Vozíčkář? Ne! Člověk, který se pohybuje na vozíku…

Dne 27. května byla na webu Veřejného ochránce práv (ombudsmana) publikována zpráva s názvem „S lidmi s postižením je třeba komunikovat jako s rovnocennými partnery“. Za tímto bohulibým názvem se nicméně schovává příručka radící novinářům, jaká slova mají používat a jaká nikoli. Příručka je pouhým doporučením, nicméně i tak představuje nepřijatelnou snahu orgánu veřejné moci zasahovat do svobody projevu a zavádět tzv. newspeak. O příručce jako první přinesl zprávu server česká-justice.cz určený především pro právnickou odbornou veřejnost. Byla by ovšem škoda, aby věc zapadla a nedostala se i ke čtenářům běžných periodik.

V příručce z pera úřadu ombudsmana se kupříkladu dočteme, že je pro příště nedoporučené užívat slova jako „hluchý“ nebo „hluchoněmý“ a nahradit je spojeními „Člověk, který je neslyšící“, „Neslyšící“ nebo „Člověk se sluchovým postižením“. Nabízí se otázka, proč obecně přijímaná (a alespoň dle mínění autora zcela neutrální) slova nahrazovat zbytečně zdlouhavými opisy.

V textu příručky nalezneme pro nahrazení shora uvedených slov odůvodnění, že se „[j]edná o urážlivé termíny. Lidé se sluchovým postižením totiž nejsou němí, pouze neslyší. Nic jim nebrání v tom, aby mluvili, nemají narušené mluvní ústrojí. Pokud se již narodili se sluchovým postižením a nikdy neslyšeli mluvit lidi kolem sebe, nemohli si mluvený jazyk osvojit napodobováním, jak je to u lidí, kteří slyší“. Je na první pohled patrné, že odůvodnění nevysvětluje, proč je závadné slovo „hluchý“, ale už ne třeba i sloveso „slyšet“, které v příručce nalezneme hned několikrát. Přitom by se dalo v duchu příručky jednoduše nahradit například spojením „být nadán schopností vnímat audio-jevy“. Termín „hluchoněmý“ potom i dle textu příručky odpovídá svému pravému významu a totiž označuje člověka, který je hluchý, v důsledku čehož si nemohl osvojit ani mluvenou řeč. Jedná se nepochybně o osobní handicap, ale to snad z jeho označení nedělá urážku.

Podle příručky je také třeba se vyvarovat nevhodných výrazů jako je „znaková řeč“ (správně „znakový jazyk“) a jednoslovných, „urážlivých“ či „zavádějících“ slov jako vozíčkář, mentálně retardovaný, slepý či hluchý, a vyloučit výraz „zdravotní“ – není vhodné používat spojení „člověk se zdravotním postižením“, ale pouze „člověk s postižením“. Nepřípustná jsou pojmenování jako mentální retardace. Podle příručky je správný název mentálně retardovaného „člověk s mentálním postižením“ slabomyslný je pak „člověk s psychosociálním postižením“.

Doufejme, že zástupkyně ombudsmana v budoucnu nevydá i příručku pro mateřské školy. Možná, že pak paní učitelka nebude děti učit, že ten, kdo nevidí, je slepec, ale například, že se jedná o „blíže neurčitou osobu se sníženou rozpoznávací schopností na poli vizuálního rozlišování objektů“. Autor tohoto textu znovu upozorňuje, že není jeho záměr se těmto zdravotním postižením (mimochodem také zakázané sousloví) vysmívat, ale představme si, že by v tomto duchu byly psány romány popisující hrůzy válek. Ty se expresivními výrazy jen hemží a přiznejme si, že dokonale neutrální slovník by stejný dojem na čtenáři nezanechal.

Když odhlédneme od naprosto skandální skutečnosti, že úředník, který má chránit mimo jiné i svobodu projevu, ji pošlapává, má celá záležitost i svůj hluboký filozofický přesah. Jak podotkl Richard. M. Weaver ve své knize Ideje mají následky: „Když zformoval Hospodin Bůh ze země všecku polní zvěř a všecko nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Podle toho, jak nazve každého živého tvora, tak se bude jmenovat.“ Tento příběh symbolizuje skutečnost, že panství člověka počíná pojmenováním světa. A dále: Zdá se tedy, že člověk vykazuje (vyjma období malověrnosti, v nichž skepse ničí samotné předpoklady poznání) nevykořenitelnou náchylnost nahlížet na slovo jako na prostředek vhledu do podstaty […] světa. Toto povědomí vyvěrá ze skutečnosti, že jazyk je nadosobní a sjednocuje nespočet myslí […]. Nenechme si tedy náš jazyk brát a nahrazovat jej „ustálenými frázemi, které člověku vnucují myšlenkové postupy, které si nepřál sledovat“ (Milan Šimečka – Volně citováno z doslovu k Orwellovu románu 1984).

Zcela na okraj zbývá učinit jen drobnou poznámku. Kde jsou ti, co poslední měsíce bijí na poplach za nezávislost médií?

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!