Pro jednu stranu musí výsledky letošních eurovoleb chtě nechtě znamenat mrazení v zádech – je jí ČSSD. Její debakl přinesl jediné opravdové překvapení letošního klání. Radost z něj však nemůže mít vůbec nikdo!
Zatímco ještě eurovolby před pěti lety přinesly již pokulhávající straně vcelku slušný zisk přes 14 % hlasů a čtyři poslanecké mandáty, nyní si sociální demokraté nesáhli ani na pětiprocentní uzavírací klauzuli. Neuspěl dokonce ani výrazně ekologicky orientovaný lídr kandidátky Pavel Poc, o němž se občas spekulovalo jako o budoucím potenciálním šéfovi partaje. A to navzdory tomu, že jinde v Evropě (Německo, Finsko, Francie) zelená agenda zvláště u mladých voličů silně bodovala. Češi však vše očividně vnímají jinak.
Špatná zpráva pro demokracii
Jak se na celou věc dívat? Pro mě jako konzervativního pravicového voliče by bylo vcelku svůdné se nad propadem místy české levice škodolibě pousmát. Jako pro vystudovaného politologa a člověka, jemuž leží na srdci stav české demokracie, však toto učinit nemohu.
Pravdou chtě nechtě zůstává, že sociální demokracie doposud vždy vystupovala v roli jedné ze státotvorných sil. Toto politické uskupení se sto čtyřiceti lety tradice formovalo české politické myšlení ještě v dobách Rakouska-Uherska a po sametové revoluci se významně podílelo na ustavení nového liberálně-demokratického režimu. Tu a tam sice podlehlo svodům populismu (nejnověji případ zdanění církevních restitucí), nicméně stále fungovalo jako vcelku čitelná politická strana s jasnými ideovými kořeny.
Jinak řečeno, ČSSD vám nemusela být sympatická, alespoň jste ale vždy věděli, co od ní čekat. Česká politická debata se navíc alespoň v rámci možností mladé obnovené demokracie mohla těšit na standardní souboj pravo-levých světonázorů, v nichž se občan dokázal vcelku snadno orientovat. Jaká to odlišnost od současného stavu, kdy politické scéně dominují těžko čitelná, ideově vykastrovaná hnutí a strany, o jejichž záměrech s touto republikou lze jen spekulovat! Ba co víc, někteří jejich představitelé na této své nezakotvenosti dokonce staví vlastní image.
Co odpovědnost?
Jak tedy se sociální demokracií dál? Člověk nemusí být úplně politolog nebo politický pamětník, aby mu na mysl vyvstala situace z úplně prvních voleb do Evropského parlamentu v roce 2004. Tehdejší neúspěch ČSSD (oproti dnešku přitom luxusní čísla) tehdy vyústil v okamžitou rezignaci šéfa strany a premiéra Vladimíra Špidly a tedy i pád vlády.
Jak radikální bude dnešní vývoj lze pouze spekulovat, nicméně je jasné, že má-li se strana voličsky zachránit a nepropadnout i v krajských a následně parlamentních volbách, musí podniknout radikální změny. A to nejenom personální, ale především v oblasti marketingu, komunikace a názorového omlazení. Silné zvážení pokračování účasti ve vládě je poté zcela logickou, i když vzhledem k současnému složení vedoucích funkcionářů bohužel zřejmě nepříliš pravděpodobnou záležitostí.
Nikdy není pozdě…
Před politiky ČSSD zkrátka nyní stojí hlavolam, k jehož vyřešení nemusí slovy cimrmanovského klasika pomoci ani Trachtova metoda usilovných dřepů. Přesto by se o to sociální demokraté měli pokusit. Je to totiž v zájmu nejen jich samotných, ale rovněž české demokracie a stability našeho politického systému.
Třeba ještě není pozdě!
Autor je doktorandem mezinárodních vztahů na Katedře politologie a mezinárodních vztahů při FF ZČU. Publikuje na svém blogu
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!