Nedůvěra veřejnosti v politiky i politiku jako takovou je známým fenoménem, stejně jako odpor ke korupci ve veřejné správě. Přesto však průzkumům dominuje hnutí, které dělá vše proto, aby vliv státu byl stále větší, aby stát samotný dále bujil a staral se o čím dál více věcí. Volby se u nás do značné míry staly jistou formu dražby, v níž se lidé přiklánějí k “nejvyšší nabídce”. Pokud ale nedůvěřujeme státu, proč ho chceme neustále zvětšovat? Opravdu zabráníme nástupu nějakého dalšího Babiše tím, že budeme přijímat a další zákony po vzoru “Lex Babiš”, kterými se pokusíme zabránit střetu zájmů a zajistit neutralitu a transparentnost na nejvyšší úrovni státní správy.
Vláda Andreje Babiše dle očekávání ustála další hlasování o nedůvěře. Sociální demokraté ani tentokrát nenalezli vlastní ztracenou páteř a vládu, v níž se jim dostává permanentního ponížení a posměchu jak ze strany premiéra, tak prezidenta, podrželi. Prezident se následně opět uchýlil ke svému tzv. “kreativnímu” výkladu Ústavy. Stejně jak tomu bylo již v době, kdy Andrej Babiš stál v čele ministerstva financí, otálí s odvoláním ministra, tentokrát Antonína Staňka. Premiér dle svých slov “nevidí důvod” pro kompetenční žalobu na prezidenta. Ten se – jak je jeho zvykem – snaží kontrolovat všechno a všechny Ústava neústava. Hraje svou vlastní hru a ČSSD celému tomuto nedůstojnému divadlu přihlíží a sbírá odvahu se nějakým způsobem ozvat.
Nespadli z Marsu
Dostali jsme se však do ní sami a vlastní vinou. Ani Andrej Babiš, ani Miloš Zeman nepřiběhli ze Slovenska/Vysočiny a protiprávně si nepočali uzurpovat své ústavní funkce. Oba byli zvoleni v demokratických volbách, Babiš dokonce s velkým náskokem před všemi ostatními. Nehnou s ním ani statisícové demonstrace, vyjadřující rozhořčení nad ohrožením nezávislosti justice, nevídanou mírou arogance moci a skandálů, které provází jeho vládu. Ale ani Andrej Babiš není věčný. Je nepochybné, že nastane situace, která mu nakonec pomyslně “zlomí vaz” a jeho hvězda pohasne. Kdy a za jakých konkrétních okolností se tak stane, je samozřejmě nemožné předvídat. Již nyní ale můžeme přemýšlet nad tím, co dělat, aby se probíhající katastrofa neopakovala. Jsou dva způsoby, jak nastavit bariéry proti budoucímu dalšímu Andreji Babišovi, který by si chtěl z České republiky udělat vlastní soukromý podnik a z jejích občanů své zaměstnance, které by si mohl koupit rozdáváním z cizího a denně jim poté lhát, aby si udržel jejich přízeň.
První cestou je cesta legislativní. Přijmeme další a další zákony po vzoru “Lex Babiš”, kterými se pokusíme zabránit střetu zájmů a zajistit neutralitu a transparentnost na nejvyšší úrovni státní správy. Tato cesta však z dlouhodobého hlediska příliš neřeší. Můžeme nastavit zákonné mantinely, vždy zde ale bude riziko, že dostatečně “šikovný” člověk i v nich dokáže nalézt potřebné mezery. Žádný zákon zkrátka nezvládne postihnout všechny myslitelné případy, jaké by mohly nastat. Tato cesta řeší pouze následky a nikoli příčinu samotného problému, jehož je Andrej Babiš jen jedním ze (byť závažných) symptomů.
Druhou cestou je omezení státu tak, aby se nenabízelo tolik možností ho zneužít. Přemýšlení českého voliče je ovšem pozoruhodným úkazem. Na jedné straně je důvěra ve státní instituce s jistými výjimkami stabilně podprůměrná. Nejhůře si tradičně vede ta nejdůležitější – Poslanecká sněmovna. Nedůvěra veřejnosti v politiky i politiku jako takovou je známým fenoménem, stejně jako odpor ke korupci ve veřejné správě. Přesto však průzkumům dominuje hnutí, které dělá vše proto, aby vliv státu byl stále větší, aby stát samotný dále bujil a staral se o čím dál více věcí. Pokud nedůvěřujeme státu, proč ho chceme neustále zvětšovat? Přitom čím je stát větší, tím se stává méně transparentním a tím se také otevírá větší prostor pro korupci. Naopak čím méně prostředků stát na daních vybere, tím lépe je možné sledovat, zdali jsou tyto prostředky vynakládány tak, jak mají být.
Stát jako ochránce
Původní, přirozený stav, v němž stát neexistoval, byl dle autorů jako John Locke či Thomas Jefferson stavem dobrým. K zajištění lepší ochrany přirozených práv, kterými všechny lidské bytosti disponují, je však výhodným stát zřídit. Stát v tomto podání je nástrojem, je prostředkem k tomu, abychom mohli nerušeně vykonávat svá přirozená práva a řídit své vlastní životy, výměnou za to, že část svého výdělku na daních odvedeme státu, aby tento mohl vůbec fungovat. Naše dnešní vnímání státu je ale diametrálně odlišné. Stát již nevidíme jako ochránce, vidíme ho jako poskytovatele. Tím, že jsme mu svěřili úlohy jako zdravotnictví, vzdělávání, tzv. sociální služby, apod., jsme z ochránce vytvořili jakousi pomyslnou pokladnu, z níž máme dojem, že je možné dle potřeby brát. Tímto jsme se ale z pozice těch, kdo svěřuje jisté pravomoci a úkoly, dostali do postavení těch, kdo jsou závislí na tom, co jim stát poskytne – a to z prostředků, které patří někomu jinému, který je ale státem nucen se jich vzdát v náš prospěch.
To, že stát poskytuje sociální dávky, přídavky, služby nejrůznějšího druhu, dnes vnímáme jako jeho samozřejmou úlohu, něco, co k němu již neodmyslitelně patří. To je však na hony vzdáleno jeho původnímu účelu. Není proto divu, že poté následujeme toho, kdo nám slíbí více. Takový je i případ Andreje Babiše.
Volby se tak do značné míry staly jistou formu dražby, v níž se lidé přiklánějí k “nejvyšší nabídce”, zcela ignorujíc, že sami tímto zesilují postavení jejich vlastních zástupců a vybízejí je tak k tomu, aby za ně řídili jejich životy. Když poté vyplavou na povrch nejrůznější korupční skandály a aféry, není se ani co divit. S jídlem roste chuť, a s větší mocí roste v mnoha státních představitelích chuť tuto moc zneužít.
Stát jako bankomat
Jak pravil lord Acton: “moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně”. Andrej Babiš zatím absolutní moci nedosáhl, byť by evidentně velmi rád. Nejzásadnější věcí nyní je, aby se mu nepodařilo svou již tak až příliš velkou moc dále rozšířit. Pokud ale nepřehodnotíme svůj postoj ke státu, nezamyslíme se dlouze nad tím, co je vlastně jeho funkcí a neuvědomíme si, že vše, co je nám od něho slibováno je nakonec zaplaceno námi samotnými, můžeme dříve či později očekávat dalšího Andreje Babiše. Takového, který bude ještě větší hrozbou, neboť se od Babiše současného poučí. Nikdy se tak nezbavíme falešných mesiášů. Jedinou cestou, která tak povede k lepší budoucnosti, je cesta postupného zmenšování státu, deregulace a posilování soukromé sféry a volného trhu na úkor byrokracie a strnulé nekonkurenční sféry státní, které jsme dovolili narůst do závratných rozměrů.
Jaroslav Ženíšek
Autor je studentem práv. Publikuje na svém blogu http://therightw.blogspot.com
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
fotokoláž: https://twitter.com/PrasmanDunka