Před pětadvaceti lety jeho slova „Dobrou chuť, pokud právě obědváte“ hltaly miliony lidí, později se bývalý ředitel televize Nova Vladimír Železný stáhl do ústraní. Jak nyní přibližuje v exkluzivním rozhovoru, šlo o vědomé – a do velké míry i pragmatické – rozhodnutí. Železný dokončil čtvrtý svazek své knihy fotografií, věnuje se vinařství i své sbírce umění a jak sám říká, politika, především ta exekutivní, už ho neláká. V rozhovoru pro INFO.CZ břitce glosuje současné dění ve společnosti a s nelibostí sleduje údajný nástup takzvané woke ideologie či woke kultury, jejíž nositele Železný adresuje jako „Probudilé“.
Posledních 20 let jste se aktivněji či méně aktivně věnoval politice, naposledy jste před třemi lety kandidoval do Senátu za Trikoloru. Máte stále politické ambice?
Myslím, že ty by v mém věku měly být omezeny už jen na mentorství a sdílení zkušeností a názorů, které dnes mohou vyznívat trochu „fosilně“, nicméně mají svou hodnotu v tom, že ukazují, jak daleko jsme se od nich už posunuli. Taková je asi největší úloha mého věku. Tu aktivní, exekutivní politiku už by však měli tvořit ti politici, kteří nabyli zkušenosti, ale ještě nevykazují známky únavy či strnulosti.
Nebude vám chybět vystupování ve veřejném prostoru, zasahování do veřejné diskuse?
Nebude. V posledních dvaceti letech jsem zcela vědomě snížil úroveň svého kontaktu s veřejností a věnoval jsem se věcem, které mě baví o poznání více. Kromě jiného jsem ty dvě dekády věnoval práci na své čtyřdílné knize – co knize, ono je to spíše monstrum! Má totiž přes 12 kilogramů ve čtyřech svazcích, podařilo se mi do ní soustředit přes 1200 fotografií a poměrně rozsáhlý text. Je to taková moje výpověď.
Výpověď čeho?
Světa, který je nám, jak to vidím, stále vzdálenější. Poslední svazek knihy se věnuje Chasidům, ortodoxním Židům, což je skupina lidí, která mě z nepochopitelných důvodů přijala. To je poměrně výjimečné; Chasidé nenávidí fotografie, jak na ně namíříte fotoaparát, je konec, hážou po vás kamení, vyplazují jazyk, nebaví se s vámi. Mě se ale naučili tolerovat – možná i proto, že Chasidy fotím už dvacet let. Jednou takto ke mně v Jeruzalémě přišla jejich skupinka a říkají mi „Pražáku – jsem pro ně ‚Prager‘, Pražák – pojďme to otočit. My uděláme čestné kolo po celé synagoze, ty se postavíš doprostřed, budeš tančit sólo a my tě budeme fotit.” A tak vznikla velmi unikátní fotografie fotografa v chasidské synagoze – v džínách a bez pejzů.
Knihu jste dokončil, politika už vás neláká. Čemu nyní věnujete svůj čas?
Můj otec říkal „Když zastavíš, zemřeš“ – a měl pravdu. Dnes proto, mimo jiné, pracuji na širším textu, který se týká Probudilé ideologie (Woke Culture či Woke Ideology) a dopadu, který má na západní svět. Nedávno jsem část z toho textu vybral pro jednu přednášku, byť se jednalo jen o jeden segment věnující se médiím a reklamě. Celá problematika je pochopitelně komplexnější.
Ten samotný text by mohl vyjít ke konci letošního roku, byť je mi jasné, že bude levicové a liberální ideology woke kultury pobuřovat a rozčilovat a nebudou to mít rádi. Ale stejně chci, aby to bylo jasně popsané a pojmenované. Lidé totiž podvědomě cítí, že s naší společností není něco v pořádku, ale neumějí to pojmenovat. A ostýchají se to pojmenovat. Agrese, se kterou je tato woke ideologie „vtlačována“ do mozků západní společnosti, je zcela nebývalá – a to i v porovnání s komunistickou ideologií.
To je poměrně příkré srovnání.
Příkré srovnání? Možná. Probuzená ideologie ale je agresivnější než ta komunistická. Mimo jiné například v tom, že prezentuje hlasité, ale stále pouze minoritní části naší společnosti jako něco, čemu se musí většinová společnost podřídit. Komunistická ideologie sice prezentovala extrémně levicovou politiku, ale nezapomeňte, že v Československu KSČ přišla k moci relativně svobodnými volbami, když ji v roce 1946 volilo přes 30 procent lidí. Oproti tomu woke ideologie zastupuje necelých pět procent společnosti.
Jak jste na to číslo přišel?
To je běžně komunikované, ani woke komunita jej nezpochybňuje. Je k tomu i řada rozsáhlých výzkumů, ze kterých vyplývá, že pokud sečtete současných asi 106 pohlaví, která dnes údajně existují a jež se sdružují pod duhovou vlajkou, vyjde vám podíl v populaci asi 4,5 procenta.
Nicméně podíl lidí podporující takzvanou woke kulturu nebo se do nějaké míry ztotožňujících s jejími hodnotami bude ve společnosti vyšší. Podpora se neomezuje jen na sexuální minority.
Ano, samozřejmě. Woke kultura sdružuje i řadu dalších minoritních názorů a ideových proudů, její součástí je například černošská komunita, Black Lives Matter, nebo současné jádro transgenderové ideologie. Právě v této oblasti se, myslím, Probudilí prosazují nejagresivněji.
Kde tu agresivitu vidíte?
Ve způsobu, jakým se tato komunita snaží ovlivnit většinovou společnost a jak prosazuje svou viditelnost ve společenském prostoru. Právě touha být za každou cenu vidět je pro ně zásadní, těm lidem už dávno nejde o to, aby se stali součástí naší společnosti. Ne, ve chvíli, kdy je majoritní společnost přijme do své náruče, kdy řekne ano, jste jedni z nás, jste v pořádku, pojďte a žijte si tak, jak potřebujete, jsou nesví. Začlenění do společnosti totiž není skutečným cílem této komunity, tím skutečným cílem je jejich neustálé upozorňování na sebe, na svou komunitu, na to, jaký mají „problém”.
Když jsem byl nedávno na návštěvě v Tel Avivu, šel proti mně pochod Pride, všude duhové vlajky, kostýmy, hlasitá hudba, tanec a zábava – jenom vpředu byl obří transparent s nápisem „Jednou budete jako my.“ Už to není o začlenění do společnosti a rovnosti pravidel pro všechny, já už to vnímám jako snahu, aby normy woke kultury převzala většinová společnost.
O woke ideologii hovoříte jako o hrozbě pro západní civilizaci. V jakém smyslu?
V tom, jak je odzbrojující. Jakmile připustíte, že většinová společnost bude ovlivňována minoritami s velmi specifickými potřebami, vnáší to do celého systému naší civilizace prvek, který je schopný společnost zevnitř rozleptat. Citlivých příkladů je celá řada, zmíním jen dva, které jsou z mého pohledu nejvážnější.
Prvním je armáda, která je, alespoň ve Spojených státech, jedním z posledních bitevních polí, kde probíhá boj mezi liberalismem a konzervatismem. Konzervativci apelují, aby alespoň armáda nepodléhala trendům probuzené ideologie a byla akceschopná a obranyschopná; jakmile totiž do armády vpustíte tuto ideologii, je to v řadě ohledů problematické.
Druhý příklad je ještě citlivější: woke ideologové chtějí dětem v mateřské školce vysvětlovat, že jejich pohlaví je jen určitý fluidní koncept, který si mohou podle svého přání změnit. Přitom ty děti pochopitelně neprošly pubertou, netuší, o čem ti Probudilí mluví, ale mají z toho v hlavě zmatek. A v okamžiku, když vnesete takovou pochybnost do dětské mysli, je to velké nebezpečí i pro celou společnost.
Je podle vás woke ideologie určitá přechodná fáze, módní vlna, která se přelije, anebo bude sílit a stane se součástí celé společnosti?
Já se obávám, že Probudilí už tu s námi zůstanou, nyní jde jen o to, do jaké míry uchráníme některé kritické části naší společnosti, které jsou vůči těmto více zranitelné – například onu armádu či děti. A ten souboj probíhá: v některých konzervativních státech USA se proti woke kultuře začínají vymezovat, je zde stále rozšířenější zákaz Drag shows (forma vystupování např. mužů převlečených za ženy, při které se klade důraz na výrazné kostýmy, pozn. ed.) v mateřských školkách, zákaz progresivních knih relativizujících pohlaví, knih, kde je hlavní hrdina v první kapitole chlapec, ale nakonec se z něj stane krásná holčička.
Vy máte s minoritami nějaký osobní problém?
Absolutně ne. Mám mezi homosexuály řadu spolupracovníků, pracují báječně, jsou nápadití, mimořádně kreativní a schopní. Ale pro mě ta otázka nestojí tak, zda je člověk takový či onaký, nebo co dělá v posteli. Pro mě je zásadní, zda umí, anebo neumí. Problém mám ale s tím, když se z běžného, standardního způsobu života, o který Woke minority dlouho usilovaly, a jehož v západní společnosti nyní dosáhly, stává tlak na většinovou společnost, aby byla jako oni a aby se jejich procesu účastnila.
Víte, vyrůstal jsem v době, kdy homosexualita byla trestná. To se zlomilo mezi padesátými a šedesátými lety, stát bral sice homosexualitu jako odchylku, nicméně už vás kvůli tomu nezavřeli. A v současné společnosti je ta integrace téměř absolutní – a za mě je to tak jedině v pořádku. Jenže minoritám tento stav nestačí, chtějí překročit původní rámec integrace a stát se ideologicky dominantní.
O tom, jak minoritní názor ve společnosti dokáže ovlivnit chod celé populace, píše ekonom Nassim Taleb.
Ano, k tomu mám pěkný, aktuální příklad. Zrovna minulý týden největší světová pivovarská společnost Anheuser-Busch InBev oznámila, že její tváří, což byli vždy „ti klasičtí chlapáci“, se nově stal hlasitý americký transgender. Podívejte se na to ale pohledem trhu. Naprostá většina konzumentů amerického Budweiseru jsou heterosexuální muži, kterým ale jejich pivo marketingově prodává transgender. Proč? Jenom proto, že „se to má“? Protože „je to vhodné“? Protože „je to vstřícné“? Ano, je to vstřícné vůči té minoritní komunitě, která patří mezi promile zákazníků Budweiseru, zasahuje to ale celou majoritu.
Demokracie à la Evropská unie? Krutá groteska!
Jak výrazně se podle vás woke ideologie prosazuje v Česku?
Zde to má spíše takovou folklornější podobu. Pro tuzemské novináře je to téma stále provokující, šťavnaté, na Západě už tím ale nikoho nešokujete. A v zemích jako je Írán, Čína či islámské země pochopitelně woke ideologie ani vidět není.
To jste si zrovna vybral nedemokratické země.
Ale právě ony dobře ilustrují současný problém demokracie. Ta totiž najednou připustila, že majoritní názor je méně validní než názor minoritní. A demokracie není demokracií v okamžiku, kdy je většina společnosti zmítaná ideologií super-minority.
Skutečně tomu tak podle vás je?
Ten vliv woke kultury je obrovský, vidíme jej i v české politice u Pirátů a některých dalších politiků, kteří jsou na ně napojeni. To oni de facto rozhodli v boji o pražskou radnici – navzdory výsledku voleb. To oni ovládají celou řadu dalších měst. To není něco, nad čím můžete mávnout rukou. Vůbec ne. Vezměte si jenom ty miliardy, které nalili do nesmyslných cyklostezek, do své lásky k elektromobilitě. Už je ale nezajímá, že těžba lithia, klíčového materiálu do baterií těchto elektromobilů, je v Indonésii, v Peru a v dalších zemích naprosto devastující pro životní prostředí. Ne, oni mají svou vizi, mají svou ideologii z důvodu ideologie.
Mluvíte o Praze. Když ale vyjedete do regionů, je situace úplně jiná. Lidé řeší pragmatičtější věci.
Pochopitelně. Jak v Česku, tak i v dalších evropských zemích platí, že woke ideologie je omezena především na metropolitní oblasti. Pražská kavárna je něco diametrálně jiného než český venkov, který Probudilí rádi přezdívají jako „burany“, „hlupáky“, které je třeba „vychovávat“. Rozdíl mezi městem a venkovem je všude stejný – a je jedno, jestli je woke ideologie zrovna reprezentována Piráty, Zelenými, nebo dalšími politickými stranami. Až mě mrazí, jak jsme v tomto ohledu posunutí proti Maďarsku, kde je společenský konsenzus zcela na jiné úrovni.
Skutečně je podle vás Maďarsko zemí, se kterou by se Česko mělo srovnávat? Právě tam je přece v mnoha rovinách patrný odklon od demokratických principů a vykročení k autoritativnějšímu systému vlády.
Z mého pohledu to není krok k autoritářství. Konaly se tam svobodné volby, o kterých nikdo nikdy ani nenaznačil, že by byly zmanipulované. A Viktor Orbán pokaždé dostal extrémně silný mandát. Čtyřikrát v řadě. To, že realizuje program, na jehož základě byl zvolený, je přece esence demokracie. Viktor Orbán se jen chová úměrně svému silnému mandátu, je vidět, že politika, kterou reprezentuje, je pohledem naprosté většiny populace. Je to naprostý opak, než vidíme v Evropské unii.
Prosím?
Deficit demokracie Evropské unie je přece zcela zřejmý: Evropská komise coby nikým nevolený orgán zcela zásadně určuje podobu toho, jak bude Evropa vypadat – a to i navzdory přání jednotlivých evropských států.
Evropská komise má sice legislativní pravomoc, nicméně významnější legislativa prochází přes volený Evropský parlament i Radu EU.
Ano, ovšem já hovořím o vytváření legislativy, nikoliv o jejím schvalování. Problém voleného Evropského parlamentu – a já jsem tam seděl – je v tom, že jako europoslanec můžete na předloženou legislativu v zásadě říkat pouze ano, nebo ne. Dle demokracie v mém pojetí by však volení zástupci lidu měli legislativu vytvářet, ne ji pouze vetovat. Proto mluvím o deficitu demokracie v Evropské unii: jediný volený orgán v EU nemá zákonodárnou iniciativu, nemůže vytvářet evropskou politiku. Může ji jen vetovat.
Ale přece to není tak, že si Komise nekontrolovatelně prosazuje svou vizi, v některých případech stačí, aby jediný zástupce Rady předloženou legislativu vetoval.
No dobrá, ale zbytek zemí vám to obratem o chvíli později vrátí v jiném hlasování. Tak jednoduché to není.
O tom je ale pak politika coby „umění možného“.
Nevidím to tak. Evropský parlament a Rada EU mohou říkat pouze „ne“ na návrhy Evropské komise, které se upravují do té doby, než se schválí. A kdyby někdo „dělal problémy“, tak jej obžalují, jako Andreje Babiše. Přestože jsme nedávno viděli, že soud po pěti letech náhle řekl, že se vlastně nic nestalo. V takovém prostředí zkuste v Radě něco říct! Zažil si to Salvini v Itálii, zažil si to Babiš, teď si to zažívá Morawiecki a Poláci. V Evropě máte dokonalý systém nátlaku, aby se nevetovalo.
Demokracie v Evropské unii vůbec není o tom, že by Polsko, Maďarsko, Česko mohly definovat konstruktivní požadavek, směr vývoje. Nemohou. Jediná zákonodárná iniciativa je Komise, její jediné odborné zázemí jsou neziskové organizace a jediný volený orgán může říct jen buď ano, nebo ne. To je pro mě krutá groteska, výsměch demokracii.
Řekněte mi například, která majoritní populace členských zemí Evropské unie se chce zbavit aut na spalovací motor. Žádná. Takový stát, kde by většina lidí byla pro ten zákaz, v Evropě nenajdete. Přesto zde kvůli Komisi nebude možné po roce 2035 prodávat auta se spalovacími motory. Proč? Kdo je v Evropě zdrojem moci? U nás v Česku je to lid, démos. Ale Evropa svůj lid, svůj démos nemá.
Nemá? Jako Evropané přeci sdílíme historii, kulturu, hodnoty. To jsou atributy, které evropský démos tvoří.
Vážně? Co je podle vás evropská charakteristika?
Třeba hodnota svobody.
Ano, to beru. Z pohledu fungování Evropské unie je to ale irelevantní. Bohužel, evropský démos jsou v tomto kontextu ty tisíce úředníků v chodbách Evropské komise a Evropského parlamentu. Lidé, kteří už nemají žádnou vazbu na vlastní zemi, kosmopolité, kteří určují naše směřování a v Evropě rozhodují.
Převzato z Info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme