Matyáš Zrno strávil skoro dva měsíce na Ukrajině, odkud vytvářel zpravodajství pro CNN Prima News. Ponoříme se spolu s ním do období na začátku války, kdy se dostal vlakem do Kyjeva, který v té době očekával ruský vpád.
Matyáši, ty jsi strávil ve dvou turnusech na Ukrajině celkem pět týdnů. Jak to probíhalo?
Na poprvé dost improvizovaně. K cestě jsem se rozhodnul pár dní po začátku války. Rusové postupovali na Kyjev a nebylo vůbec jasné, zda nevstoupí do jeho ulic nebo zda ho alespoň neobklíčí. Konzultoval jsem s přáteli z armády ruský postup a měli jsme domluveno, kdy se mám případně z Kyjeva „zdekovat“.
A kdy by to mělo být?
Takovým klíčovým momentem by bylo obsazení obce Fastiv na jihu od města, tím by se odřízla hlavní cesta z jihu a zůstala by jen silnice kolem Dněpru. Dnes už víme, že Rusové na to neměli sílu, ale v té době jsme to netušili. Jenže jsme stejně neměli v Kyjevě auto, což nás dost limitovalo. Navíc bychom se evakuovali v době kdy by už asi dost propukla panika a ta jediná ústupová cesta by byla zaplněná lidmi, kteří by se snažili z města dostat.
Vy jste neměli auto?
Ne, to jsme nechali ve Lvově a s kameramanem jsme přijeli vlakem. Dá se říct, že jsme prošlápli cestu Petru Fialovi (smích).
Kdy to bylo?
Pátého března.
A proč vlakem?
Potíž byla v tom, že v tu chvíli byla celá Ukrajina posetá kontrolními stanovišti, kde byli často dost podezřívaví příslušníci domobrany. Ti často novináře nechali stát, volali policii nebo tajnou službu, prostě hrozilo, že by se taková cesta protáhla na několik dnů. Vlakem to bylo přes noc. Vlastně to bylo příjemné – poprvé od vypuknutí války jsem se vyspal. Předtím jsem byl v práci od šesti od rána do večera, protože jsme jeli kontinuální vysílání k válce.
Do vlaku jste se dostali snadno?
Bylo docela těžké probít se s našimi věcmi (velké brašny plné techniky) nádražím ve Lvově, které bylo nepředstavitelně nabité lidmi. To byly scény jak z Doktora Živaga. Stovky metrů dlouhá fronta, kde v noci, v příšerném mrazu, stály ženy a děti a čekaly na vlak. Úplně narvaná nádražní hala. A přeplněné vlaky mířící do Polska. Do Kyjeva jel vlak samozřejmě prakticky prázdný.
A jak jste se zařídili v Kyjevě?
Tam už na nás čekal kamarád, který byl členem jednoho praporu Teritoriální obrany (tedy ukrajinské domobrany). Ubytoval nás v jejich kasárnách, což byl bývalý hotel. Bylo dost výhodné, že s námi ze začátku jezdil on nebo jeho kamarádi.
Proč?
V té době panovala obrovská špionománie. Jakmile jste vytáhli kameru, už tam byla domobrana nebo policie, následovala kontrola dokladů a pořád to samé vysvětlování, co jsme zač. Takže pasy, přes karty, dopis z ukrajinské ambasády v Praze. Nikdy nás nezatkli, ale bralo to čas. Někdy jsme čekali i hodinu, než vše ověřili. To například, když volali na ambasádu do Prahy. Takže když s námi byla domobrana, tohle jsme si ušetřili.
Takže žádný horkokrevný Ukrajinec vás nechtěl zastřelit?
To ne, i když jednou jsme s rukama nad hlavou stáli. To když jsme běželi na rozhovor s jakýmsi popem s brašnou na stativ přes rameno. Hlídkující vojáci si to vyhodnotili jako běžící diverzanty s pancéřovkou (smích). Ale vysvětlilo se to… Byl to obecně problém. Natočit si cokoliv, co se dalo označit jako kritická infrastruktura, byl problém. I kdyby šlo jen o pár pytlů s pískem. Ukrajinci byli doslova posedlí tím, že se nesmí nic natočit, aby se to nedostalo k Rusům.
To byla nálada až tak hysterická?
Ano, ale… svým způsobem je to pochopitelné. Tehdy byly v městě barikády na každém kroku, Kyjev se připravoval na obranu v ulicích. Byla tam taková nervózní, ale odhodlaná atmosféra. Mělo to své kouzlo. Prázdné ulice, prakticky žádná doprava, minimum lidí na ulicích, a na každém rohu protitankové zátarasy a chlapi s kalašnikovy. A do toho opravdu strašná zima. Nebýt to na Ukrajině, řeknu, že tam byla „zima jak v Rusku“ (smích).
A co zásobování? Fungovalo?
V podstatě ano. Většina obchodů byla zavřená, otevřené byly jen lékárny (a před nimi vždy fronty) a větší obchody s potravinami. Vždy třeba jeden z pěti, šesti… Ale jídlo bylo. Nikdo hladem netrpěl. Navíc na Ukrajině lidé nespoléhají na stát a začali se okamžitě organizovat. Lidé nosili jídlo starým a nemohoucím, bezdomovcům, starali se o uprchlíky. Vlastně to byla jedna z věcí, která mě hodně překvapila. Jak se dokázali sami organizovat. A také jak disciplinovaní Ukrajinci byli. Nikdo nereptal a každý snášel všechna omezení bez řečí. Když se čekalo ve frontě na check pointu, tak si nikdo nestěžuje, naopak vojákům ještě děkovali za to, co dělají. A vojáci se zase omlouvali za zdržení. Všechno bylo takové slušné a korektní, až hyperslušné… A ta dobrovolná aktivita, to je kapitola sama pro sebe. Lidé pomáhají potřebným, ale taky shánějí vybavení pro armádu, hlavně pokud to jsou jednotky z jejich obce. Vozí jim pak jídlo, uniformy, neprůstřelné vesty, vybavení, prostě všechno. Je to neuvěřitelná iniciativa zezdola, na to člověk v zemních bývalého SSSR není úplně zvyklý. Třeba v Rusku každý čeká na pokyn ze shora.
Takže žádný defétismus jsi nezaznamenal?
Naopak! Oni byli neuvěřitelně odhodlaní a motivovaní. A to všichni – mladí, staří, ženy, muži, z východu, ze západu, mluvící rusky či ukrajinsky… Opravdu všichni. Ať šlo o mladého zapáleného nacionalistu z Azovu nebo o bývalého politruka sovětské armády. Najednou byli všichni Ukrajinci. Putinovi se mávnutím kouzelného proutku podařilo definitivně dokončit vytvoření moderního ukrajinského národa. Nenávist k Rusku byla přímo hmatatelná. Myslím, že nějaké smíření s Ruskem bude záležitostí na několik generací.
Takže jsi mohl cítit ukrajinský nacionalismus?
Nacionalismus nebo vlastenectví, jak kdo chce. Faktem je, že v téhle kritické situaci se ukázalo, co je motivací lidí bojovat. A nebyla to demokracie či lidská práva. Byla to vlast a národ. Za to byli ochotni nasadit život.
Nacionalismus má ale i svou odvrácenou tvář…
To bezesporu, ale potěšilo mě, že tam nebyla žádná odplata vůči rusky mluvícím lidem nebo Rusům. Protože v Kyjevě žila řada Rusů, hlavně těch, kteří se sem kdysi oženili. Nebo Rusek, co se sem provdaly. Ale lidi mluvili na ulici naprosto bez obav rusky, přecházeli z jednoho jazyka do druhého a Rusové mi naprosto bez obav říkali, že jsou Rusové, že žijí třeba dvacet třicet i více let v Kyjevě, že milují ruskou kulturu a že tohle je pro ně absolutní šok a životní zklamání.
Ruština a ukrajinština jsou hodně odlišné?
Ano, i po staletích rusifikace je to hodně odlišný jazyk. Mnohem víc připomíná polštinu, než ruštinu. Pro nás je rozhodně srozumitelnější.
V dalším díle se podíváme za hranice Kyjeva. Ale zatím otázka: kde se můžeme podívat na tvoje reportáže?
Zde, na webu CNN Prima News.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!