Třetí otázka profesora Sowella a Istanbulská úmluva

Před mnoha lety jsem napsal jeden článek, který se jmenoval Tři otázky profesora Sowella, a který pojednával o racionálním filtru, který tento myslitel doporučuje aplikovat na politické iniciativy všeho druhu. Ty tři otázky zněly takto.

1. Jaké jsou alternativy? (Compared to what?)

2. Kolik to bude stát? (At what cost?)

3. Jakými skutečnostmi to máte podložené? (What hard evidence do you have?)

Právě ta třetí otázka mi v souvislosti s Istanbulskou úmluvou přijde jako vysoce relevantní, ne-li přímo kruciální.

Čirá nenávist

IÚ neprošla českým Senátem (o pár hlasů), a jak se dívám na reakce jejích zklamaných příznivců, tak je to čirý výhřez viscerální nenávisti. To, co napsala Klára Šimáčková Laurenčíková na svém Twitteru, je krásný exemplář („Rozhodli jste se rezignovat na zdravý rozum, hodnoty vzájemnosti a odpovědnosti za stav věcí veřejných“), ale jsou i jiné. Lhostejno, jestli Deník N nebo A2Larm, na tom progresivním spektru panuje univerzální rozhořčení nad tím, že jakési odporné fosílie z 19. století, které podle všeho milují násilí na ženách, pohřbily skvělý nástroj zachraňující zdraví a životy. Jak na tom Deníku N výstižně (asi výstižněji, než chtěli) napsali: „nepomohl ani emocionální Vystrčil.“

Tja, právě ta vyhrocená emocionalita je součást problému. Víte, co jsem v rámci těch současných debat neviděl? Ani od Laurenčíkové, ani od Vystrčila, ani od Bartoše a jeho velmi digitálních a vzdělaných Pirátů, ani od nikoho jiného z fanoušků této smlouvy jsem neviděl poctivou snahu zanalyzovat,jestli ta smlouva k něčemu vůbec je, které její aspekty se nějak osvědčily a které nikoliv.

Nikdo z nich si nesedl a nesepsal text ve smyslu “letos bude desáté výročí od chvíle, kdy první státy uvedly Istanbulskou smlouvu do svého právního řádu, pojďme se tedy podívat na jejich zkušenosti za těch deset let a zkusme posoudit, jestli aspoň nějak dosáhla svých deklarovaných cílů a jak. Deset let agregovaných dat je už přece jenom dost a pokud ta smlouva k něčemu je, mělo by to v těch datech být vidět. Případně by mělo jít rozeznat, co se povedlo a co ne.”

A ono přitom těch států, kde IÚ platí už desátým rokem, je docela dost; mimo jiné v sousedním Rakousku, také v Turecku, Belgii, Francii, Švédsku … pokud je to účinná a užitečná věc, která opravdu zachraňuje ženy, mělo by to za těch deset let už být jednoznačně a zdokumentovatelně vidět. A naopak, pokud to vidět není, nutně vzniká alternativní hypotéza, že jde o verbální placebo.

Je ten lék účinný?

Takhle by uvažoval, řekněme, poctivý intelektuál. (Je jich málo.) Ta úmluva se nám prezentuje jako lék, třeba ne dokonalý, ale lék vůči násilí na ženách. Pak ale přece musíme být schopni posoudit jeho účinnost. Neměli bychom jej oslavovat a akceptovat jen na základě emocionální nálady, ale na základě nějakých faktů.

To, že lékaři předepisují na angínu penicilin a ne pilulky ze sušených žab, je dáno tím, že penicilin proti té angíně prokazatelně funguje (byť ne dokonale), kdežto pilulky ze sušených žab nikoliv. U léků na fyzické choroby považujeme za zcela samozřejmé, že existuje institucionální snaha oddělit účinné prostředky od těch neúčinných, které jen dobře vypadají, ale nic nedělají. Proč by se podobný princip neměl uplatnit i u “léků” na společenské patologie, jako je třeba násilí? Koneckonců i násilí se dá nějak měřit, stejně jako horečka a zhnisané mandle v případě té angíny. A hergot, na tom, jestli něco funguje nebo nefunguje, přece docela záleží; to je rozdíl mezi racionalitou a vírou, ne-li šamanismem. To je právě to, čím se 21. století liší od středověku. Máte přece rádi 21. století, nebo ne? Aspoň to rádi říkáte, milí progresivci…

(A mimochodem, ten, komu podobné analýzy nejvíc komplikují život, je kdo? Podvodníci vyrábějící pro naivní konzumenty drahé pilulky ze sušených žab.)

Pane Bartoši, paní Laurenčíková, pane Vystrčile. Tvrdíte, že přijetí IÚ pomůže českým ženám. Ptám se vás, inspirován ctihodným profesorem Sowellem: jakými skutečnostmi to máte podložené?

Ještě jednou, s vyznačením toho důležitého slova: jakými SKUTEČNOSTMI to máte podložené? Jak dokážete, že to, co nám chcete naservírovat, je proti zlu jménem násilí účinnější než pilulky ze sušených žab?

Pokud je IÚ opravdu tak dobrá věc, mělo by to po deseti letech její platnosti už jít prokázat. Pak ani nemusíte pronášet emocionální projevy, výsledky budou mluvit samy za sebe. A pokud to prokázat neumíte … nu, pak byste měli naopak připustit, že to s hodnotou Istanbulské úmluvy pro blaho lidstva zase tak jednoznačné není.

Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série šesti dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
200 Kč 500 Kč 1000 Kč