Hurávlastenecký tón v Rusku je tak silný, že se Mikuláš II. rozhodne vyslat na frontu proti Japoncům v tisku velmi populárního Kuropatkina a jmenuje ho velitelem armády. Zároveň však panovník i tentokrát uplatňuje svou oblíbenou taktiku brzd a protivah – místodržícího Alexejeva ponechává jak ve státním úřadu, tak i ve funkci nejvyššího vojenského velitele v regionu. V praxi to znamená, že během války tu vedle sebe stojí vrchní velitel a velitel armády, jejichž kompetence nejsou přesně stanoveny.
Jako dobrovolník odjíždí na Dálný východ i kapitán Ignaťjev, který ještě nedávno řídil ples v Zimním paláci. Ten dosvědčuje, že armáda je oproti očekávání na válku naprosto nepřipravená: „Ukázalo se, že ani jedna ze součástí vojenské výstroje z mírových časů nebyla potřebám války vůbec uzpůsobena.“ Třeba stejnokrojové blůzy a saka byly příliš úzké, bez kapes a navíc na rozdíl od japonských či třeba anglických khaki uniforem bílé, takže byl ruský důstojník na bojišti okamžitě velmi snadným cílem. Kabáty byly velmi slabé a holínky měly tenké podrážky, které se snadno utrhly a navíc klouzaly. Kvalita ruských armádních uniforem byla zkrátka podle Ignaťjeva taková, že už po půlroce vypadala ruská vojska jako banda trhanů.
Problémy byly i s proviantem. Ruský potravinářský průmysl nevyráběl žádné konzervy – bohatí důstojníci si sice mohli dovolit anglické, ale na řadové vojáky se takový přepych nevztahoval. Příliš dobrý nebyl ani výcvik ruské armády. Důstojník Ignaťjev například zdůrazňuje, že dokonce i on, absolvent vojenské akademie, poprvé slyšel výbuch granátu až v Mandžusku.
Důstojníci jsou vyškolení podle starých norem a vojevůdci se urputně drží schémat z napoleonských válek, která se skoro po sto letech snaží zopakovat. Podle platných armádních řádů je například palba z pušek povolena až v bezprostřední blízkosti nepřítele, těsně před přechodem k boji na bodák. Při větších vzdálenostech se doporučovalo šetřit střelivem. Většinu vojáků vyslaných do války s Japonskem tvořili negramotní rolníci, zbytek pak Burjati a Jakuti, kteří se neuměli domluvit rusky.
Vojenské akce přitom probíhaly na čínském území, jehož obyvatelé z ruských vojáků ve většině případů velkou radost neměli. „Čím pozorněji jsem si město Mukden prohlížel, tím méně jsem chápal, proč jsme sem do Mandžuska vůbec lezli,“ uvažuje ve svých pamětech kapitán Ignaťjev. „S čím jsme tu chtěli obchodovat, jakou kulturu jsme sem hodlali přinést? Jakákoli čínská fanza je prostornější a čistší než klasická ruská chalupa, a pokud jde o čistotu venkovní, ve dvorech a v ulicích, mohla by závidět i naše města. A ty mosty! Vesměs kamenné, vyzdobené starobylými sochami z šedé žuly! Stejně jako další sochařské a architektonické památky vypovídají o civilizaci, která tu není po staletí, ale po tisíciletí.“
Ve štábu pravidelné ruské armády panují strašlivé sváry. Nejhorší je, že se Alexejev s Kuropatkinem navzájem nenávidí, snaží se jeden druhého zbavit a vytrvale do Petrohradu posílají pomlouvačné telegramy. Alexejevovi se vůbec nelíbí Kuropatkinův plán, protože on rozhodně nechce ustupovat, což velmi konvenuje představám cara, který si také myslí, že jeho vojáci mají výhradně útočit a vítězit. Mikuláš ovšem každému z těch dvou vytrvale píše něco jiného.
Skoro celý rok 1904 Mikuláš II. objíždí zemi a žehná vojskům chystajícím se na frontu. Každý pluk přitom obdaruje ikonou. Witte v téhle souvislosti připomíná tehdy velmi populární a hodně výsměšnou průpovídku: „My chceme Japonce mlátit ikonami našich svatých, kdežto oni na nás jdou s děly a bombami – my po nich ikonami, a oni po nás kulkami.“ Dva měsíce po začátku války, 31. března, najede na minu obrněnec Petropavlovsk. Zahyne kolem 650 námořníků a zachránit se podaří asi jen 80 členů posádky, mezi nimi Mikulášova bratrance velkoknížete Kirilla.
Ruská společnost reaguje na vojenské neúspěchy velmi popuzeně: nikdo totiž nečekal, že válka bude tak náročná. V metropolích už není tajemstvím ani špatné zásobování, ani absence řádné zdravotní péče o raněné. Už v únoru 1904 proto zemstva přicházejí s iniciativou, jejímž smyslem je pomoc vojskům, především peněžní sbírky ve prospěch raněných a rodin padlých.