Všechno nejlepší republiko!

csr

Republika kontra monarchie, Masaryk kontra Habsburkové… Ne, republika i monarchie, Masaryk i František Josef! Český národ vděčí za mnohé oběma. Výročí vzniku samostatného československého státu je proto více než cokoliv jiného připomínkou toho, jak obtížné je vnímat dějiny jako černobílý souboj dobra se zlem.

Podunajská monarchie byla útvarem, který zachránil střední Evropu před osmanskou invazí (jak bychom dopadli, kdyby se to nepodařilo, na to se stačí podívat na Balkán) a umožnila vznik a  nebývalý kulturní a ekonomický rozvoj moderního českého národa. Přes všechna stýkání a potýkání se s Vídní a českými Němci jsou poslední desetiletí Rakouska-Uherska obdobím bezprecedentního vývoje, na jehož konci existoval hrdý, sebevědomý,  vzdělaný, ekonomicky silný český národ. Zároveň to byla léta stoupajícího nacionalismu (českého i německého), který nakonec monarchii paralyzoval a přispěl k jejímu pádu.  K pádu, který vytvořil ve střední Evropě vakuum, které (jak prozřetelně varoval Palacký už v roce 1848) zaplnilo Německo a pak Rusko, obě navíc v hávu nejodpornějších totalitních ideologií 20. století.

Vyčítat nám ale nacionalismus je asi jako vyčítat středověké šlechtě feudalismus nebo pralidem lov mamutů. Nevyhnul se prakticky žádnému evropskému národu, byl jakýmsi nevlastním bratrem společenského rozvoje. Ostatně my Češi jsme jen převzali od Němců, kteří je zase převzali od Francouzů. Byl daní za modernitu. Chyběl jen tam, kde modernita a rozvoj chyběly anebo kam pronikaly jen pozvolna. Takové oblasti ale za pozdní formování moderního národa platily svou daň (třeba Albánci, kteří se pak stali obětí dravějších nacionalismů svých vyspělejších sousedů a musejí to dohánět po sto letech).

Nová československá republika trvala jen dvacet let, než jí dostihla Palackého geopolitická realita. Těch dvacet let nebylo tak idylických, jak se nám dnes zdá z filmů pro pamětníky. Rozpad velkého rakouského trhu, ekonomická krize, politická nestabilita a časté korupční skandály, nevyřešená (a asi i nevyřešitelná) národnostní otázka… Ne, první republika nebyla idylkou. Ale dala nám sílu do těch dalších čtyřiceti těžkých let. A boj s nacismem nám dal hrdiny, kteří jsou v dnešní rozdělené společnosti jedním z mála spojujících prvků. Pokud se na něčem shodnou lidé zprava doleva, od konzervativců k liberálům,  tak je to úcta a obdiv k lidem, kteří se rozhodli pro nerovný boj s nacistickou mašinérií. Pro boj, který se (zvláště v podmínkách domácího odboje) prakticky rovnal sebevraždě. Snad jen s mírným sarkasmem dodám, že na liberální levici, pro kterou jsou slova jako národ podezřelá a kde je (někdy skrytým, jindy otevřeným) cílem nejlépe něco jako evropská federace, se zapomíná, že to byl národ, za který bojovali odbojáři.  Stačí si přečíst dopis, který napsal Josef Mašín svým dětem v předvečer své smrti. Nemluví se tam o demokracii, mluví se o národě. „Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtěli porobit a zničit… Vlasti Zdar!“ A naši parašutisté křičeli z krypty: „Jsme Češi, nikdy se nevzdáme!“

Pokud by chtěl někdo vytvořit politicky korektní učebnici dějepisu, musel by tam Josefa Mašína škrtnout. Jeho vztah k Němcům, našim dnešním dobrým sousedům, se nedal označit jinak než jako čirá nenávist. Ale znakem sebevědomého národa je to, že si dokáže vážit Josefa Mašína a zároveň mít dobré vztahy s Němci. Že jsme Čechy a nebrání nám to být Evropany. Že slavíme 28. říjen, ale zároveň  oceňujeme, co vše udělalo pro náš národ Rakousko-Uhersko.   Protože víme, že Palackého heslo „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“, platí zrovna tak pro Rakousko, jako pro republiku, tak třeba pro Evropskou unii.

 

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.