Trump a konstitucionální konzervatismus

Prezidentství Donalda Trumpa bortí dosavadní standardy amerického konzervatismu, a je na cestě ke zborcení jednoho z nejdůležitějších – konstitucionálního konzervatismu.
 
Jedním z pilířů amerického pojetí konzervatismu byl vždy hluboký obdiv a respekt k Ústavě Spojených států a tzv. “Framers”, tedy otcům zakladatelům americké republiky, kteří se na Ústavním konventu roku 1787 podíleli na jejím vzniku a její konečné podobě. Silný důraz na Ústavu a odkazování na její tvůrce představuje jeden z klíčových rozdílů mezi americkým a kontinentálním či britským konzervatismem. Obdobu toho, pro co se ve Spojených státech vžilo označení “Constitutional conservatism”-“konstitucionální konzervatismus”, tj. víru v základní principy, vyjádřené v Ústavě, její striktní dodržování, nahlížení na jednotlivé otázky nejen ideově, ale rovněž prizmatem Ústavy a přesný soudní výklad jejího textu prostřednictvím originalistické metody interpretace jako nedílnou součást konzervativního ideového proudu jinde zkrátka nenalezneme. 
 
Konstitucionalistická tradice
 
Základním důvodem pro to je Ústava samotná a její vývoj – v průběhu historie byla sice průběžně doplňována prostřednictvím zatím celkem dvaceti sedmi dodatků (či chcete-li sedmnácti, pokud budeme prvních deset, známých jako Bill of Rights, považovat vzhledem k historickému kontextu za prakticky součást textu Ústavy původní, pouze přijatou o několik let později) – ale její centrální myšlenka limitovaného státu, vyjádřená skrze naprosto striktní dělbu moci, enumerované pravomoci federálního Kongresu a naopak ponechání širokých pravomocí jednotlivým státům Unie, přetrvala po více než 230 let až dodnes a zajistila, že Spojené státy zůstaly onou “zemí svobodných”, která nezakusila jakoukoli formu totalitární tyranie. Jde o zcela unikátní a výjimečný počin, za nějž si její autoři zaslouží vděčnost a respekt jim prokazovaný, neboť Ústava a forma vlády, kterou předpokládá a garantuje, jsou jedním z principiálních důvodů fenomenálního úspěchu, jakého experiment, započatý 4. července 1776 ve Filadelfii, doposud dosáhl.
 
Významné osobnosti amerického konzervatismu ve svých projevech a vystupováních tradičně na ústavní principy a stanoviska osobností americké revoluce odkazovaly: Calvin Coolidge, jenž zastával úřad v letech před Velkou hospodářskou krizí a jenž je přes svou nepochybně konzervativní vládu dnes nespravedlivě poněkud zapomenut, byl velkým obdivovatelem otců zakladatelů a dokumentů, které z jejich myšlenek vzešly:
 
“[…] čím více [Ústavu Spojených států] studuji, tím více ji obdivuji a uvědomuji si, že žádný jiný člověkem stvořený dokument nikdy lidstvu nepřinesl tolik pokroku a štěstí.”
 
Stejně tak Ronald Reagan ve svém proslulém projevu A Time for Choosing na podporu tehdejšího prezidentského kandidáta Barryho Goldwatera v roce 1964 odkazoval na vizi malého, ústavně ohrazeného státu, pocházející od velikánů jako byli James Madison a Alexander Hamilton, jehož Reagan přímo citoval:
 
“Národ, který je ochotný upřednostnit zostuzení před postavením se nebezpečí je připraven na [ve smyslu porobení] pána, a zaslouží si ho.”
 
Reagan rovněž ve svých Zprávách o stavu Unie více než všichni prezidenti za padesát let před ním zmiňoval Ústavu, celkem 1270x, tj. 16x v průměru na jeden projev ke stavu Unie, 113x pak na Deklaraci nezávislosti.
 
Když se poté později na během vlády administrativy Baracka Obamy zformovalo protestní konzervativní hnutí Tea Party, nežádalo jen zastavení Obamacare, nižší daně a deregulaci, stavělo se také za návrat k myšlence malého státu, předpokládaného Ústavou a respektování jejího textu a hranic, které státu nastoluje. Na mnoha setkáních příznivců Tea Party pak také bylo dobrým zvykem rozdávat kapesní verze kopií Ústavy. 
 
Konstitucionální konzervatismus coby součást konzervativního směřování jako takového vycházel z přesvědčení o americké výjimečnosti, o jedinečné zemi, která nemá sobě rovnou a která tohoto postavení dosáhla díky letům svobody a prosperity, za nimiž ovšem stála a které vždy podporovala právě ona nedostižná Ústava.
 
Opuštění tradice
 
Jako mnoho jiných, doposud klasicky republikánských a konzervativních témat a nosných idejí, i konstitucionální konzervatismus s nástupem Donalda Trumpa do popředí Republikánské strany a následně i do Bílého domu zaznamenal těžký úder. Stejně jako fiskální odpovědnosti či důrazu na morálku, ani konzervativnímu konstitucionalismu se nevyhnula revoluce, kterou s sebou Trump mezi Republikány přinesl a která od počátku jeho úřadování nemilosrdně počala transformovat podobu Republikánů (Grand Old Party  – GOP), jenž pro ni po dekády byla příznačná.
 
Trumpův mírně řečeno komplikovaný vztah s Ústavou není žádným tajemstvím ani novinkou. I pokud budeme ignorovat neprokázané historky o tom, jak Trump již někde u čtvrtého dodatku znuděně protočil oči, když mu byla poradci Ústava vysvětlována, z výroků a chování Trumpa samotného si lze vytvořit věrohodný obraz o tom, jak Trump k základnímu dokumentu Spojených států přistupuje. Pokud zapátráme i v pouze nedávné minulosti, zjistíme, že v Trumpově pomyslném “rejstříku” není o bizarní a pofidérní proklamace, týkající se Ústavy a z ní vyplývajících prezidentských pravomocí, nouze. Stačí vzpomenout na loňský červenec, kdy Trump na summitu organizace Turning Point USA (TPUSA) ve svém projevu během brojení proti Demokratům s jakousi samozřejmostí sebejistě prohlásil, že druhý článek Ústavy (upravující exekutivní moc) mu dává pravomoc “dělat si, co chce”. Není třeba dlouhého hloubání, abychom odhadli, co by k takovému názoru řekli Madison, Jefferson, neřkuli kupříkladu Elbridge Gerry nebo Patrick Henry. Na podzim, když Trump navrhoval, aby se příští summit G7 konal v jeho floridské rezidenci Mar-a-Lago, pak pro změnu zkritizoval tzv. Emoluments Clause, ústavní klauzuli, zakazující udílení šlechtických titulů a přijímání darů od zahraničních států, jako “phony”, tedy “pokryteckou” či “falešnou”. Pomyslný vrchol ale nastal až v době stávající koronavirové pandemie. S rozšířením nákazy ve Spojených státech došlo v jednotlivých státech k přijímání ochranných opatření, jako jsou karantény či uzavření některých obchodů. Stejně jako u nás se ale i ve Spojených státech ozývají obavy o ekonomiku a budoucnost hospodářství, které v důsledku podobných kroků k boji proti koronaviru strádají. Trump sám je hlasitým zastáncem otevření ekonomiky a ukončení ochranných opatření, ta jsou ovšem přijímána v drtivé většině na úrovni jednotlivých států, nikoli úrovni federální. Nechal se proto opakovaně slyšet, že pokud guvernéři států nebudou ochotni omezení uvolnit, otevře ekonomiku sám, neboť údajně může “přebít” jejich rozhodnutí. Na další tiskové konferenci pak s naprostou jistotou pronesl, že autorita prezidenta je v oblasti restrikcí, přijatých proti šíření viru, “totální” a státy “nemohou dělat nic bez souhlasu prezidenta Spojených států.
 
Jde o zcela nesprávný a nepodložený výrok, který nemá oporu v Ústavě ani zákonech a který jen dále potvrzuje, že Trump si s Ústavou jednoduše nerozumí. Nutno ovšem dodat, že v této oblasti se stejně jako Trump mýlí i někteří jeho odpůrci, kteří po něm požadovali, aby přijal ochranná opatření (ke kterým Trump zkrátka nemá ústavní pravomoc) a kritizovali ho za nečinnost. Federální legislativa, stejně jako exekutiva v čele s prezidentem, stojí na ústavním principu enumerovaných pravomocí, což znamená, že rozsah jejich činnosti je přesně vymezen a nemohou překročit rámec jim výslovně svěřených pravomocí. Naproti tomu jednotlivé státy Unie disponují všemi pravomocemi, které nejsou explicitně dány Spojeným státům jako celku, nebo které jim nejsou explicitně zakázány, jak stanovuje desátý dodatek Ústavy. Mezi takové pravomoci patří i pravomoci policejní, včetně karantén a zákonů na ochranu veřejného zdraví. Potvrdil tak ostatně Nejvyšší soud v roce 1824 v případu Gibbons v. Ogden:
 
“[…] zákony o inspekci, zákony o karanténách, veškeré zákony o zdraví, stejně jako zákony regulující vnitřní obchod v rámci státu […] jsou součástí této masy. Kongresu není svěřena žádná obecná pravomoc nad těmito sférami, a v důsledku toho zůstávají předmětem státních legislativ.”
 
Dočasný odklon nebo opuštění?
 
Je absurdním tvrdit, že pravomoci, jenž Ústava nesvěřuje ani Kongresu, který má na federální úrovni dominantní úlohu, náleží jakýmkoli způsobem prezidentu. Trumpovo skálopevné přesvědčení o opaku, projevené na několika po sobě jdoucích tiskových konferencích, neukazuje ovšem jen na zásadní neznalost, nevídanou ignoranci a evidentní lenost zjistit si potřebné informace, o které by následně byla opřena argumentace, ukazuje rovněž, že Trumpovým přáním je centralistické řešení krize, kdy na vrcholu rozhodovací hierarchie bude on a na jeho (ne)souhlasu bude záviset osud navrhovaného řešení. Avšak takto systém Spojených států nefunguje a ani nikdy v očích otců zakladatelů fungovat neměl. Trump nerozumí struktuře a významu Ústavy a nijak ho to netrápí. To, na čem záleží, je “winning”- zvítězit, a on je tím, kdo je nejkvalifikovanějším ono vítězství zajistit. Pokud budou stát jakékoli “phony” překážky jako je ústavně chráněný systém separovaných složek moci s úzce vymezenými pravomocemi v cestě, není důvod, proč by se neměly obejít.
 
Republikánští členové Kongresu zůstali po Trumpově tirádě na tiskové konferenci zcela potichu. S výjimkou kongresmanky Liz Cheneyové se žádný z konzervativních zákonodárců neozval. Ani Mike Lee, ani Ted Cruz, ani nikdo další z těch, kteří se v minulosti ke konstitucionálnímu konzervatismu  hlásili. Nehodlají riskovat veřejné twitterové pranýřování a riskovat ztrátu popularity v době, kdy republikánská základna Trumpa nezpochybnitelně podporuje a je ochotná zavřít před jeho prohřešky obě oči. Trump si okolo své osoby vybudoval jakýsi štít v podobě jeho nejloajálnějších stoupenců, ochotných bránit jakýkoli jeho krok. Tento štít je aktivován vždy pokud by se kdokoli z vlastních řad odvážil promluvit a je připraven takového “odpadlíka” skrze sociální sítě odsoudit, jako tomu bylo v případě Mitta Romneyho, který jako jediný z Republikánů hlasoval pro Trumpovo sesazení během impeachmentu. Dnešní politická realita je dominována myšlenkovým nastavením, které lze parafrází slavného Clausewitzova výroku charakterizovat jako “politika je válka jinými prostředky”. To, na čem záleží, je poražení levice a účel jak známo světí prostředky, i pokud by měl světit rezignaci na obranu Ústavy a hodnot do ní vložených jejími tvůrci.
 
Účelem konstitucionálního konzervatismu bylo zachování Ústav a jejího smyslu. Ta byla zejména v průběhu dvacátého století terčem soudního přepisování a revizionistických snah z levé části spektra, která ji vidí coby přežitý dokument, který není dostatečně flexibilní, aby ho bylo možné adaptovat na moderní dobu. V nynějších časech trumpovské GOP si ale Ústava nemůže být jista ani z jedné strany. Zleva přichází snaha o její faktické měnění skrze moc soudní, zprava nyní snaha odsunout ji do pozadí vždy, když se nehodí. Ale konstitucionalismus a v rámci konzervativního proudu konstitucionální konzervatismus nelze praktikovat selektivně pouze v dobách, kdy v Bílém domě sedí člen Demokratické strany. Síla konstitucionalismu je v jeho neutralitě a univerzální aplikaci. Pokud je dnešní konzervativní hnutí ochotno tolerovat odklon od něho v rámci boje za poražení Demokratů, kteří se rovněž, byť poněkud jiným způsobem “utrhli ze řetězu”, může se snadno stát, že v důsledku permanentního přivírání očí zůstane ke konstitucionálnímu konzervatismu zcela slepé, a nikoli jen na přechodnou dobu. A za to Donald Trump ani v nejmenším nestojí.
 
Autor studuje práva a publikuje na svém blogu
 
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!