podepisoval varování, že bych mohl být obviněn ze „vzpoury“, „hromadných nepokojů“ a tak dále. Nechali mě to samozřejmě podepsat, ale všichni, kdo byli v tu chvíli v kanceláři, se ke mně chovali s úctou a dokonce mi poděkovali. Všechny orgány činné v trestním řízení nám děkují. „Kdyby nebylo vás, museli by to dělat jiní. A není jisté, že by to dopadlo tak, jak to dopadlo s vámi,“ říkají.
Je nyní v Kazani mnoho takových vysloužilých zaměstnanců podniku?
Myslím, že v Kazani je nyní asi 500 lidí. V celém Tatarstánu určitě tisíc, myslím.
Mají všichni podobný osud?
Mnoho lidí má předsudek, že PMC Wagner existuje hlavně na úkor těch, kteří přišli z vězení. Ale nábor civilního obyvatelstva byl také slušný, mnozí jsou dobrovolníci. Před 24. červnem byla velká reklama, spousta videí, bannerů. Pětadvacátého pak všechno zmizelo. Ale lidé mají stále zájem o službu v PMC Wagner.
Jaká je vaše prognóza, jak dlouho ještě SVO potrvá?
Ještě dlouho. Když si vzpomeneme na prezidentova slova o demilitarizaci, denacifikaci… Když vezmeme demilitarizaci, tak jsme ještě velmi, velmi daleko od hranic LLR a DLR. Čeká nás dlouhá cesta, minimálně tři roky, navíc pak tam bude sanitární zóna jako po válce v Čečensku. Ne méně než 10 let, když si vezmete všechno – čištění a všechny důsledky. Nedivil bych se, kdyby ještě došlo k mobilizaci, připadá mi to pravděpodobné. I když bude spíše částečná než všeobecná, ale bude vyhlášena tak jako tak.
Přeložila Lucie Sulovská
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme