Bronislaw Wildstein je bývalý disident, zakladatel Studentského výboru solidarity (1977), po roce 1989 jeden z nejznámějších polských publicistů. Je hrdinou slavného dokumentu Tři kamarádi o třech protirežimních studentech, z nich jeden byl zavražděn tajnou policií, druhý byl udavačem a třetí je sám Wildstein. I tato skutečnost vedla k tomu, že Wildstein se stal jedním z hlavních bojovníků za vyrovnání se s komunismem a lustrace, v demokratickém Polsku. V tomto bodě se střetl s liberální částí někdejšího disentu okolo Adam Michnika a deníku Gazeta Wyborcza, kteří prosazovali tlustou čáru za minulostí a zaměření se na budování „evropského“ Polska, oproštěného od národních a katolických tradic. V roce 2005 tehdy ještě utajovaný seznam 162 000 spolupracovníků tajné policie nakonec sám zveřejnil. Dva jeho romány Údolí nicoty a Nedokonaný čas vyšly česky. Je kritikem současné podoby evropské integrace. V pondělí 13. května bude s redaktorem Reflexu Bohumilem Pečinkou a šéfredaktorem Konzervativních novin diskutovat na téma ¨Kulturní války v Evropě“
Už v okamžiku zakládání evropského společenství se střetly dva projekty. Jeden spočíval v iniciování procesu, který by postupně vedl k integraci našeho kontinentu. Spočíval v likvidaci administrativních bariér mezi národy a v jejich organizaci kolem společných ekonomických projektů, z nichž první bylo Evropské společenství uhlí a oceli. Tato vize postupného rozvoje předpokládala pozvolný zrod společné Evropy a odvolávala se na ideu nápomocnosti (subsidiarity) založenou v křesťanském politickém myšlení (zakladatelé Evropského společenství byli povětšině křesťanskými demokraty). V jejím duchu instituce vyšší úrovně zasahují pouze v těch záležitostech, jež instituce nižšího stupně nejsou schopny řešit. Druhý projekt vyrůstal z válečného traumatu a z pozic sociálního inženýrství, podle nichž můžeme lidské komunity libovolným způsobem tvárnit. Šok dvou velkých válek, zrozených v explozi nacionalismů, způsobil, že mnozí Evropané začali přemýšlet, jak překonat rozdíly mezi národy a vykonstruovat jinou podobu našeho kontinentu. Byl to projekt vytvoření nové politické organizace, a také stvoření občana Evropy.
Nevraživost vůči současné maďarské vládě je dávána najevo přímo ostentativně, zvlášť ve srovnání se shovívavostí vůči tamním předchozím postkomunistickým vládám. Přitom právě ony zadlužovaly stát do krajnosti, činily jej závislým na Rusku, připustily nesmírnou korupci a drasticky potlačovaly protesty společnosti. Navzdory tomu se nepřítelem mezinárodních institucí stala teprve jejich nástupkyně, pravicová vláda Viktora Orbána. Podobné postoje vyjadřovala i nechuť evropských názorotvorných kruhů k vládě Práva a spravedlnosti (PiS) v Polsku. Ochrana, jakou Evropský parlament poskytl europoslanci Bronisławu Geremkovi (Unie svobody), který odmítl předložit lustrační osvědčení, nabývá symbolických rozměrů. Vystoupení Daniela Cohn-Bendita, který kvůli tomu přirovnával období vlády PiS ke komunismu a fašismu, přičemž v jeho rodném Německu byl lustrační zákon nesrovnatelně přísnější, ukazovalo, že nejde o žádný věcný problém, ale zkrátka o obranu „vlastních lidí“.
Donedávna byl projekt evropského superstátu prosazován pod heslem posílené formy evropské demokracie. Od počátku to byla jedna velká mystifikace. K demokracii je nutný demos (národ, tedy určitý lid), tudíž společenství přesvědčené o svém společném zájmu. Empirický příklad této vazby skýtají problematické demokracie v zemích s archaickou strukturou, kde obyvatelstvo cítí především kmenovou identitu. Pokud je partikulární identita silnější než smysl pro společné dobro, přestává demokratický systém fungovat. Jednotlivé skupiny jednají výlučně ve vlastním zájmu a nevidí důvod, proč by měly brát v potaz ostatní. Ve jménu vlastních výhod vládnou ti silnější. Proto je tolik nebezpečná kampaň zdůrazňující práva dalších a dalších menšin, jež dnes v Evropě probíhá. Vede totiž k přeměně společnosti, jejíž kohezita beztak slábne, v pomíjivé agregáty sestávající ze skupin se zcela odlišnými zájmy. Nemuseli jsme čekat na krizi, abychom viděli, jak odlišné zájmy mají Řekové a Němci. Ani k rozeznání Itala od Fina nemusíme mít zvláštní postřeh. Pokud však chybí demos, zůstane z demokracie jenom kratos, tedy moc. A nejsilnější jsou dnes v Evropě Němci.
Podle konzervatiního postoje musí platné právo vyrůstat ze zvyklostí, z morálky a tradic. Vždy bude pouze výslednicí souboru norem, které upravují fungování lidského společenství. Radikálně odlišný přístup k právu mají konstruktéři Evropské unie, vychovaní v tradici osvícenského racionalismu. Psané právo je pro ně nástrojem k proměně světa. Má v souladu s racionalistickými recepty regulovat všechny oblasti života. V souladu s touto racionalistickou (nezaměňujme s racionální) mentalitou se na problém má reagovat předpisem, který jej upraví.
Jestliže produkce standardních Evropanů se dosud nezdařila a nic nenasvědčuje tomu, že by se v dohledné době zdařit měla, pak homogenní evropské elity se už do značné míry zrodily. Netýká se to pouze Evropy. Kádry velkých obchodních korporací na celém světě se vzájemně připodobňují. Je to způsobeno tlakem vnitřních konvencí, na jejichž dodržování závisí nesmírně atraktivní kariéra. K četným privilegiím, jaká zaručuje, patří evidentně příslušnost ke světové elitě, shlížející z výšin na podřadný druh, jímž jsou ostatní smrtelníci. Současné elity žijí ve zvláštní globální realitě. Snaží se zbavit všech trampot, sužujících jejich bližní, tedy i zodpovědnosti za vlastní činy. Dalo by se říci, že západní finanční oligarchie si vytvořila systém, v němž se úspěšně vyhýbá veškerým důsledkům. Demonstruje to formát „Too Big To Fail“, tedy tvorba monstruálních korporací, které působí už mimo pravidla trhu. Pomoc západních vlád, tedy daňových poplatníků, bankám a velkým korporacím, které začínají ekonomiku vnímat jako kasino, takové postoje jenom podporuje. Je nám to podsouváno coby tržní ekonomika, ačkoli ve skutečnosti by bez státního jištění něco takového nebylo myslitelné.
Po obdobných jistotách touží politici – a nalézají je v evropských institucích. Otcem kreaturky jménem Smlouva o Ústavě pro Evropu (naštěstí neprošla v referendech) byl někdejší francouzský prezident Valery Giscard d’Estaing, který udělal evropskou kariéru poté, co ztratil popularitu mezi Francouzi. Jedna z nejobdivovanějších osobností EU, konstruktér eura Jacques Delors, byl ministrem financí v socialistické vládě Pierra Mauroye začátkem 80. let. Po jeho experimentech musela být francouzské ekonomice naordinována léčebná kůra. Čím je pro podnikatele trh, tím jsou pro demokratického politika volby, v nichž skládá účty občanům. Unijní instituce ve skutečnosti působí mimo tento mechanismus.
Francouzský či německý eurokrat zůstane Francouzem či Němcem, protože považuje za přirozené, aby se Evropa přizpůsobila Francii či Německu. Jinak je tomu s menšími unijními státy. Jejich představitelé v Bruselu se snaží přizpůsobit těm s větší váhou. Kariéra Francouze či Němce v EU má přece jen návaznost na vnitřní politiku jejich zemí. Kariéra Poláka či Čecha, ale také Portugalce či Španěla závisí v mnohem větší míře na elitách, které v Unii dominují. Lze předpokládat, že postoje těch středoevropských politiků, kteří chtějí bez ohledu na bilanci reálných přínosů a ztrát za každou cenu usednout k evropskému stolu, vyplývají z jejich „evropských“ ambicí. Pokud je to pravda, a mnohé tomu bohužel nasvědčuje, budou brát v potaz spíše evropskou oligarchii než domácí démos. A protože tvrzení, že národní zájmy se rozplynuly v jediném evropském projektu, je vnucovaným mýtem, což dokládá empirická zkušenost i postoj francouzských či německých představitelů, důsledky závislosti evropských kariér našich lídrů na představitelích oněch států jsou snadno předvídatelné – a pro nás fatální.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!